Sirotek

°11°

Pohled Yoongiho
xx.x.20xx
     Dnešní ráno bylo opravdu zvláštní. Probudil jsem se jako vždy. Bez Jimina, ale s dobrým a hřejivým pocitem v bříšku, protože ho určitě přijde znovu navštívit a to v brzké době. Při snídani nikdo nepromluvil, což bylo divné. Při snídani tu bylo vždy rušno, všichni se cpali, ale dnes nikdo skoro nic nejedl. "Hej, děje se něco?" Zeptal jsem se docela nervózně. "Yoongi..." chtěl začít Hobi, ale po vyslovení mého jména se rozbrečel. V krku se mi vytvořil nepříjemný knedlík. "C-co je? Co se stalo?" Začal jsem panikařit. Tae si vzal Hobiho k sobě a začal ho utěšovat. Mezitím ke mě promlouval Jin. "Yoongi, nejprve se uklidni." Řekl něžně a za ruku mě vzal do obýváku. Tam si se mnou sedl a začal mi vysvětlovat situaci. "Víš, Jimin..."jakmile jsem zaslechl jeho jméno do očí mi začaly lézt slzy. "Jine ať se děje cokoliv, řekni mi že je v pořádku." Řekl jsem zlomeně. Jin se na mě podíval a pokroutil hlavou. "Měl autonehodu. Nedával dostatečný pozor a jel na červené světlo. Naboural do něj kamión. Nyní je v nemocnici a doktoři se ho pokouší zachránit." Dál pokračoval se slovy útěchy. Ale já je neposlouchal. Slyšel jsem jak rychle mi bije srdce. Slyšel jsem všude okolo mě hlasy, ale nikoho jsem neviděl. Motala se mi hlava a vše bylo rozmazané. Dýchal jsem zrychleně. Chytl jsem se za hlavu a snažil se ty hlasy utišit. Z očí mi tekly slzy. Zhroutil jsem se na zem a řval. Křičel jsem jeho jméno a snažil se uklidnit. Marně. Pak něco ve mě prasklo a já už viděl jen tmu...

~flashback~
Seděl jsem na velké bílé židli. Ta se nacházela hned na kraji u uličky vytvořené z několika desítek dalších židlí. Všude bylo plno lidí. A pak se tam objevila ona. Mladá, krásná, štíhlá žena v bílých svatebních šatech a velkým pugetem lilií. Všichni tleskali a ona šla k oltáři. Tam na ni čekal vysoký štíhlý pán, oblečený ve smokingu. Řekli si své ano a políbili se. Pak šli ke mě. Neviděl jsem jejich tváře, byly rozmazané. Objali mě a vyvedli ze sálu pryč. Nasedli jsme do velkého auta. Jeli jsme asi půl hodiny. Najednou v rádiu začaly hrát tu písničku, kterou jsem slyšel vždy ve svých snech. Ta melodie! Auto se najednou rozjelo rychleji. Za námi jelo další černé auto a začalo po nás střílet. Viděl jsem tam ženu s dlouhými hnědými vlasy. Bylo jí asi tak patnáct. Byla děsivá stejně jako tahle celá scéna. Podařilo se jim zasáhnout jednu naší pneumatiku. A následně i tu druhou. Auto dostalo smyk a převrátilo se na střechu. Bouchl jsem se do hlavy tím, jak to s námi trhlo. Ale vnímal jsem. Viděl jsem tu ženu jak se ke mě natahuje a volá na mě mým jménem. Chytla mě za ruku a pevně ji stiskla. Ten muž napodobil ženu. Oba byli celý od krve. Její bílé šaty odhalovali její bílou pokožku. Nebo alespoň ty části, které nebyly od krve nebo roztrhané. Usmívali se na mě. Poté jim ale ruce pomalu sklouzli z těch mých a oba dva zůstali ležet. Viděl jsem smrt vlastních rodičů...
~konec flashbacku~

Probudil jsem se okolo hodiny od mého kolapsu. Zvedl jsem se z postele a podíval se okolo sebe. Nikdo tu nebyl. Okamžitě jsem vstal a začal se maskovat. Poté jsem napsal dopis a odešel k oknu. Pomalu jsem ho otevřel a vyskočil ven. Venku bylo hodně světla a tak trochu déle trvalo než jsem si na něj zvykl. Přeci jen venku jsem nebyl víc jak tři měsíce. Když jsem si konečně zvykl na sluneční svit rozutekl jsem se do města. Tam jsem začal obíhat všechny nemocnice. Asi ve čtvrté jsem ho konečně našel. Prý byl ještě na operačním sále. Čekal jsem tam tedy. V nemocnici byl malý obchůdek s dárečky. Zašel jsem tam a koupil jsem mu kytici růži. Čekal jsem tam celý nervózní a rozklepaný. Zase jsem měl na breku. Slzy mi tekli po tváři a já se je nesnažil zadržet. Modlil jsem se, aby byl Jimin v pořádku. Prosím! 

