Sirotek

°4°

Pohled Yoongiho
12.11.20xx
     Dnes nemám vůbec dobrou náladu. Jsem mrzutý už od rána a nic mi to nezlepší. Ráno jsem totiž dostal nařízení jet místo práce pro našeho hosta z Anglie. Samozřejmě nějakého toho Jiminovo kamaráda. Přijede sem na celý dva týdny. Celý dva zasraný týdny. Otráveně jsem vysedl z auta a šel čekat na letiště. Proč tak strašně žárlím? Ještě ani nevím jak vypadá, neznám ho, ale ta představa, že je s mým pánem je nesnesitelná. Však to, že má kamarády by mě mělo udělat šťastným ne? Nechápu co to se mnou je. Sedl jsem si do čekárny s nápisem jeho jména, co jsem musel ještě dnes vyrobit. Jungkook, to vůbec nezní anglicky. No tak počkat! Neříkej mi že...
Nestihl jsem si to urovnat v hlavě, když v tom se u mě objevil mladý kluk. Usmál se na mě a začal na mě mlít cizinštinou. "Hey...you must be Suga right?" Řekl a já se jen nervózně usmál. Rozuměl jsem mé jméno takže určitě mluví o mě. Zkusím využít mé dosavadní znalosti. "Uhh. H-hey...you...uhhh...come to...to my...car." Řekl jsem trochu nervózně. Jungkook se jen usmál a následoval mě. Cítil jsem se trapně. Jeho zavazadlo jsem dal do kufru a jeho usadil na místo spolujezdce. Já jsem poté také nasedl a vydali jsme se k nám domů. "Sooo...how old are you?" Zeptal se mě na něco. Začal jsem se nervózně usmívat. "U-uhhh...I am twenty one. And y-you?" Zeptal jsem se váhavě. "Oh you are younger! I'm twenty two." Kývl jsem hlavou a dál se věnoval řízení. Moc jsem mu nerozuměl. "Hey when will we arrive? And where's Jiminie?" Ptal se Jungkook. Jakmile řekl Jiminovo jméno více jsem stiskl volant. Nelíbí se mi to. Chci, aby byl pryč. Chci, aby mi tu nepřekážel. Chci...co vlastně chci? Z myšlenek mě vytrhlo červené světlo na semaforu. Rychle jsem zabrzdil a daroval si malý pohlavek. "I-I'm sorry. I do not...talk engrish." Řekl jsem kostrbatě a omluvně se na něj podíval do zpětného zrcátka. "Hahaha promiň celou dobu jsem tě zkoušel..." zasmál se Jungkook. "Takže ještě jednou, kdy přijedeme k vám? A kde je Jiminie?" Zase ten nepříjemný pocit. "Pán je i s jeho otcem v práci, večer pro ně zajedu. Vy mezitím-" nestihl jsem nic doříct a Jungkook mi skočil do řeči. "Takže on je tvůj pán? Nic víc? Uff to jsem si oddychl hehe. No tím pádem by jsi měl poslouchat kohokoliv, kdo má lepší postavení, ne?" Řekl arogantně. Oh bože to je ale rozmazlený spratek. To radši dřív chcípnout než sloužit jemu. Znovu jsme se rozjeli a já úplně ignoroval jeho otázky. Jakmile jsme dorazili vypálil jsem z auta, vzal jeho kufr a zmizel v domě. Celý den se tomu fakanovi vážně věnovat nechci. Zavazadlo společně s jeho majitelem jsem dal do pokoje pro hosty a sám si zalezl k sobě. Začal jsem pracovat na jednom z projektů naší společnosti. Byl jsem v polovině, když v tom se otevřely dveře a do pokoje vstoupil Kook. Zaraženě jsem se na něj podíval. Ležel jsem pohodlně na břiše v posteli s notebookem přede mnou a brýlemi na nose. Kook dlouho nic nedělal jen prohlížel místnost. Pak se ale odvážil vstoupit dovnitř a přisedl si ke mě na postel. "Sugo...mám hlad. Udeláš mi něco k jídlu?" Podíval se na mě se psíma očima. Prohrábl jsem si vlasy a nakonec kývl. Líně jsem se zvedl z postele a odebral se do kuchyně. "Co by jsi si dal?" Zeptal jsem se. "Něco sladkého. Co třeba palačinky?" Vypískl a opřel se o kuchyňskou linku. Bože, tak otravný snad nikdo není! Vzal jsem na sebe svou zástěrku a pustil se do přípravy těsta. Poté jsem rozpálil pánev a začal smažit první palačinku. Když jsem byl hotový, talíř s pokrmem jsem položil na stůl. Jungkook se po tom vrhnul jako dravá šelma. Trochu jsem se zasmál a chystal se odejít. Kook mě ale zastavil. "Zůstaň tu se mnou prosím. Nerad jím sám." Kývl jsem a unaveně si sedl na židli. Ten kluk ze mě vysává veškerou energii.
