Sirotek

°7°

Pohled Yoongiho
13.12.20xx
      Měl jsem si jít sbalit věci. Kam to jdu? Nevím. Prodali mě snad? To už jim nejsem k ničemu? Už nejsem dost dobrý? Měl jsem vztek, cítil jsem se hrozně, odkopnutě, smutně a zrazeně, ale hlavně jsem pociťoval strach. Nevím kam jdu, s kým jdu a ani co tam budu dělat. Jimin odpověděl otci a znovu si mě přitáhl k sobě. Bál jsem se. Nechtěl jsem ho opustit. Co když na mě zapomene? Znovu spojil naše rty. V tu chvíli se alespoň na chviličku moje myšlenky zastavily. Tenhle polibek jsem prožíval ještě víc než ten první. Byl plný smutku. Byl na rozloučenou a šlo to poznat.
Když jsme se od sebe odtrhli Jimin si opřel čelo o to mé. Z očí se mu valily slzy a příčinou jsem byl já. Nechtěl jsem ho vidět takhle, zvláště jestli mám odejít. "Ji-...pane. Neplakejte. Usmívejte se. Tak vám to sluší víc." Řekl jsem potichu a smutně se na něj usmál. Po tváři mi stekla první slza. A pak další a další. Snažil jsem se neplakat, ale nešlo mi to. Jimin mě vzal ke mě do pokoje a začal mi pomáhat s balením věcí. Smutně jsem si povzdychl. Za chvilku jsme měli sbaleno a sešli dolů do obýváku. Tam na nás čekali rodiče a nějací dva týpci v černém obleku. Šel z nich strach. Sevřel jsem pevně držátko svého kufru. Muži se zvedli a jeden z nich mi vzal kufr a odešel s ním ven. Ten druhý mě silně stiskl za paži a chtěl mě vyvést ven. Nevím kde se ve mě vzala ta síla a odvaha, ale vzepřel jsem se mu. Muž se na mě nepříjemně podíval. "P-počkejte. Před tím než mě odvedete...chci vědět co se děje a kam mě vezete." Ten muž si odfrknul a znovu si sedl na pohovku. Jeho stisk byl cítit i potom co mě pustil. Z kapsy vytáhl mobil a něco do něj naťukal. Pak si poručil čaj. S Jiminem jsme si mezitím sedli naproti němu. Jimin mě chytl za ruku a propletl si se mnou prsty. Potom ji schoval pod stůl a příjemně přejížděl prsty po mých kloubech. Bylo to velmi příjemné a uklidňující. Když mu jedna ze slušek přinesla čaj začal s vysvětlováním. "Takže, začalo to tím, že se tvůj otec zamiloval do tvé matky. Jelikož tvůj otec patří do hlavní rodiny největších a nejsilnějších mafiánů, bylo velmi těžké vše obstarat tak, aby se mohli spolu stýkat. Nakonec to dopadlo tak, že se spolu vzali a měli tebe. Oh abych nezapomněl, tvé pravé jméno je Min Yoongi. Suga bylo krycí jméno, aby jsi tím nikoho neohrozil. No, takže po svatbě tvých rodičů chtěli jet i s tebou někam daleko, kde by jim nehrozilo nebezpečí. Bohužel v polovině cesty měli autonehodu. Na místě byli mrtvý, ale ty jsi žil. Nestihli jsme tam včas přijet a vyzvednout tě. Lidé co se staly svědky nehody tě odnesli a my jsme tě museli hledat. Proto jsme najmuli pár lidí co by tě našlo a následně by tě i chránili. Když si tě tahle rodina adoptovala, řekli jsme si, že by jsi mohl žít normální život. My by jsme tě chránili a ty by jsi se nemusel nikdy dozvědět tuto otřesnou pravdu. Bohužel jsme před měsícem zjistili, že lidi co zavraždili tvé rodiče jdou teď i po tobě. Tvá nynější rodina by byla ve velkém nebezpečí stejně jako ty. Rozhodli jsme se tě převést k nám. Budeme mít lepší přehled o tvých pohybech a tvá rodina bude v bezpečí. I nadále ji budeme chránit. O nic se nemusíš starat jen s námi pojď. Ztratili jsme už tak moc času. Musíme jít." Dopil šálek čaje a zvedl se z pohovky. Nyní jsem naprosto chápal svou situaci. Chci oplatit jejich laskavost. Musím je ochránit. Jimin se na mě prosebně podíval a stiskl mi ruku. Já se na něj smutně usmál. Pohladil jsem ho po hlavě a vtiskl mu rychlý polibek na čelo. Poté jsem si stoupl a následoval muže v černém. U dveří jsem se ještě zastavil a podíval se na svou 'rodinu'. Usmál jsem se na ně a zamával. Pak jsem se otočil a úsměv mi okamžitě zmizel. Po tváři mi stekla jedna neposlušná slza. Utřel jsem si ji do rukávu mé mikiny. Muž mi otevřel dveře a já se naposledy otočil. Nakonec jsem se rozutekl k autu a rychle do něj nasedl. Moje srdce mi krvácelo a bolelo mě. Jednu dlaň jsem si dal na pusu, abych utišil své vzlyky a tou druhou se snažil utírat své horké slzy. Budou mi chybět. Hlavně Jimin...