''Pane? Haló pane...? Pane!'' Volal na mě nějaký ženský hlas. Asi jsem musel usnout. Okamžitě jsem se probral a začal znovu vyšilovat. ''Uklidněte se prosím. Pan Park Jimin je v pořádku. Nyní už leží v jeho pokoji. Každou chvilkou by se měl probudit. Až se tak stane, doktor ho ještě vyšetří a pak by jste k němu mohl na chvilku jít.'' Řekla a odešla. Hlasitě jsem si oddechl. Je v pořádku. Tak moc se mi ulevilo! Asi po půl hodině pro mě přišla. Odvedla mě do Jiminova pokoje. Seděl tam na bílé posteli a koukal z okna. Vypadal jako anděl. Tiše jsem došel k jeho posteli a sedl si na malou židličku. Vzal jsem ho za ruku a tím na sebe upozornil. Jimin na mě pohlédl a jakmile mě viděl rozzářil se. ''Yoongi! Co tu děláš? Co když tě tu někdo načape? Měl bys-'' umlčel jsem ho polibkem. ''Tohle už mi nedělej!'' Řekl jsem a pevně ho objal. Sykl bolestí a tak jsem ho rychle pustil. ''Bolí to?'' Zeptal jsem se smutně. ''Ano, ale už jen maličko.'' Pohladil mě po tváři. Zrovna když mě začal přitahovat k jeho rtům se otevřely dveře a v nich se objevili Jiminovi rodiče. Stála tam s nimi ještě nějaká žena. Jakmile mě viděla, vykulila oči a ihned je odvrátila. Někde jsem ji už viděl, ale kde? Nijak jsem to dál neřešil. Uvítali jsme se navzájem. ''Oh Su-...tedy Yoongi. Jak nám se po tobě stýská. Až bude po všem, doufám, že k nám zase přijdeš.'' řekla matka. ''Oh a tohle je Týna, Jiminova snoubenka.'' Při těchto slovech jsem sklopil pohled. Týna se na mě usmála a podala mi ruku. Tu jsem s nejistotou přijal. Chvilku jsme tam jen tak seděli a povídali si. Jimin si se mnou nenápadně propletl prsty. Znovu mi začal příjemně přejíždět prsty po kloubech. Z naší trochu divné, ale přesto příjemné atmosféry nás vytrhl křik sestřiček. Z nenadání se rozrazili dveře a dovnitř vpadli dva ozbrojení muži. Mířili převážně na mě. Byl jsem vyděšený k smrti. ''TY! PŮJDEŠ S NÁMI JE TI TO JASNÉ?!'' Zařval na mě jeden z mužů. Kývl jsem a vstal. Nějaké deja-vu tady? Přešel jsem k němu a dostal od něj facku na přivítanou. Nečekal jsem to a on na mě vůbec nešetřil silou. Vlepil mi ji tak silnou, že jsem spadl na zem. Jimin začal na něj řvát. Ten chlap na něj namířil a chystal se zmáčknout spoušť. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale vykopl jsem mu onu zbraň z ruky. On se na mě překvapeně podíval. Bohužel jsem úplně zapomněl na toho druhého. Střelil mě do nohy, která vykopla tomu druhému jeho zbraň. Strašně to bolelo. Slyšel jsem jak Jimin na mě volá a snaží se vstát a pomoc mi. Znovu na něj mířili zbraň a tentokrát z ní opravdu vystřelili. Ze všech sil jsem se znovu postavil a zachytil kulku. Dopadla mi na hrudní koš. Vydechl jsem a svalil se na zem. Dýchalo se mi velmi špatně jelikož mi zasáhla jednu plíci. Viděl jsem jak se ve dveřích objevil Hobi a kluci. Jimin se naopak dostal z postele a ležel vedle mě. Hladil jsem ho po tváři a postupně dýchal hůř a hůř. Všechno začínalo být rozmazané, ale jeho jsem stále viděl před sebou. Až jsem konečně propadl temnotě...

________________________________________________________________________________ Hello~ 

Tady je další část...doufám že se líbila :3

CHCI VÁM VŠEM MOOOOOC PODĚKOVAT ZA VAŠÍ PODPORU, HLASY A KOMENTY!!! MOC MĚ TO TĚŠÍ! OPRAVDU MOOOOOC *cries* PROSÍM BUĎTE I NADÁLE TAK ÚŽASNÍ!

Byebye~