Sirotek

°8°

Pohled Jimina
xx.2.20xx
     Vzbudil jsem se uprostřed noci ve své posteli. Byl jsem tam sám. Podíval jsem se nejprve na dveře, jestli v nich náhodou nestojí. Nestál tam. Pak jsem se podíval vedle sebe na postel. Nespal tam. Není tady. Už tady není. Chybí mi. Tak strašně moc. Bojím se o něj, chci s ním být, chránit ho. Když jsem se dozvěděl, že musí jít pryč, nevěřil jsem. Uvědomil jsem si, že ho miluji. Copak je lehké nechat jít osobu, kterou milujete? Povzdychl jsem si. Vstal jsem z postele a šel do Yoongiho pokoje. Pořád to tam bylo stejné. Jen všechny jeho věci zmizely. Do očí se mi hrnuly slzy. Nechal jsem je volně stékat po mé tváři. Sedl jsem si na jeho postel a prsty přejel po přikrývce. Lehl jsem si na ni a hlavu zabořil do jeho polštáře. Stále voněl jako on. Přitiskl jsem si ho na hruď a tiše brečel. Vzpomínal jsem na všechny chvíle, co jsem byl jen s ním. Od první chvíle, co jsem ho viděl, po tu poslední, co odešel. Vybavoval jsem si jeho smích, jeho pláč, jeho znechucené obličeje při dělání práce,  jeho krásné úsměvy, jeho červené tváře když jsem mu skládal kompliment a jeho nádherný hlas. Jeho postavu, jeho osobnost, jeho. Tak moc mi chybí. Když jsem byl v Anglii nebylo to takové jako teď. Teď k němu cítím velmi silné pouto, které mě zraňuje. Nikdy jsem si neuvědomil co všechno pro mě znamená. A teď toho lituji. Přeju si vrátit se zpět a pokusit se ho zastavit. Po dlouhých hodinách brečení se mi povedlo usnout. Byl to velmi křehký a neklidný spánek.

Pohled Yoongiho
xx.2.20xx
     Další den bez Jimina. Každé ráno, co se probudím snažím se zachytit to příjemné teplo, ale marně. Není tu. Pokaždé cítím jen studenou zeď. Od té doby co jsem tu se nesměju. Vše dělám z donucení. Jím velmi málo, jelikož nemám chuť. Snažím se to vydržet, abych splatil svůj dluh. Ale čím déle tu jsem, tím víc se necítím dobře. Mám zakázáno chodit ven, abych nepřilákal moc nechtěné pozornosti. Celý den jsem zavřený v jednom pokoji. Je tu všechno, ale zároveň nic. Cítím se tak prázdně. Hoseok má něco s Taem, ačkoli mi to neustále vyvrací. A Jin s Joonem jsou sto procentně spolu. Když jsme všichni v jedné místnosti cítím se tam tak...tak závistivě. Sedím tam jako křen a koukám do blba. Když tu kluci nejsou, cítím se asi nejlíp. Jediné, co na tom nemám rád jsou mé myšlenky. Nevím proč, ale mám je opravdu temné. Neustále přemýšlím o sebevraždě. Jaké je to vlastně zemřít? Cítil bych potom bolest? Jak rychle to trvá? Stýskalo by se vůbec někomu po mě...? Při těchto myšlenkách poté dělám ošklivé věci. Nikdo o tom neví, ale bylo to tak už v děcáku. Malé jizvičky na zápěstí jsem překrýval make-upem. Nikdo to neví. Jen já a mé tělo. Zrovna teď jsem ležel zachumlaný v posteli a koukal na jizvy na zápěstí. Bylo mi od rána špatně. Jídlo jsem nemohl ani vidět. Stejně tak jsem reagoval na přítomnost kohokoliv v mé blízkosti. Byl jsem na všechny až přehnaně alergický. Takhle podrážděný jsem ještě nikdy nebyl. Bolela mě hlava a měl jsem pocit, že každou chvíli asi hodím šavli. Po chvilce se tak i stalo. Když se mi první vlna hrnula do krku, rychle jsem vyběhl z postele a klekl si před záchodovou mísu. Za chvilku už ze mě vypadávalo vše, co se nacházelo v mém žaludku. Při tom se mi spustili hodně dlouho zadržované slzy. Muselo to všechno ze mě. Ani nevím kdy, ale objevil se tu Hobi a hladil mě po zádech. Říkal slova, která mi tolik ubližovala a on o tom ani nevěděl. Byla to slova útěchy, která byla však neúspěšná. Když jsem se uklidnil, vyčerpaně jsem si sedl a těžce oddechoval. Hobi mi sáhl na čelo. Odběhl někam pryč a za chvíli se vrátil i s teploměrem v ruce. Podal mi ho. Změřil jsem si teplotu. Měl jsem 40°. Hobi vyděšeně vykulil oči a znovu odběhl pryč. Seděl jsem tam na zemi jako největší nula. Bylo mi blbě a točila se mi hlava. Po pěti minutách přišli ostatní. Když viděli v jakém jsem stavu, zbledli. Jin ke mě ihned přiskočil a začal na mě mluvit. Vnímal jsem ho, ale všechno se točilo. Nevěděl jsem, co mi říkal. Odnesli mě do postele a pořádně zachumlali pod peřinu. Brzy na to jsem únavou usnul.

Takto se to opakovalo celý týden. Kluci již byli úplně zoufalí. Vyzkoušeli všechny doktory. Každý z nich mi zkoušel nasadit nějaké prášky, ale žádné z nich mi nepomohli. Po jedněch jsem byl tak agresivní, že mi museli svázat ruce, abych nikomu neublížil a hlavně sobě. Jediné co jsem potřeboval byl Jimin. Jimin, Jimin, Jimin. Neustále jsem si opakoval jeho jméno. Musím za ním! Už to nevydržím. Musím ho vidět, musím ho cítit, líbat, držet v náručí a už nikdy ho nepustit. Nemožné. Nikdy by to nedovolili. Unaveně jsem si vzdychl a pokoušel se vypít šálek černého čaje. Po chvilce se mi to i povedlo a já si zase lehl. Spal jsem asi půl hodiny, když v tom se prudce otevřely dveře. Stál tam udýchaný Hoseok a snažil se popadnout dech. Protivně jsem se na něj podíval. "Už vím, co ti pomůže! A je to už přímo tady..." vydechl a přitáhl někoho do pokoje. Vykulil jsem oči. "Nene..."

_______________________________________ Ha!
Omlouvám se za další depresivní díl x/
Ale v příštím to už bude lepší :3
Tak...zatím bye bye~