Pohled Yoongiho
Další den v děcáku. To je snad zlej sen! Když jsem sem poprvý přišel, bylo mi deset. Teď už mi je čtrnáct a stále nemám to štěstí, aby si mě někdo adoptoval. Začínám pomalu ztrácet naději, že se odsud vůbec dostanu. Proč mě nikdo nechce? Dost by mě to zajímalo. Každý den se budím se slzami v očích. Muselo se něco stát před tím než jsem skončil tady. Problém je, že si vůbec nic nepamatuji. Možná, že je to dobře. Ale sám nevím. Převalil jsem se na posteli a odpočítával minuty do zazvonění budíku. Zase jsem nemohl spát. Pod očima jsem měl velké černé kruhy z nedostatku spánku. Ospale jsem zívl a zavřel oči. Potichu jsem oddechoval a viděl před sebou jen tmu. Najednou jsem se znovu ocitl na té silnici. Ozývala se tu nějaká hudba a hodně vzdálený zpěv. Neslyšel jsem zřetelně, tudíš jsem nerozuměl co zpíval. Poté hudba utichla a dál jsem slyšel jen zběsilé troubení nějakého auta. Otočil jsem se a snažil se mu vyhnout. Bylo ale příliš pozdě...
Prudce jsem sebou trhl a rychle vypnul budík. "Byla to jen noční můra Sugo, klid." Řekl jsem si pro sebe tiše. Pomalu jsem vstal a začal se oblékat. Líně jsem se doplazil do místní umývárky a začal si čistit zuby. Při tom jsem měl stále zavřené oči. Znenadání mě ze zadu objaly velké silné ruce a já leknutím nadskočil. Otevřel jsem oči a spatřil tam usmívajícího se Hoseoka. "Dobré ráno hyung!" Řekl až moc hlasitě. Broukl jsem na pozdrav a přitom mu daroval malý pohlavek. Vyplivl jsem pastu a konečně promluvil. "Tohle už mi nedělej..." řekl jsem mým ranním chraplákem. Dnes to vlastně byl týden co si Taehyunga adoptovala nová rodina. Hobimu se musí stýskat. Byl si s ním opravdu blízký. Unaveně jsem se ho zachytil za záda a obmotal mu ruce kolem krku. V tom mi něco došlo. "Ya! Ty jsi zase vyrostl!" Řekl jsem překvapeně a vykulil na něj své hnědé oči. Pořádně jsem si ho změřil pohledem a oprvadu. On vyrostl! Si ze mě dělá srandu. Kam jako až poroste? Hoseok se začal smát až se musel chytit za břicho. Naštvaně jsem si odfrknul a vyskočil mu na záda. Obmotal jsem kolem něj nohy a ruce kolem krku. Unaveně jsem si položil hlavu k jeho krku a čekal až konečně pochopí, že mě má odnést. Tomu mezkovi to došlo až po pěti minutách. Chytil mě za stehna a rozešel se se mnou na zádech do jídelny. Tam mě usadil ke stolu a přinesl dva tácy s jídlem. Zase ta jejich kaše! Já už jí žrát nebudu! Prostě nebudu! Odsunul jsem misku s kaší a zakousnul se do jablka. To bude zase den. K snídani se nenažeru k obědu se nenažeru, kdy já se konečně nažeru, toť otázka. Z prvu mi to tu moc chutnalo, ale časem se to omrzí. Však to znáte. Kdyby vařili něco jiného! Nebo nám místo brambor udělali třeba kaši! Ne to je moc práce, takže určitě zase budou brambory a 'maso'. Možná teď zním vybíravě, ale viděli jste někdy šedé maso? Já teda jenom tady...
