My love, my cat, my assistant, my life ✔

4.

„K...k...kam?" Zeptal jsem se, když jsme znovu nasedli do auta a jeli někam do daleka.
Za chvíli jsme dojeli před obří budovu a já se nervózně zachvěl na sedadle.

„Jdeme nakupovat, potřebuješ nějaké oblečení, které ti bude, a taky boty. Když budeš hodný a nikde se mi neztratíš, tak to k tomu klidně koupím, co budeš chtít." Usměju se na něj a vytahuju ho z auta.

"Emm... K..koupíš?" Zavrním. Nakupujeme asi dvě hodiny a jsem oběšený všema možnýma taškama, a když máme všechno, řekne mi, že si mám jít něco vybrat. Já se hned rozběhnu do potřeb pro zvířata a vyberu si obojek.

On si vybral obojek. Ze všech možných věcí tady si vybral obojek. Ale nic nenamítám a koupím mu ho, když po něm tak touží. Doneseme všechno do auta a rozjedeme se domů.
Po cestě mi to nedá, musím se zeptat, strašně mě to zajímá.
„Proč jsi si vybral obojek? Copak jsi nějaké zvíře?"

„No, jsem." Mňouknu a zavrtím při tom ocáskem.
„A nevím, obojek je fajn, aspoň se neztratím." Mňouknu zas a po chvíli jsme doma. Vyjdu pomalu z auta a odnesu tašky do domu.

Ale já se k němu nechci chovat jako ke zvířeti. Chtěl bych o něj pečovat, ale jako o svého partnera. Ach. Zmlkni! Popadni tašky a běž za ním dovnitř, ty jeden úchyle! Křičí na mě svědomí.
Nezbývá mi nic jiného než ho poslechnout.

Za chvilku přiběhne i Eric, ale to já už se rozvaluju na gauči s novým obojkem na krku. Je s rolničkou takže hezky cinká.
„Líbí se ti?"

Je roztomilý jako malé dítě. Tak kouzelný, že se nad ním snad rozteču. „Ano, je krásný a díky té rolničce budu vždycky vědět, kde se mi schováváš." Řeknu z legrace a usměju se na něj.

„Tvému otci by to vadilo, protože bych ho tím otravoval." Kňuknu, poskočím si na gauči a kouknu se na něj. Usmívá se a začne vykládat věci z tašek.

„Kam ti mám dát ty tvé nové věci?" Zeptám se ho. Dal bych je automaticky k sobě do skříně, ale co kdyby mu to vadilo?

„Mě, mě je to jedno." Kňuknu a seskočím k němu a ze zvyku se mu otřu o nohy. To bylo typické přivítání.

Znamená to, že se mi otřel o nohy, že se mě už tak nebojí? Velmi chabá naděje. Ale i tak se zkusím ohnout a pohladit ho po hlavě. Kupodivu neucukl ani neutekl. Za to jsem nesmírně rád.
„Zanesu to do ložnice a dám ti to do skříně, vedle mého oblečení." Usměju se na něj a rozejdu se po schodech nahoru.

„Dobře." Kňuknu a znovu vyskočím na gauč. Za chvilku už je zpátky a sedne si za mnou. Kousíček se k němu přisunu, ne moc. Zastříhám ouškama a pustím telku.

Sedl si ke mně blíž sice ne moc blízko, ale je to pokrok. Srdce mi poskočí, je to jasné, zcvoknul jsem se. Pustí televizi a nechá to na nějaké komedii. „Zatím se teda dívej na telku, já jdu konečně donosit ty bedny." Usměju se na něj a zvednu se z gauče.

„Nemám ti s tím pomoct?" Zeptám se a on mě jen zažene tím, že jsem před chvílí nemohl ani chodit. A tak se spokojeně válím a začnu vrnět, protože jen tak jsem už opravdu dlouho neležel. Ocásek si skroutím za sebe a ouška nechám volně spuštěná a po chvilce usnu.

Chtěl mi pomoct, ale nemohl jsem ho nechat, měl by se šetřit. Když mám už konečně všechny krabice v domě, tak se spokojeně svalím na pohovku. Vedle mě něco potichu oddechuje. Alex usnul.
Ou, je tak krásný a roztomilý, když spí. Já to nevydržím a políbím ho lehce do vlasů.
Dobrý, nevzbudil se, tak se natáhnu pro deku a opatrně ho přikryju. Zakručí mi v břiše, proto se zase zvednu a jdu nám udělat něco k jídlu. Takový dost pozdní oběd nebo brzkou večeři.