Noční přízrak

Kapitola 2

 První tři noci jsem ochotná strávit na lůžku při společnosti Beethovena, Dvořáka, Smetany, Chopina, Debussyho a jiných pánů umělců. Nechala jsem si z domu přinést svůj oblíbený cestovní gramofon. Čtvrtou noc již vše odmítám, protože potřebuji svůj noční výlet. A navíc vím, že slouží Joan.

„Dobrý večer, spanilá krásko," oslovím ji hlubokým hlasem. Zasměje se.

„Měla jsem menší rozmluvu s Walderem," oznámí mi.

„To je náhodička, já taky," zabubnuji prsty o desku pultu. „Prosím, řekni mi, že i u tebe stáhl ocas a vycouval ze dveří," zamrkám na ni.

„Ty jsi číslo," zasměje se. „Couvala jsem já," přizná.

„Slíbila jsi mu něco, co se týká mé malé nevinné radosti?"

„Ne, ale slíbila jsem, že tě alespoň po hodině zaženu zpět do postele."

„Hodina je jako pět minut," vzdychnu.

„Máš hodinu a půl," dá mi na srozuměnou.

Lepší než nic. Posadím se a zhluboka se nadechnu. Prostornou aulou se linou tóny Debussyho a jeho skladby Arabesque N°1 a N°2. Na chvilku si odskočím, když se vrátím zpět, na klavíru leží deska. A ne ledajaká. Requiem od Dvořáka. Zmateně se rozhlížím, abych našla dárce, ale nikdo nikde není. Vezmu desku do rukou a slastně vydechnu. Requiem jsem neslyšela tak dlouho.

„Joan?"

„Ano?" vykoukne na mě. „Copak se děje?"

„Víš o tom něco?" ukážu jí dárek. Zavrtí hlavou, zvedne se a dojde ke mně.

„Páni, co to je?" prohlíží si obal.

„Dvořák a jeho Requiem. Je to jedna z mých oblíbených. Neslyšela jsem ji snad několik let. Já osobně ji nevlastním, bohužel," vydechnu.

„No, zdá se, že už ji vlastníš."

„Řekni pravdu, je to od tebe?" dívám se na ní. „Jestli jo, budu tě uctívat do konce svýho života, což možná nebude tak dlouho, ale budu tak činit o to víc intenzivně!"

„Emičko, moc ráda bych ti takovou věc dala, zvlášť když vidím, jakou ti to udělalo radost, ale není ode mě. Asi máš tajného ctitele. Třeba se chtěl Walder udobřit," pokrčí rameny.

„Pf, ten určitě. Prosím tě, ten je na elektro, house, techno, prostě na intenzivní výplach mozku. Což mě při náporu jeho práce nepřekvapuje," zamumlám.

„Tak pak zbývá jedině ten tajný ctitel."

Vzpomenu si na toho doktora, který tu byl předtím, než můj nos ronil krvavé vodopády. Že by to bylo od něj?

„Joan? Víš, minule, jak jsem tu hrála a pak jsme si dávaly lázeň v krvavé laguně, kdo všechno měl v tu noc službu? Myslím jako doktoři," otočím se na ni.

„Pojď si to přečíst. Mám to tady," poukáže na monitor počítače. Odložím desku zpět na klavír a dojdu si sednout k počítači.

„A nikdo jiný tu nebyl? Jako třeba někdo nový nebo tak?"

„Proč se na to ptáš? Znáš přece všechny místní doktory. Nikdo nový tu není," pohladí mě po vlasech. „Copak hledáš, cácorko moje?" chce vědět. Pokrčím rameny. Sama nevím. „Už jsi dohrála?" zeptá se mě. Znovu pokrčím rameny. „Téda, tebe ten dárek opravdu dostal," usměje se. Přikývnu. Ačkoli se nejedná až tak o dárek, jako spíš o dárce. Když tu není jako doktor, proč byl oblečený jako doktor? A co skutečně měl v té brašně? Je to vrah? Psychopat s jakousi úchylkou? Překupník orgánů? Obchodník s krví?

