Noční přízrak

Kapitola 1

Na tomhle místě, bych mohla počítat ovečky do nekonečna. Myslím, že ani ta nejkrásnější měkká postel s nebesy, by mi nepomohla usnout. A to se prosím nacházím na místě, které je určené na odpočinek a zotavování se. Soukromá klinika na kraji města poskytuje mnohé služby, často nadstandardní. Pečují tu o pacienty jako o drahokamy. Pravda, jejich služby si zaplatíte. Nebo přeplatíte? Vlastně je to jedno, protože důležité je, že je tu vše uzpůsobené tak, abyste se tu cítili dobře. Víc než dobře. Samostatné pokoje s televizí, DVD přehrávačem, koupelnou, balkonem, to je to, co ocení každý marod. Ne však já. Toužím vylétnout z těchto zdí, které jsou mým vězením. Sním o tom, že tohle místo nechávám za zády a vydávám se hledat opravdová dobrodružství. Opravdový život se všemi jeho slastmi i strastmi.

Vstanu z postele, navléknu na sebe župan a pomalu i se stojanem, který se stal mým dvojčetem a ve kterém je zavěšený zcela jistě zázračný roztok, vyjdu z pokoje. Tiše. Většina spolu obyvatelů spí anebo se dívají na noční pořady. A i já vyrážím za svým nočním programem. Výtahem se nechám odvézt až do přízemí. Dnes slouží Joan. Milá, hodná a vždy usměvavá žena středního věku s nádherně čokoládovou kůží. Vlasy má, tak jako obvykle spletené do francouzského copu. Když mě uvidí, usměje se na mě.

„Jdeš mě potěšit?" zeptá se.

„Potěším nás obě, co ty na to?" spiklenecky na ni mrknu a opřu se o pult.

„Chceš něco na spaní?" pohladí mě po vlasech a jen tak mimoděk sáhne na čelo. Kontroluje teplotu.

„Nemám teplotu," usmívám se dál.

„Nemáš," přitaká. „Kdyby tě tu načapal Walder, dostanu vynadáno i já, víš to, že jo?"

„A on má službu dneska?"

„Ne," zavrtí hlavou. „Doktorka Greyová."

„No, vidíš, to se nemůže nic stát. Jen pár skladeb, Joan," dívám se na ní prosebně. „Prosím, prosím."

Rozesměje se, „mám ráda, když hraješ. Tak jdi," rozhlédne se.

„Máte nějaké speciální přání, madam?" ukloním se u klavíru a posadím se.

„Šašku," směje se.

Jaká to snobská klinika, když tu mají klavír, na který v době návštěv opravdu někdo hraje. Kde tohle můžete vidět? Copak jsme v hotelu? Ne, že bych si stěžovala, vždyť klavír je má vášeň, můj život, má láska. Pozdravím se s klávesami tím, že po nich jemně přejedu ukazováčkem. Nevydávám tím dotekem žádný tón, jen je tak hladím. Posadím se na otočnou židličku, vedle sebe nechám umístěný stojan s kapačkou tak, aby mi nepřekážel. Nadechnu se a vydechnu. Tak copak to bude tentokrát? Co třeba božský Chopin a skladba Nocturne oubliée. Ano, skladba stvořená pro tuto bezesnou noc. S prvním tónem se konečně dokážu uvolnit. Mé tělo se dostává do režimu relaxu a má hlava, mé myšlenky patří jen a jen skladbě. Což je v celku příjemné po dni stráveném přemýšlením, jak špatně na tom člověk musí být, když za ním doktor chodí třikrát denně. Jak je jeho tvář vždy překvapená, když mě najde při nějaké činnosti. Jakoby čekal, že až přijde příště, mohlo by to být jinak a ejhle! Ono není. Zázraky se dějí i na poli medicíny, i když se zdálo, že již nemůže nabídnout víc. Někde uvnitř, hluboko si namlouvám, že za mnou chodí třeba proto, že mu přijdu sympatická nebo mu na mě jen záleží. Jinak než doktorsky. Ale vím, že je to lež.

Vyruší mě postava muže, doktora, který stojí a prohlíží si mě. Snad dokonce poslouchá Chopina v mém podání. A zdá se, že je tím uchvácen, protože jeho postoj připomíná sochu. Zvednu k němu zrak. Je vysoký, přes tvář má roušku, v ruce brašnu, ve které si představím pilku a opiáty. Stojí tam a dívá se. A já mu pohled opětuji, aniž bych přestala hrát. Prudce se nadechne a celé jeho tělo se napne, skoro až bolestně. Sklopím zrak a zjišťuji, že mi teče krev z nosu. Přestanu hrát, sáhnu si pod nos a má krev zbarví dlaň do ruda. Krev tvoří obraz na mém pyžamu, zemi i klavíru.

