Noční přízrak

Kapitola 4

Tu noc spím jako dlouho ne. Probudí mě až hlahol na chodbě. Pomalu se došourám do koupelny, kde si vyčistím zuby, zkulturním se a pak vykouknu z pokoje. Potkám se s Annou, mladou sestřičkou. „Dobré ráno, Emo, spala jsi dobře?" usmívá se na mě a míří ke mně do pokoje s novým povlečením.

„Jako už dlouho ne," pustím ji do dveří a posadím se na židli.

„To je dobře. Propásla jsi snídani. Byla jsem tu, ale když jsem viděla, že spíš, nechtěla jsem tě budit. Vím, že trpíš nespavostí."

„To jsi hodná a můžu se ještě najíst?" zeptám se. Nikdy se mi tu nestalo, abych propásla snídani. Většinou jsem byla v jídelně jako první a čekala na to, až ji přivezou. Tohle je v celku příjemná změna.

„No jistě, snad sis nemyslela, že tě necháme o hladu? Pojď, dám ti to."

„Děkuju," řeknu, když přede mě položí tác se snídaní. Dvě čerstvé housky, marmeláda, med, lesní ovoce, jogurt a chutný čaj. Tady se člověk vážně nemá špatně. Pustím se do toho s chutí. Když se zvednu a chci vrátit tác na sesternu, zatočí se mi hlava a zatemní před očima. Dál už nevím nic. Vnímám jen nekonečnou tmu mého nevědomí.

Probudím se, když je venku tma. Tlumené světlo příjemně osvětluje pokoj a vedle postele sedí můj táta. No, spíš se opírá o postel, drží v dlani tu mou a spí. Jak moc vyčerpaný musí asi být.

„Tati," zašeptám. Trhne sebou a posadí se. Okamžitě přivolá tlačítkem sestru.

„Holčičko moje," políbí mě na čelo. „Tolik jsem se bál," přizná zlomeně.

„Je to dobrý, ještě dejchám," zavtipkuju a usměju se. Do pokoje vejde sestra Adelaide. Její jméno se mi neskutečně líbí, zatímco jí se protiví a ráda jí zlobím tím, že ji často oslovuji celým jménem a ne zkráceně, jako ostatní, Adele.

„Vítám tě zpátky, Emo," usměje se a kontroluje kapačku. Zapíše nějaké údaje do papírů.

„Ráda tě vidím, Adelaide," usmívám se. Obě víme, že tím oslovením dávám najevo, že ji mám ráda.

„Je vše v pořádku, to jsem ráda," mrkne na mě. „Máš hlad?" zeptá se.

„To záleží, co je v nabídce."

„Můžu ti dát zeleninový salát a džus. Víc bychom riskovat neměli. Jak ti to zní?" opře se o futra dveří.

„Zní to jako ten nejlepší nápad na světě," přikývnu. Ani se nenaděju a už přede mě pokládá tác. „Děkuju, a nějaká dobrá houstička od snídaně nezbyla?" zaškemrám.

„Emo," zasměje se nahlas. „Jenom proto, že jsi to ty!" donese mi ji. „Ale jestli to na mě práskneš."

„Prosím tě, jako hrob!" zvednu dva prsty k přísaze.

Když odejde, táta si hlasitě oddychne. „Když jíš a střílíš si z Adele, vím, že jsi tak nějak v pořádku."

„To víš, že jsem," usměju se. „Jak se má Marie? Dej jí vědět, že jsem v pořádku, určitě umírá strachy," zahuhlám s plnou pusou. Vytáhne mobil a napíše jí. Obratem dostává odpověď plnou emotikonů srdíček a pusinek, kterou mi ukazuje. „Sladké," pousměju se.

„Mám výčitky svědomí, že za tebou nechodím tak často, jak bych chtěl," svěří se bolestně.

„Tati, nejsem tu sama. Mám tu Joan, Adelaide, Adama," vyjmenovávám.

„Kdo je Adam?" zeptá se. Strnu a podívám se na něj. Opravdu jsem ho jmenovala? A je to vůbec správně? Přál by si být jmenován? Nebo lépe řečeno, svolil by k tomu?