Po 'vydatné' snídani nás čekal školní program. Sedli jsme si po skupinkách a učili se. Ačkoli tak nevypadám, rád se učím. Posunul jsem si na nose své černé brýle a opsal si další příklad do sešitu. Nejvíce mě v matice baví rovnice. Dokážu u nich přemýšlet. Řešení problémů je zkrátka moje. Najednou nás všechny začal svolávat ředitel. To může znamenat jen jedno. "Adoptivní rodiče!" Zvolali jsme naráz s Hoseokem. Uchechtli jsme se nad tím a zamířili do velké chodby, nebo místnosti, ani nevím. Tam jsme se zmáčkli do hloučku a vyčkávali na rodinu až přijde. Já jsem jako obvykle stál na kraji úplně vzadu. Nijak jsem nedoufal, že by si mě tihle mohli vzít. Už tak jsem dost starý. Ale opak byl pravdou. Přede mnou se objevil kluk, který byl menší než já. Konečně někdo! Usmál se na mě a pohladil mě po vlasech. Nechápavě jsem na něj pohlédl. On mě za ruku dotáhl až k jeho rodičům a řekl: "Mamí! Toho si vezmu!" Jeho matka byla překvapená. Nejprve se zkoušela chlapce přemluvit, ale on si stál za svým. Chtěl si mě odvést zuby, nechty. Divil jsem se, ale zároveň jsem byl šťastný. Nakonec mu matka ustoupila a adoptovala mě. Měl jsem si jít zabalit své věci. To jsem také udělal, ale ze všeho nejdříve jsem šel za Hobim a pevně ho objal. "Budeš mi chybět ty hoe." Zašeptal jsem mu do ucha. Z očí mi skáplo pár slz a jemu také. "Opatruj se Cukře." Řekl během vzlyků. Bylo mi ho líto. "Sbohem Koni." Řekl jsem a naposledy se na něj usmál. "Mám tě rád Hobi. Budeš mi chybět." Zašeptal jsem mu ještě před absolutním odchodem. "Já tebe taky. Sugo, nezapomenu na tebe." Zavzlykal a odběhl pryč. Bylo mi ho moc líto. Chtěl jsem ho vzít s sebou, ale nešlo to. Musel jsem se s tím smířit. Svůj malý cestovní kufřík jsem podal pánovi ve smokingu a nastoupil do auta. Sedl jsem si na zadní sedačku vedle toho chlapce. Když o tom teď tak přemýšlím, byl nádherný! Měl strašně roztomilý obličej a krásný úsměv. Jeho tvář mu zdobily havraní vlasy a malinko šikmé oči. Jeho smích zněl krásně melodicky a jeho postava byla roztomile malá. A přesto vše vypadal i tak drsně. "Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal se mě po chvíli a upřel na mě ty jeho krásné hnědočerné oči. "S-Suga...Všichni mi tak říkají. Ale v podstatě své jméno neznám. A ty?" Zeptal jsem se stydlivě. "Jimin." Odpověděl jednoduše. Jeho matka se na něj káravě podívala a Jimin jen protočil očima. "Park Jimin." Dodal a jeho matka se na něj konečně zase usmála. Šel z ní respekt a z některých jejích pohledů i strach. Radši jsem se napřímil a celou cestu už byl zticha. Pozoroval jsem přírodu a lidi, co jsme cestou míjeli. Jakmile jsme dojeli vystoupil jsem z auta a protáhl se. Když jsem spatřil dům, ve kterém nyní budu bydlet, musel jsem se hodně držet zpátky, abych se tam nezačal válet po zemi a brečet radostí. Postarší pán mi vzal zavazadlo, ale já mu ho ihned vytrhl z ruky a ještě si vzal na sebe pár dalších tašek s ostatními věcmi a pomáhal mu je odnést do domu. Nelíbí se mi když vidím staré lidi tahat se s těžkými věcmi. Ten pán se na mě tak divně zatvářil, ale potom mi poděkoval a vřele se na mě usmál. Úsměv jsem mu oplatil a dál se kochal pohledem na dům. Mé zavazadlo ve skutečnosti vlastně těžké vůbec nebylo. Bylo v něm jen pár kousků oblečení, stará fotka pořízena v sirotčinci, byli jsme na ní já, Hobi a Tae. A také můj deník a pár knížek. Byl jsem rád, že jsem odtamtud vypadl. I když trochu mi to líto bylo. Vešel jsem malou brankou do zahrady, která byla moc pěkná. Přes ní jsme došli do takového menšího paláce, spíš obří, a to vážně obří, vily. Vzul jsem si boty a nasadil si bačkůrky, které mi Jimin přichystal. Poděkoval jsem mu a pomalu vešel do velké chodby. Tašky jsem staříkovi nechal na chodbě, jelikož mě o to poprosil. Zůstal jsem chvíli stát a obdivoval toto mohutné sídlo. Jimin na mě volal ze schodů, které byly přímo naproti mě, ať pohnu kostrou a já se rychle začal hýbat. Stále jsem se však nemohl zcela vzpamatovat a tak jen čuměl jako největší hovado a pochodoval po dřevěných schodech nahoru. "Tady budeš mít pokoj. Můžeš si jít vybalit." Nevím teda co, ale kývl jsem na souhlas a zalezl do určeného pokoje. Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, otočil jsem se a naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Ta místnost byla tak velká, jako naše celá jídelna v sirotčinci! Postel byla dvoumístná. Velké skříně a krásný leštěný třešňový nábytek. Místnost byla uklizená. Rozběhl jsem se k posteli a skočil na ní. Byla tak měkká a hebká jako samet. Zabořil jsem hlavu do polštáře a nasál jeho vůni. Kdy jsem se naposledy cítil tak šťastně? Už ani nevím. Jediné co se mi teď honilo hlavou bylo to, že mám konečně nový domov. Stoupl jsem si znovu na nohy a vybalil si pár kousků oblečení z kufru. Zandal jsem je do poličky jedné z velkých skříní a pak opatrně vyšel z pokoje ven. Sešel jsem po schodech dolů do velkého sálu, kudy jsem přišel. Po stranách byly dvě chodby. Jedna z prava druhá z leva. Tvořilo to tu jakousi křižovatku. Vydal jsem se doprava a ocitl se tak v obýváku. Čekal tam na mě Jimin. "Tak co podniknem?" Zeptal se mě a vyšvyhnul se na nohy. Když se ke mě začal přibližovat úplně jsem strnul. Byl ode mě jen malý kousek a díval se mi upřeně do očí. Bál jsem se, co mi udělá. Dlouho se ani nepohnul. Najednou natáhl ruku a já pevně semkl oční víčka. Cvrnknul mě do čela a já pomalu zase otevřel oči. Chytl jsem se prsty za bolavé místo a nechápavě na něj pohlédl. "Mě se bát nemusíš. Nic ti neudělám, slibuji." Řekl a udělal skautské gesto. Nad tím jsem se uculil. Pak se plácl do čela a vzal mě za ruku na zahradu. Táhl mě jako pes páníčka na procházku. Akorát jsem tady, podle postavení, byl ten pes spíš já. Venku na sluníčku jsem nebyl hodně dlouho, a proto jsem byl bledý jako stěna. Často se mi kluci posmívali a dali mi přezdívku smrtka. Nedivím se. Když jsem se naštval dokázal jsem nemožné. Jimin přinesl míč a hodil ho přímo na mě. Vyhnul jsem se mu a Jimin se začal smát. "Tohle není vybíjená! Teď ho přines, chci si s tebou házet." Řekl pobaveně a sledoval, jak se pomalu šourám pro míč. Když jsem zase přišel zpátky, začali jsme si házet. Při tom jsme si povídali a často se smáli. Byl opravdu vtipný. Úplně jsem zapoměl na vše, co jsem si vůbec ještě pamatoval. Jeho smích byl mým lékem. Začalo se stmívat a tím se začal ochlazovat vzduch okolo nás. Doslova jsme vběhli do domu a vzali si na sebe teplé oblečení. Jimin mi ho však musel půjčit. Já žádné neměl a Jimin byl o půl hlavy menší než já, takže to byl opravdu zapeklitý oříšek. Nakonec mi jedna černá mikina a dlouhé tepláky padly. Jimin mi řekl, že si je můžu nechat a že zítra se mnou skočí nějaké oblečení koupit. Byl jsem opravdu šťastný, že se o mě někdo takhle stará. Vyšli jsme na balkón, který se nacházel v Jiminově pokoji a koukali na zapadající slunce. Byla to nádhera! "Wau..." vydechl jsem v úžasu a v očích měl jiskřičky štěstí. Musel jsem vypadat jako malé dítě. V tuhle chvíli mi to ale bylo jedno. Periferně jsem viděl Jiminovu pobavenou tvář. Celou tu dobu koukal jen na mě. Trochu se mi nad tím zbarvili tváře do červena. "Hele kolik ti vůbec je?" Pronesl po dlouhé pomlce. "Čtrnáct. Narozeniny mám v březnu, devátého, takže až zase příští rok." Řekl jsem zamyšleně a vyfoukl z pusy bílý dým. "A ty?" Zeptal jsem se ho a otočil hlavu na stranu, abych na něj viděl. Opřel jsem si ruku o zábradlí a na ni si položil hlavu. "Dneska je to patnáct." Řekl a usmál se. "Vždy jsem si přál mít sourozence, ale má máma už děti mít nemůže. Tak se rozhodla pro adopci. Ty jsi vlastně něco jako můj narozeninový dárek. Tohle jsou prostě ty nejlepší narozky!" Řekl a ještě víc se usmál. Teď jsem si byl jistý, že jsem rudý jako paviání řiť. Sklopil jsem zrak