„Joan," zavolám na sestru. Vykoukne zpoza rohu a vyděsí se. Okamžitě ke mně přispěchá s utěráky a úkoluje druhou sestru, aby na můj pokoj donesla led a ještě pár věcí k tomu, aby se jim podařilo zastavit ten vodopád. Když můj pohled zabloudí na místo, kde stál doktor, je pryč. A já se sama sebe ptám, jestli to nebyl jen můj přelud.

Ráno sedím ve své posteli a mám nařízený klidový režim. Jako bych snad běžně běhala osmistovku nebo hrála v přilehlém parku rugby. V televizi běží nějaký seriál, jehož děj mi naprosto uniká. Vím jen, že se tam tentokrát hodně pláče. Manuela Rosalinda či kdo ztratila zřejmě důvod žít. Miguela Rodrigua. Pousměju se. Přijde mi to celé komické. Sedím tu, koukám na hloupý seriál a čekám. Čekám a nevím na co. Na smrt, na propustku abych mohla zemřít v klidu doma obklopená rodinou? V noci jsem dala Joan pěkně do těla. Mé tělo si usmyslelo, že krvácet je fajn zábava a dalo zabrat, než ho přesvědčila i s doktorkou Greyovou o opaku. Do pokoje nahlédne doktor Walder, třikrát zaťuká. Podívám se jeho směrem a chabě se pousměju. Bude mi domlouvat, bude zakazovat a já už teď vím, že ho neposlechnu.

„To tedy byla noc, že?" nahlíží do papírů a posadí se na židli vedle postele.

„Hm, umím upoutat pozornost," pokrčím rameny.

„To musí přestat, Emo."

„Co konkrétně? Krvácení? To bych brala, ale oba víme, že je to téměř nemožné, když si mé tělo dělá co chce a kdy chce," obrátím svůj pohled do okna.

„Ty tvoje noční výlety," vysloví pomalu.

„Chcete mi vzít to, co mi neubližuje, ale pomáhá přežít?"

„Oslabuje tě to, je to dost nebezpečné."

„Myslíte, že když poslechnu a prodloužím si život dejme tomu o pár dní, bude můj život naplněnější, až si pro mě přijde smrt? Myslíte, že se mi za můj klid na lůžku přičtou extra body?" podívám se mu do očí. „Mě nemusíte lhát, doktore. Oba víme, že tohle je moje poslední zastávka. Oba víme, že mi nemůžete pomoci, že medicína nemá lék, jen prostředek na prodloužení i tak neodkladného konce. A vaše doporučení nebo zákazy na tom nic nezmění a nic nezlepší. Možná je na čase přiznat si, že tuhle bitvu jsme prohráli. Vy i já. Medicína. Nezlobím se na vás, prostě se to stalo, tak nemusíte mít pocit viny. Stejně to skončí. Tak proč si odepírat něco, co miluji a dává mi to pocit štěstí?"

„Nemůžu ti to zakázat. Můžu jen doporučit klid, ale je na tobě, jestli se tím budeš řídit. Nicméně přivádíš svým jednáním do bezmoci ty, kteří tě mají rádi. Joan, tvou rodinu. Hlavně tvého otce."

„Nezkoušejte mi vnutit pocit provinilosti. Oba víme, že na to vám neskočím. Oba víme, že ten pocit bezmoci se spláchne tou částkou, kterou vám platím. Joan to bere jako práci a navíc, ví, co pro mě to všechno, co dělám, znamená. Má rodina pro mě chce to nejlepší a záleží jí na tom, abych byla šťastná, a já jsem šťastná právě v okamžicích, kdy podnikám ty svoje, jak vy říkáte, výlety."

Odkašle si a zvedne se. Tenhle manévr mu nevyšel. Je na čase přiznat porážku a vycouvat ze dveří. Tak couvej, Waldere, couvej!

Zavolám tátovi a zpříjemním si tak čas trávený v tomhle vězení. Zjišťuji, tak jako vždy, že je zavalen prací, ale jakmile slyší můj hlas, okamžitě rozpouští jednání a věnuje mi plnou pozornost. Svěří se mi, že se mu stýská po časech, kdy se vracel domů a slyšel, jak cvičím na klavír. Že mu chybí ten čas, kdy mě se skleničkou brandy dokázal poslouchat celé hodiny a skutečně relaxovat. Vzpomíná i na můj první recitál. Skoro mám pocit, že zadržuje pláč. A přistihnu se, že dělám totéž. Nabídnu mu, že mu zahraji, když přijde a on souhlasí.