Noční přízrak

Kapitola 5

Dnes po týdnu od posledního záchvatu, kdy jsem padla do mdlob, jsem prodělala další. Následky už ale nejsou tak pozitivní a bez komplikací. Zcela mi ochrnula pravá noha od kolene dolů. Takže jsem vyfasovala berle, v rohu pokoje stojí vozíček a já ležím na posteli s pohledem upřeným do okna. Dnes je to půlka nohy, zítra to může být celá, pozítří druhá. A pak se nehnu vůbec. Nakonec budu jen ležet a čekat na to, až mě některý záchvat zabije. Nebo mě kopne do kómatu, ze kterého mě odpojí. Jak krásné vyhlídky. Nemám ani náladu na svou návštěvu. Jsem až příliš nedokonalá pro člověka, kterým je. Najednou mi nepřijde, že naše setkání bylo dílem osudu či štěstěny, ale dílem pořádné smůly. Hlavně pro mě. Kdo by chtěl být před druhým ochromen vlastním tělem? Kdo by chtěl být pozorován při postupném odchodu? A ještě lepší otázka, kdo by chtěl být přítomen, když jde druhý vstříc smrti, vydán na pospas, nehledě na obrovskou vůli žít?

Adelaide mě dokonce třikrát za den nevinně lákala ke klavíru, ale pokaždé se setkala s tvrdým odmítnutím. A přitom bych tak ráda šla. Sedla si za něj a zahrála něco pro své potěšení. Pro své srdce, duši. Ale nemůžu. Nechci si to dovolit, protože se na sebe, na svoje tělo, na svůj stav zlobím, protože mi způsobuje utrpení, bolest a hlavně strach.

Když se setmí, nejradši bych se rozplynula do ztracena. Cítím v kostech, že přijde. Že mě to setkání nemine. Že budu vystavena jeho pohledu, ve kterém se bude zračit lítost, smutek, zklamání a možná i znechucení. Nad tím, kým se stávám. Nad tím, jakého mrzáka ze mě má nemoc postupně dělá.

Slyším jeho kroky. Klidné, rozvážné, melodické. Tají se mi dech, pohled mi těká z vozíku na berle. Prosím, ať není zklamaný. Prosím, ať se netváří lítostivě. Prosím...

„Dobrý večer, má drahá, Emo," uslyším jeho hlas. Mám pevně sevřená víčka a odmítám je otevřít. Bojím se, že bude pryč. Ucítím, jak se ke mně posadí. „Proč nic neříkáte? Proč mlčíte, má drahá?" ptá se a já cítím v jeho hlase obavu. Z odmítnutí? Možná.

„Dobrý večer, Adame," pomalu otevírám oči. Semknu rty. Pro změnu.

„Snad se nebojíte," pronese a vezme mou ruku do jeho. „Smím?" zeptá se. Přikývnu a zpod řas mi vykouknou první slzy, které nedokážu udržet. Schová mě ve své náruči a jemně kolébá. Jedna ruka rytmicky hladí má záda a druhá mě pevně, ne však bolestně svírá. „Snad jste si nemyslela, že byste se pro mě najednou stala nedokonalou?"

Přikývnu a obejmu ho.

„Vy blázínku," zašeptá. „Pak by nic z toho nemohlo být pravdivé. Má slova, můj obdiv, má posedlost."

„Jste mnou posedlý?" pousměji se.

„Propadl jsem vaší duši. Vašemu srdci a čistému jádru. Vaší nevinnosti, která vás halí do šatů z pavučiny, na které se třpytí kapky rosy."

„Proč jsem vás potkala tak pozdě?" vzdychnu a odtáhnu se od něj.

„Nikdy není pozdě."

Noříme se do ticha noci a naše oči spolu svádějí chvilkové bitvy o vítězství. Vyhledá mou ruku, chytí a propleteme naše prsty. „Mám pro vás dárek," řekne.

„Jaký?" narovnám se.

„Abyste ho dostala, musíte něco udělat."

Sehne se a vyzvedne mě do náruče. A zcela v klidu odchází z pokoje. Chce se mi protestovat, ale místo toho si položím hlavu na jeho rameno. Líbí se mi to. Ať mě nese, kam chce. Půjdu kamkoli. S ním i na kraj světa.

