Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

1. Kapitola

1.Bod - Škola je na hovno

2.Bod - Můj pokoj je na hovno.

3.Bod - Moje rodina je na velké hovno

KONEC!

"Hej ty debile!" volá na mě z okna můj kámoš

"Co je vole?" řvu na něj zpětně.

"Jdeš ven?" ječí a už leze na strom, aby se dostal do mýho pokojíku ve druhým patře.

"Nejdu, musím dodělat ten debilní referát!" houknu na něj a prásknu do klávesnice, načež se mi celá práce smaže.

"ÁÁÁÁ!" zaječím hystericky. "Tohle už není možný!"

"Všecko je možný!" houkne na mě Lukin, kterej z okna skáče na moji židli. Uvolňuji mu trochu místo.

"Bohužel…" zamumlám ponuře.

"No nic, kašlu na to, cos říkal o tom venku?" spěšně zaklapnu notebook ( protože kdybych se s tím referátem měla štvát další tři hodiny, asi bych se zabila) a obrátím se na Lukina.

Začne na mě nadšeně ječet a strašně rychle drmolit, že nerozumím skoro nic, ale něco přece pochytím.

"Kámoš… PAŘBÁÁÁÁ…. TED….žrádlo…JOOOO!!!"

"Drž hubu vole!" chytnu ho pod krkem.

"Co je?" sípne.

"Mám v tom kapku bordel, co se žrádlem a u koho to je?" zeptám se a pustím ho,aby se mi chuděra ještě neudusil. To by byla strašná katastrofa, protože bych neměla s kým chodit na pařby, jelikož všichni ze střední jsou tak nechutně slušní, až to bolí.

No co dodat, sípal a chytil se za krk.

"Hele, nesimuluj mi tu, chci odpověď!" otravovala jsem.

"Ufff, nebudu ti říkat debil, budu ti říkat ocelová pěst…"

"Super a s tou pařbou?" znuděně jsem se opřela o futra.

"Žrádlo máme sehnat my, jelikož všichni ostatní shánějí chlast atd. a je to u Filipa."

"COŽE?" zařvala sem, až to zadunělo a všecko se otřáslo.

"KLIDNI SE!" dolehl na mě ječák mé matky, po které jsem zdědila hlas. Taky ji někdy řeknu at se klidní, až bude mít jeden ze svých záchvatů vzteku. Nebo ne, vlastně asi neřeknu, to bych pak totiž neměla kde bydlet…

"Takže je to u Filipa jo… A to si jako vážně myslíš, že tam půjdu?" uchechtla jsme se ironicky.

"A proč ne? Budou tam davy lidí, s Filipem se možná ani nepotkáš a stejně nechápu, proč nechceš chodit na pařby svých bývalých kluků!" na konci věty jsem cítila nevyřčený otazník.

"Děláš si srandu? Já nenesnáším jenom Filipa, já nesnáším jeho dům, zahradu, garáž, auto, příchodní cestu i jeho celou famílii!"

"Proč?" optal se nechápavě a v tu chvíli vypadal ještě natvrdleji, než můj brácha a to už je vážně co říct.

"No tak, Ocelová pěst…" přemlouval mě Lukin.

"Tý jo, tak ty si to s tou Ocelovou pěstí myslel vážně jo?" zasmála jsme se falešně a doufala, že změním téma, třeba co jiného jsem čekala, když jsem tak krutá apod. Ale nic takového se nestalo. Quel domagge…

"Hele, nemysli si, že se ti podaří změnit téma!" vrhl na mě významný pohled.

"Lukáši, já tam nejdu!"