V autě se mi nějakým způsobem podařilo usnout. Probudil jsem se až na místě, kde měl být můj nový domov. Vylezl jsem mrzutě z auta a prohlížel si ten palác. Vešli jsme dovnitř a k mému 'překvapení' spatřím několik můžu, také oblečené celé v černém. Ihned se uklonili a rozešli se do různých směrů. Ten muž mě vzal do jedné velké místnosti, kde mi řekl pravidla, která musím dodržovat. Pak tam přišli čtyři muži. Jeden z nich mi byl velmi povědomí. Ten muž co mě sem přivedl odešel a ti čtyři se mi představili. "Ahoj, jsem Kim Seokjin. Budu teď tady s klukama něco jako tvoje ochranka. Cokoliv budeš potřebovat, mi se budeme snažit sehnat či udělat."Řekl ten první. "Čau, jsem Kim Namjoon."Řekl ten druhý. "Nazdárek, jsem Kim Taehyung. Ten nejlepší z nejlepších. Až budeš mít špatnou náladu, stačí mě jen zavolat." Řekl třetí a hodil po mě očkem. Ušklíbl jsem se. Něco mi to jméno říkalo. Z myšlenek mě vytrhl hlas čtvrtého muže. "Ahoj, jsem Jung Hoseok. Těší...mě." nestihl ani nic dalšího říct a já ho objal. Byl jsem si nyní na sto procent jistý. "Hobi...jsi to ty, že?" Hoseok chvilku přemýšlel a prohlížel si mě od hlavy k patě. Najednou se rozsvítil a objal mě. "Pane bože! Ty jsi mi tak chyběl cukře!" Vypískl radostně. "Ty mě taky koni." Uchechtl jsem se. Když jsme se od sebe odtáhli všiml jsem si výrazy ostatních. Pak mi došlo odkud mi byl povědomí ten třetí. "A ty! Ty aliene, pojď sem." Taemu se na obličeji rozzářil upřímný úsměv a padl mi do objetí. Na chvilku jsem byl zase šťastný. Ale ztráta Jimina mě opravdu hodně zasáhla. Takže jsem po chvilce byl zase celý ponurý a zoufalý. S klukama jsem se snažil bavit a snažil se s nimi smát, ale moc mi to nešlo. Musel jsem na něj stále myslet...

_______________________________________ Hádejte kdo se vrátil xD
Dnes jsem měla trochu času nazbyt, tak jsem se do toho ihned pustila xD
Doufám, že se část líbila x3
Komentář a hlas potěší~ <3
Bye bye~