Perfect king (Narnia FF) -POZASTAVENO-

Sedmá část

Po dlouhé ulici se rozléhaly moje kroky. Všechna světla byla zhasnuta, lidé spali a jen jeden blázen pochodoval po ulici vstříc neznámu. V ruce jsem svírala dýku a modlila se, ať ji nemusím použít. Příšerné ticho mě nutilo otáčet se a třást se jako osika. Každou chvíli jsem si přehazovala v ruce dýku a nervozně cupitala po cestě. Když jsem konečně vyšla z ulice, ocitla jsem se v rušnějším centru města. Obešla jsem staré vrakoviště a sedla si na lavičku pod jednu z městských lamp. Vytáhla jsem láhev s vodou a s chutí jsem se napila. V žaludku mi nepříjemně kručelo a já přemýšlela o tom kousku chleba co jsem měla. Když jsem sáhla po chlebu, do ruky se mi přimotal jakýsi kousek píru. Vytáhla jsem ho a nastavila pod lampu...

Oči ve tmě číhají, kořist svou si hlídají.

Zatajil se mi dech a tep se zrychlil. Schovala jsem papírek a opatrně jsem zvedla hlavu. Věděla jsem, že tma ukrývá něco, před čím se mám chránit, ale co?

Otočila jsem a vzala si dýku... Nejhorší noční můra se začala plnit. Vrčení se přibližovalo a zesilovalo. Otočila jsem se a něco mě povalilo na lavičku. Dýku jsem zabodla hluboko do vrčícího hrda a smetla ze sebe mrtvolu. Byl to obrovský černý vlk s bílým znakem pod levým okem. V hlavě jsem slyšela jedinou věc... BĚŽ! Popadla jsem opodál ležící dýku a rozeběhlase k lesu. Oči, které mě před chvílí pozorovaly zářily přímo za mnou. Vlčí vytí se ozývalo všude kolem mě. Bití srdce byl jediný zvuk, který jsem slyšela.

Stromy se kolem mě míjely, kořeny mi podkopávaly nohy a pařezy mě srážely na kolena. V ruce jsem svírala stříbrnou dýku s krvavým hrotem... Už se blíží, dohání mě, dýchají mně na záda. Můj pach je nutí běžet dál a rychleji, můj strach jim dodává odvahu, moje zranění je dráždí a jejich zuby jsou připraveny zakousnout se do mého měkkého masa. Po chvíli, kdy jsem běžela z posledníhose vedle mě prohnal stín a stromy mi vytvořily cestu. Kořeny zmizely v zemi a pařezy se měnily ma měkký mech. Cesta se stáčela ke staré chatce. Vidina přežítí mi dodala sílu a já přibrala do běhu. Doběhla jsem k chatce a vběhla dovnitř. Zamkla jsem a nahrnula ke dveřím jedno z kožených sedadel vedle mě. Vlčí vytí a škrábání pomalu ustávalo až byl nakonec slyšet jen můj dech. Pomalu jsem vstala a rozhlédla jsem se po pokoji.

,, Tohle jsem už někdy viděla" šeptala jsem do ticha pro sebe. Sedla jsem si na stoličku proti dlouhé sedačce a zacpala jsem si pusu. Vždyť tady jsme žily s maminkou, to je ta dokonalá chata plná lásky. Tady jsem vyrůstala. Otřela jsem si slzy štěstí a vrhla jsem se na velkou pohovku. Zavřela jsem oči a vybavila jsem si maminku, jak tady leží a dívá se na mě tima jejíma dokonale modrýma očima, hladí mě po hlavě a říká: ,, Všechno bude dobrý, zlatíčko moje"

Vzpomínky se mi přehrávaly jako film a já nemohla přestat brečet. Usmívala jsem se při čemkoliv krásném co jsme spolu zažily. Znovu jsem byla doma!

Po delší době další část. Doufám, že se líbila.

PS: Moc děkuji za dokonalých 51 shlédnutí. Moc mě to těší. Děkuji