Konečně bylo osm a já jel pro svého pána. Nasedl i s otcem a já je odvezl domů. Tam už čekal Jungkook společně s večeří, kterou jsem připravil těsně před odchodem. Jungkook začal okamžitě vítat Jimina. Objal ho okolo krku a natiskl své tělo na to jeho. Jimin se usmál a objetí mu opětoval. Začala se ve mě vařit krev. Můj vztek se ani nedá popsat slovy. Poté si Jungkook podal ruce s otcem. Po celou dobu večeře jsem nepromluvil a ani nijak moc nejedl. Neměl jsem chuť. Jimin a Kook byli ve svém světě a rodiče měli také svou debatu. Vzychl jsem asi po sto padesáté a zvedl se ze židle. Sebral jsem prázdné talíře a odnesl je do kuchyně. Na mém bylo snad všechno jídlo. Nechtělo se mi ho vyhazovat. Nakonec jsem se k tomu však přiměl a šel ven do deště. Ven jsem vyšel jen v bílém tričku a teplácích. U popelnice jsem našel krabici. Něco se v ní hýbalo. Otevřel jsem ji a v ní bylo malé štěně. Malé opuštěné štěňátko. Připomínalo mi mě kdysi. Strašně se třáslo a smutně kňučelo. Bylo mi ho líto. Jídlo jsem položil na zem a vzal si toho drobečka do náruče. "Neboj se. Vše bude dobré. Už jsem tu, nic se ti nestane." Utěšoval jsem ho a hladil po hlavičce. Po chvilce přestalo kňučet a uklidnilo se. Byl jsem už celý promoklý a tak jsem se rozhodl jít i se štěnětem dovnitř. Rychle jsem sebral jídlo a utíkal do domu. Tam jsem si vzul boty a utíkal do svého pokoje. Štěně jsem položil na postel a sám ze sebe shodil mokré oblečení. Ihned jsem zašel do koupelny a napustil si horkou koupel ve vaně. Štěně jsem vzal s sebou a oba jsme brzy zahučeli do vroucí vody. Bylo to opravdu příjemné. Musím mu dát nějaké jméno. "Jak by jsi se chtěl jmenovat, hm?" Zeptal jsem se do ticha. "Co třeba Sugar?" Ozvalo se nade mnou. "To nezní špatně. Hmmm...Sugy. Pěkné jméno." Odpověděl jsem. Najednou mi došlo, že je tu někdo se mnou. Rychle jsem otevřel oči a spatřil Jimina, jak se nade mnou sklání. Vyděšeně jsem se začal sunout po stěně vany dolů do vody a zakrývat si všechnu odkrytou pokožku pěnou. Jimin se začal smát. "J-jdi pryč!" Zařval jsem a hodil po něm šampón. Jimin se vyhnul a neodpustil si jeho připomínky. "Příště se nezapomeň zamknout. A to štěně mi pak ukážeš." Řekl a s tím odešel. Nyní jsem byl nechán v koupelně s úplně rudou palicí. Cítil jsem se trapně. "Asi půjdem co, Sugy?" Vzal jsem štěně do náruče a vstal. Usušil jsem se a pak i Sugyho. Poté jsem šel za Jininem do pokoje. Seděl s Kookem na posteli a o něčem horlivě diskutovali. Potichu jsem vešel dovnitř a pak se mi naskytl pohled, který mi zlomil srdce. Kook líbal Jimina. Jimin si všiml, že na ně koukám. Okamžitě se odtrhl a chtěl vyslovit mé jméno. Nestihl to. Vzal jsem Sugyho a utekl do mého pokoje. Tam jsem se zamkl a zabořil hlavu do polštáře. Snažil jsem se, aby mé vzlyky nebyly slyšet. Sugy mi začal lízat tvář a snažil se mě utěšit. Pohladil jsem ho po hlavě, ale brečet jsem nepřestával. Přikryl jsem nás a snažil se už tolik nebrečet. Přitiskl jsem si to malé stvoření na hruď a hladil ho po srsti. Na dveře někdo neustále bušil, ale já to ignoroval. Chtěl jsem být sám. Nakonec vše utichlo.
Někdy o půlnoci jsem se vzbudil se strašnou bolestí hlavy. Odemkl jsem a sešel opatrně schody dolů. Vše okolo mě se motalo a cítil jsem, jak hořím zevnitř. Podařilo se mi nalít si vodu do skleničky a vzít si prášek. Opřel jsem se o kuchyňskou linku a chvíli čekal zda se mi uleví. Po chvíli jsem se nakonec zvedl a pokoušel se dojít do pokoje. Na schodech jsem vrazil do Jimina. "Co tu děláš Sugo? Jsi v pořádku?" Zeptal se a promnul si oči. Z ničeho nic se mi zamotala hlava a já jen cítil volný pád. Pak mě zachitili silné ruce a někdo volal mé jméno. A pak už jen ticho a tma...