Noční přízrak

Kapitola 9

Proberu se večer. Celý den jsme prospali, pochopitelně. Potichu vylezu z postele a když ze země sbírám svůj župan a halím se do něj, Adam se otočí na druhý bok s hlubokým zamručením, kterému se potichu zasměji. Až dole v obýváku zjišťuji, že župan není můj, ale jeho. A halím se do něj ještě víc a s úsměvem. Otevřu dveře pokoje, kde se nachází klavír a s uspokojením se na něj dívám. Pak se otočím a otevřu dveře, kde se nachází knihovna. Procházím různé tituly a vybírám si vhodnou knihu na čtení. Objevuji několik známých titulů, taktéž oblíbených a více neznámých. Mnohé jsou psané v cizím jazyce. Což mě přivede na myšlenku, jestli je Adam všechny ovládá. A zřejmě ano. Konec konců, měl dostatek času se to naučit. Nakonec sáhnu po mé oblíbené Emily Brönteové, Na větrné hůrce.

„Prozkoumáváš dům?" ozve se za mými zády.

„Zkoumám tvou knihovnu," podívám se na něj. Má na sobě jen džíny. „Umíš asi hodně jazyků, že?"

„Za tu dobu, co existuji, jsem měl čas se je naučit."

„Nádherné," konstatuji. „V tomhle jsem hodně pozadu," prohodím a na okamžik sevřu rty.

„Myslím, že na to budeš mít dost času," ubezpečí mě. „Navíc, s dobrým učitelem, jde vše lépe."

„Nabízíš se?" usmívám se té představě.

„Ovšem že," postaví se za mě. „Naučím tě vše, co si budeš přát."

„To zní dobře."

...

„A kam jedeme?" zeptám se, když vyjedeme do noci.

„Na projížďku. Chci ti ukázat místo, kde budeme pár let žít. Měla bys ho znát."

„Kolikrát jsi tu byl?" zeptám se ho a pozoruji cestou domy a okolí.

„Nesčetněkrát," odvětí.

„Když se sem vracíš, je to jako vracet se domů?" pozoruji domy podél silnice. V mnohých se nesvítí a vypadají velmi opuštěně i zpustošeně. A já si začínám uvědomovat, proč si Adam vybral zrovna tuhle lokalitu. Klidná, tichá a téměř bez života.  

„Ne, je to jen místo na přežívání. Místo, které vnímám jako svůj domov je daleko."

„Kde?" vyzvídám.

„Londýn."

„Pojedeme tam brzy?"

„Ještě nějaký čas ne. Tak dva nebo tři lidské životy."

Když zaparkuje u domu a otevírá mi dveře, cítím se zvláštně. Zvláštně dobře. Tolik nás toho čeká. Tolik nových věcí se budu učit. Vše je to pro mě nové, ačkoli pro něj ne, věřím, že mu bude má snaha přinášet radost.

„Líbila se ti projížďka?" ptá se mě.

„Ano, velmi," ujistím ho. „Budu se opravdu snažit, Adame," vyhrknu. „Snažit se, dělat ti radost, abys nelitoval, že jsi mě, však víš," sklopím zrak k zemi.

„Můj bože, Emo," vydechne. „Já nikdy nebudu litovat."

...

„Lidi, měli byste to jít oslavit někam ven!" zvolá Ian, když mu Adam oznámí naší svatbu. Nebo lépe řečeno, to bylo spíše zaslíbení se. Tak jako tak, znamená to, že spolu nejspíše zůstaneme napořád.

„My jsme to oslavili," odvětím. „Myslím, že víc nepotřebujeme," dodám s úsměvem.

„Aha, škoda, že jsem nemohl být u toho," prohodí a zhoupne se v kolenou.