a otočil hlavu zpátky. Slunce už nebylo vůbec vidět. Jen jeho slabá záře chladla na černé noční obloze. Noc si znovu oblékla ty své nádherné šaty, které se třpytili a nasadila si velký kulatý šperk, co vypadal jako kapří oko. Začala mi být po chvilce zima a tak jsme s Jiminem opustili balkón a šli se zahřát k němu do pokoje ke krbu. Ten postarší pán nám přinesl horké kakao s marshmallowny. Přehodili jsme přes sebe deku a sedli si na velkou bílou pohovku. Usrkával jsem z hrníčku, když v tom k mým rtům připlaval jeden z marshmallownů a otřel se o ně. Já se ho tak lekl, že mi až leknutím zaskočilo a začal jsem silně kašlat. Jimin se začal zběsile smát a musel oba hrnečky položit na stůl, jinak by jsme jeho obsah vylili. Do toho kašlání jsem se také začal smát a to mi moc nepomohlo. Takže jsme tam oba máchali rukama kolem sebe jak retardovaní lachtani v zoo, rudý jako ruská vlajka a přitom vydávali zvuk jako když kejchá osel. Když se můj kašel zklidnil a stejně tak i Jiminův smích znovu jsme si vzali do ruky hrnky a začaly pít, teď už vlažné, kakao. Při pití jsem dával obzvlášť velký pozor na ty slizké nafouklé potvory. Po dopití lahodného nápoje jsme si pustili film. Už dlouho jsem žádný neviděl a už vůbec ne v tak dobré kvalitě. Byl jsem hodně zaujat dějem a ani si nevšiml, jak na mě Jimin zase kouká. Po filmu jsme se šli navečeřet a pak rovnou spát. Chtěl jsem jít do svého pokoje, ale Jimin mě zatáhl k němu. Hodil mě na postel a já na něj vystrašeně pohlédl. On si jen svlékl tričko a nandal si své tílko na spaní. Než si ho však nasadil, spatřil jsem jeho tělo. No já bych za takovou postavu mohl brečet! Měl ji dokonalou a to mu je teprve patnáct. Ležel jsem tam jako prkno a neodvážil se zvednout. Jimin si pohodlně lehl ke mě a zhasl lampičku na jeho nočním stolku. Jednou rukou si mě přitáhl k němu blíž a nohu si přehodil přes ty moje. Nechápu, jak jsem mohl usnout, ale podařilo se mi to téměř okamžitě. Od té doby jsme si nějak zvykly spát spolu v jedné posteli. Já neměl noční můry a on se v klidu mohl vyspat jelikož jsem působil jako polštář, ale zároveň i takové přenosné topení.
Čas plynul jako voda a v den jeho osmnáctin jsme se museli rozloučit. Kvůli byznysu jeho rodiny musel odjet do zahraničí a studovat tam. Bylo to pouze na čtyři roky, ale i tak to byla dlouhá doba pro nás oba. Slíbil mi, že až přijede, bude mi vyprávět jeho zážitky a udělá si na mě čas. Souhlasil jsem, nic jiného mi také nezbylo a na čtyři roky mi zmizel z očí. Na čtyři dlouhé roky. Mezitím co byl Jimin pryč jsem se začal více zajímat o hudbu. Skládal jsem texty a psal melodie. Učil jsem se rapovat a někdy si zkoušel i vokály. Začínalo mi to opravdu jít, ale nechával jsem si to pro sebe. Byl to můj koníček, nic víc. Po střední jsem začal pracovat jako sekretářka v Parkovo rodinné firmě. Moc mě to nebavilo, ale snažil jsem se oplatit tu laskavost, co mi Jiminovo rodiče prokázali, když si mě vzali domů.
Po čtyřech letech se Jimin konečně vrátil, ale vše bylo jinak. Už to nebylo takové jako dřív..._______________________________________ MUAHAHAHAHAHA ďábel se vrátil s novou povídkou xD
Na první kapitolu docela dlouhý no...nebojte ty další díly budou kratší xD btw má to 2586 slov xD nejdelší kapitola, kterou jsem kdy zatím napsala xD
Vím že jsem to slibovala až na příští týden, ale mě to nedalo a musela jsem to vydat už teď....nevím kolik z vás si to teď přečte, ale dělejte, že jsem to vydala až zítra xD
Jak se vám to vůbec líbí?
Doufám, že se příběh bude zamlouvat, stejně jako ty dva předešlé :D ;)
Tak ahoj v další kapitole! ^^
YOU ARE READING
Sirotek
RandomYoongimu zemřeli rodiče při drastické nehodě. Dostane se do sirotčince, kde se naučí ne moc dobrým zkušenostem. Svojí minulost si vůbec nepamatuje. Všichni mu říkají Suga, jelikož jsou zbabělí říkat mu pravým jménem, už jen kvůli jeho původu a proto...