Je to už dva týdny. Dva týdny od té noci, co jsem byla obdarovaná. A stále jsem neuspokojila svou zvědavost. Nenašla jsem odpovědi, které by totožnost – doktora – odhalily. Jako by vůbec neexistoval. Vlastně si nejsem schopná vybavit ani jeho podobu. Byl vysoký, měl černé vlasy. Ano, to ano. Nic víc ale nevím.

Ohlédnu se a vyděsím se. Ve dveřích stojí silueta muže. TOHO muže. Přišel si pro mě, rozřeže mě a rozprodá. Pak si ale v duchu nafackuji. Rozsvítím tlumené světlo a postavím se. Pohlédnu mu do tváře, kterou nemá pro tentokrát zahalenou. Je v civilu, pokud se to tak dá nazvat. Má lehce rozhalenou černou košili, černé kalhoty a velmi hluboký pohled. A je neuvěřitelně bledý. Jakoby jeho kůže nikdy nepocítila paprsky slunce. Možná je nemocný. Rozhodně je ale krásný. Přímo nádherný.

„Smím dál, i když neohlášen?" zeptá se. Přikývnu. Vejde, zavře za sebou dveře a čeká. Poukážu na židli. Sama se posadím na kraj postele. Tak aby mezi námi byla dostatečná vzdálenost a abych na něj dobře viděla. Posadí se. „Líbil se vám dárek?"

„Ano, bylo to jako vrátit se v čase. Bylo to nádherné," pousměju se a natáhnu se pro desku, kterou mu podávám.

„Ne, prosím, ne," zvedne ruce v zamítavém gestu, „je jen a jen pro vás."

„To nemohu přijmout. Je až moc cenná na to, aby byla darovaná mě."

„Nemyslím si," poznamená. „Patří k vám stejně, jako vy k ní. Je to dokonalé spojení. Snoubení s krásou, snoubení s duší."

„Jen básník mluví touhle řečí," vydechnu zmámeně. „Kdo jste?"

„Jmenuji se Adam," skloní hlavu a položí při tom svou dlaň s krásně dlouhými štíhlými prsty na hruď.

„Jsem Ema," odpovím a nepřestávám ho hypnotizovat pohledem. „Jak víte, kde mám pokoj? Řekla vám to Joan?"

„Ne," zavrtí hlavou. „Jen se tu dobře orientuji."

„Proč jste byl převlečený za doktora, když doktorem nejste?"

„Je pro vás důležité to vědět?" pozdvihne lehce obočí.

„Chci znát pravdu," pokrčím rameny.

„Pravda občas bolí," poznamená.

Pozoruji ho, jak tam sedí, jak se na mě dívá, jak mluví, jak nádherný má hlas a napadá mě jen jedno slovo – dokonalost. Ne kvůli jeho krásné tváři a tělu, kvůli jeho očím. Kvůli těm doutnajícím uhlíkům, které střeží, možná zbytečně úzkostlivě, tajemství. Tajemství, které je možná tak děsivé jako nejtemnější temnota. Tajemství, které svírá i osvobozuje a nabízí nevídané, neslýchané. Kdo je ten noční přízrak, který se mi tu zjevil v pokoji? Kdo je ten, jenž vstoupil, možná jen na malý okamžik do mého života, bez pozvání a přitom byl nějakou mou skrytou částí očekáván?

„Mě pravda nebolí, mě pravda hřeje. Cítím se bezpečněji, když znám pravdu," reaguji, když si uvědomím, že mlčíme už moc dlouho. Že jsem se nechala zbytečně moc pohltit uvažováním.

„V tomhle případě by to bezpečné nebylo."

„Proč jste tedy přišel? Přišel jste mi lhát?"

„Chtěl jsem poznat ženu, která miluje skutečné umění. Která žije pro hudbu a krásu."

„A až ji poznáte, pokud vám to dovolí," polknu, „co přijde pak?"

„Možná dovolím, aby ona poznala mě."