Noční přízrak

Kapitola 8

Nikdy jsem si nemyslela, že mé strádání po rodině bude tak veliké. Poté, co jsme dorazili do jeho domu v Detroitu, jsem se prakticky zavřela v pokoji a vycházím, jen když mě Adam vyzve, že je čas na jídlo. Jídlo. Nasycení, říkejme. O jídle se nedá mluvit. Přežívám přece jen o krvi. A to lidské. Zbytek času prosedím v křesle, kde si čtu nebo jen tak zírám do zdi. Hodně pláču a prohlížím si fotky, které mi připomínají, kam jsem patřila. Kdo mě miloval a střežil každou minutu mého dětství i dospívání. Jak moc mi chybí. Jak moc to bolí.

Čas od času se tu zastaví návštěva, jak jsem se doslechla, jmenuje se Ian a shání Adamovi různé věci. Myslím, že nemá ponětí o tom, kdo vlastně Adam je. Má ho jen za hudebně nadaného samotáře. Moc se nemýlí. Ale copak má na vybranou? Můžeme se snad přátelit s lidmi? Vlastně to není až tak špatná představa. Je to taková připomínka lidství.

Adam sedí na pohovce a zírá do stěny. Děláme tedy ty samé věci, jen každý v jiné místnosti. To není hezké zjištění. Spíše smutné.

„Smím?" zeptám se ho. Postaví se a vztáhne ke mně ruku. Po našem obvyklém rituálu si spolu sedneme.

„Jak vám je, má drahá?" pohladí mě po tváři. Chvilku nic neříkám a bojuji se smutkem, který ale pro tentokrát bitvu vyhrává. Podívám se na něj a pár zbloudilých slz se mi kutálí po tvářích.

„Stýská se mi," přiznám zlomeně.

„Ani nevíte, jak moc vás chápu," obejme mě a vtiskne polibek do vlasů. „Rozumím vašemu smutku, ale musíte se s ním poprat a zvítězit."

„Je to těžké," vydechnu. „Těžké truchlit po někom, kdo žije a s kým bych mohla trávit veškerý čas. Vzájemně se oplakáváme a přitom nikdo z nás skutečně neumřel."

„Vím, že to bolí," řekne do ticha. „Ale zvyknete si. Je to daň, kterou jste se rozhodla podstoupit. Přijde čas, kdy se jejich čas naplní. Pak nebudete vázaná na nikoho."

Ano. Až skutečně zemřou, začnu truchlit znovu. Nad opravdovou ztrátou. Tolik bolesti skýtá tento život. Myslela jsem, že si ho budu užívat, ale zatím se nechávám sužovat pocitem marnosti a zrady, které jsem se dopustila na těch, kteří mě milují.

Probudí mě zaklepání na dveře. „Ano," zvolám a posadím se na posteli. Přitáhnu si přikrývku těsněji k tělu. Vejde a posadí se na postel.

„Musím teď někam odejít," oznámí mi. Přikývnu. „Vrátím se zhruba za hodinu." Znovu přikývnu.

„Počkám tu," slíbím mu, když už moc dlouho, na můj vkus, sedíme v tichosti a pozorujeme se. Mám pocit, že přesně tohle chtěl slyšet.

Tentokrát přikývne on a zvedne se. Když zavře dveře, vyskočím po pár vteřinách z postele a vyběhnu za ním. Zastihnu ho ještě mezi vchodovými dveřmi.

„Adame," zavolám jeho jméno. Otočí se na mě. „Dávejte na sebe pozor, prosím."

„To budu, Emo. To budu," usměje se.

Vrátí se po hodině, tak jak slíbil. Poklepe na brašnu, ve které je naše potrava. Dojdu s ním k ledničce, kam vyrovná všechny termosky, které jsou plné krve.

„Já nemám žádné peníze, Adame. Nemůžu se s vámi dělit o náklady," vydechnu, když mi podává skleničku s elixírem věčnosti. Odloží je na stůl.

„Má drahá," přitáhne mě do své náruče. „Co je mé, je i vaše," líbá mé tváře. „Věřte mi, miláčku, o nedostatek peněz se nemusíte strachovat," promlouvá ke mně a hladí mě po zádech. Obejmu ho kolem krku, vytáhnu se na špičky a přitisknu se k němu.