Posadí mě na židli ke klavíru. Sám si sedne na otočnou židličku a položí prsty na klávesy. Pousměje se na mě. „Dívka s vlasy jako len," zašeptá.

„Ještě jednou, prosím," požádám ho, když dozní poslední tóny.

Po chvilce hraní se dopustí hrubého přehmatu, až mě to zatahá za uši. Otevřu oči a vidím ho. Je zkoprnělý. Zírá na mě a já hledám v jeho očích důvod proč. Ale vzápětí na to přicházím sama. Krev. Z nosu mi přímo valí vodopád krve. „Adame," zašeptám. „Adelaide," vyjde ze mě malátně. Motá se mi hlava. Upadám pomalu ale jistě do mdlob.

Probudím se v posteli. Jsem sama. Vzpomenu si na malé faux pas. Na jeho oči, které nebyly takové, jaké znám. Na jeho pohled, ve kterém bych nenašla náklonnost. V celém jeho těle se zračila dravost, hlad a touha. Zvláštní, temná, těžko uchopitelná, ale přesto citelná. Téměř bolestná.

Dost možná ho děsí pohled na krev. To děsí přece hodně lidí. Nebyl by výjimkou.

...

Je to už týden. Proč se za celou tu dobu neukázal?

Uvědomil si, že těmhle situacím, nechce být přítomen?

Uvědomil si, že jsem odepsaná?

„Emičko," uslyším tátův hlas. Stojí ve dveřích i s Marií. Pousměji se a pozvu je tak dál. Posadí se. Marie na postel ke mně a táta na židli. Ani jeden z nás se nemá k řeči. Jako bychom se báli prolomit to ticho a přiznat si tak, že se blíží to velké finále. Finále, ze kterého nevyváznu. Sáhnu po podlouhlé krabici, která je zabalená do krásného papíru. Pomalu jí rozbaluji a vychutnávám si ten pocit napětí. Co tam bude?

Je tam saténový dlouhý župan. Má krémovou barvu. Je krásný. Lemuje ho jemná krajka. Pousměji se. Pamatuji si, že jsme jednou s Marií byly na nákupech a mně se líbil přesně takový, ovšem neměli velikost. Tak teď ho mám. Pod ním je ještě krásná černá dlouhá košilka na úzká ramínka, která se na zádech kříží. Vypadají spíš jako šaty a jsou neuvěřitelně sexy. Budou mi slušet. Vím to.

„Moc se mi líbí. Děkuju," prolomím to ticho jako první. „Obleču si obojí dnes večer," dodám.

Je večer. Oblékla jsem si svůj dárek a sedím na posteli. Nedoufám, že přijde, ačkoli si to uvnitř tak moc přeji. I kdyby to mělo být naše rozloučení, naše sbohem, chci ho ještě spatřit. Pohlédnout mu do jeho očí, nechat si políbit ruku, opájet se jeho přítomností.

...

Posadím se ke klavíru. Mám chuť si zahrát. A dost možná, i když naprosto bláhově doufám, že ho má hra přivolá. Tentokrát zvolím jinou skladbu. Z této doby. Shelter od Birdy. Přijde mi tolik příhodná. Pro mě, pro něj. Pro nás oba. Když ji hraji potřetí, začnu si dokonce tiše prozpěvovat text. Pak se ponořím do ticha. Je čas odejít na pokoj. Je čas přiznat si, že...

„Tuhle neznám," ozve se za mnou. Prudce se otočím. Stojí tam. V ruce má jednu jedinou růži. Bílou. Tak jako vždy, proběhne náš rituál a pak si od něj tu růži převezmu.

Nese mě na pokoj, a když mě pokládá na postel, všimnu si, jak jeho pohled zabloudí do mého výstřihu. Okamžitě odvrátí pohled a ostře vtáhne vzduch do plic. Ta skutečnost mě potěší.

Zvednu pohled a setkám se s tím jeho. Je spalující. „Jste krásná. Jako múza všech umělců," hraje si s mými vlasy.

„Toužím být vaší múzou."

„Ó věřte mi, má drahá, tou již jste," ubezpečí mě. „Na věky věků."