Noční přízrak

Kapitola 3

„Možná dovolím, aby ona poznala mě."

Probůh, jak dlouho mi tohle bude znít v uších? Oběd mi vystydl snad už před půl hodinou. Jako jediná sedím v jídelně s výhledem na malý park a přesouvám kopečky zeleniny a přílohy z jednoho konce talíře na druhý. Jak lehce jsem se dala zmámit někým, o kom vím jen to, že obdarovává holky nad hrobem.

Prober se, Emo!

„Copak je ti, srdíčko moje?" posadí se ke mně Joan.

„Nic mě nebolí, jen tak přemýšlím," odložím vidličku a opřu se o opěrku pohodlně polstrované židle.

„Nad tím princem?" pousměje se. Začala mu tak říkat poté, co jsem jí odvyprávěla naše setkání. Pochopitelně jsem upravila pár detailů, jako třeba jeho zálibu v clinic a nočních příchodech.

„Není to princ, spíš přízrak."

„To zní děsivě," zarazí se nad mou poznámkou.

„Je plný tajemství. Sálá z něj na sto honů. Je jako magnet hluboké noci, který tě vtáhne do sebe a ukáže ti zdroj všeho. Zdroj nepoznaného."

„Mluvíš o něm jako o – já nevím," odmlčí se na chvilku. „Jako by to byla na jednu stranu bestie a na druhou muž, na kterého čekáš celý život. Muž, který tě vysvobodí."

„Možná, že vládne takovou mocí a možná už se nikdy neukáže a měl mi zpestřit poslední chvíle," pokrčím rameny. „Od zítřka ti začíná dovolená, viď?" pousměju se a záměrně tak měním téma. Už se o něm nechci bavit. Už o něm nechci ani přemýšlet.

„Konečně, i když mě netěší, že tě tu nechám týden samotnou," vyhledá mou ruku a stiskne ji. Já vím, čeho se bojí. Konec konců, tváří v tvář pravdě, se toho bojím taky. Ještě nechci, bytostně se bráním, držím zuby nehty, ale nemůžu tomu zabránit. Můj pád se blíží.

„Uvidíme se, Joan," stisknu její ruku a přikývnu. „Budeš mi vyprávět, jaké to bylo u jezera a já o tom, jaké to bylo tady. Uvaříme si čaj, sedneme si, tak jako vždy. Malá seance."

„Dobře, přinesu speciální. Bude ti chutnat, je až z daleké Indie," slibuje mi. Přikývnu.

Ještě se přijde rozloučit večer, než odejde. Tiše zaklepe, obejmeme se a popřejeme si vzájemně krásný týden.

Přirostla mi k srdci, má přesladká Joan. Ztělesňuje mi tu tak trochu mámu, která byla přesně taková jako ona. Laskavá, se srdcem na dlani, pečující, přátelská. Zemřela, když jsem byla dítě a vím, jak moc otec oplakával její ztrátu. Byla pro něj světlem, přístavem. Byla pro něj vším. Trvalo dlouho, než se otevřel životu a přivedl Marii, mou nevlastní matku, která mě miluje jako svou vlastní.

Sedím v noci u klavíru a mé oči upřeně hledí tam, kde jsem ho poprvé uviděla. Chci, aby přišel, chci, aby poslouchal, jak hraju. Ucítím na svém rameni dotek a nadskočím úlekem.

„Adame," vydechnu, když se zklidním. „Vyděsil jste mě," přiznám.

„Nechtěl jsem, slečno Emo."

„Jste jako duch," poznamenám. Přisune si židli vedle mě a prohlíží si mou tvář. Sklopím pohled a položím ruce na klávesy. Nadechnu se a vydechnu. „Umíte také hrát?" zeptám se. Přikývne. „A zahrajete mi něco?" zeptám se znovu.

„Chci, abyste mi zahrála vy, slečno Emo. Aby vaše prsty laskaly klávesy," řekne tiše.

„Dobře," zašeptám. „Věřím, že vám nemusím říkat, od koho to je," začnu hrát. Debussy a jeho Clair de Lune. Skladba mého srdce. Jak ji vidí asi on?

Nepřestává mě pozorovat, těká očima sem a tam. Chvíli pozoruje ruce, chvíli můj profil, je svědkem mého studu, který vybarvuje mé tváře ohnivou červení. Je svědkem mého vyznání světu. Když vše utichne a ponoříme se do ticha, na okamžik zavřu oči a dlouze vydechnu.

„Je ve vás tolik vášně," konstatuje se značným překvapením. „Tolik talentu."

„Klavír, skladby, hudba," podívám se mu do očí, „to je má radost, můj život, můj smysl."

„Je to tak opojné," vydechne a zakroutí hlavou. „Tak návykové," upřesní.

„Co teď?" zeptám se ho. „Co budeme dělat teď?" otočím se k němu celým tělem. Mé koleno se dotkne jeho stehna. Je to jako by mnou projel výboj. Zatrne mi ve slabinách a zatají se mi dech. Trochu, ač nerada, ale přesto, se od něj odtáhnu. „Omlouvám se."

Nereaguje. „Zahrajte mi ještě," žádá mě.

„Máte nějaké speciální přání, Adame?" vyslovím jeho jméno měkce. Jak snadno, jak ráda bych jeho jméno opakovala. Třeba do skonání světa.

„Překvapte mě," opře se a nespouští mě z očí. Cítím jeho pohled v zádech a naskakuje mi husí kůže, mám nutkání se otřást. Probouzí ve mně zvláštní touhu splnit mu každé jeho přání.

Rozhodnu se pro Liszt/Wagnera, Lohengrin. Na chvilku zapomenu na jeho pohled, na to co mi to způsobuje a oddám se jen a jen hře.

„Je zvláštní, že zrovna tahle byla oblíbená Hitlera, že?"

„Hudba je tu proto, aby byla milována, nehledě na to kým."

„Souhlasím."

„Tak a teď, teď mi dejte něco na oplátku vy, Adame," otočím se k němu po dlouhé chvíli ticha.

„Vyslovte své přání, slečno Emo, je předem splněné."

„Řekněte mi něco o sobě. Vyprávějte mi, kdo jste, co máte rád a proč jste tady."

„Není nad slunce jasné, proč tu jsem? Co mě sem vábí a láká? Přímo naléhavě volá?"

„A není nad slunce jasné, že se mnou je to pád na dno?"

„Tak málo víte o svém osobním kouzlu, kterým vládnete. Jste jen vy. Žádná se vám nevyrovná," přivádí mě zkušeně do rozpaků. „Jste světlo, ke kterému se slétávají můry. Jste naděje."

„Jste básník. Umělec, který bravurně ovládá hru slov, Adame. Každá by vám podlehla. Žádná neodolala. Ale kdo jste doopravdy?"

„Tak mi propadněte i vy, Emo," skoro mě prosí zastřeným hlasem. Cítím, jak mě jeho dech šimrá a zvedá chmýří na krku.

„Proč zrovna vám?"

„Čistě pro mou sobeckost vlastnit to nejcennější a nejlepší."

„Vlastnit," zašeptám. „Chcete tak mnoho."

„Nabízím takřka neomezené možnosti," zašeptá mi důvěrně. „Lektvar věčného mládí, milování," šeptá dál.

„Jste kouzelník?"

„Jsem tvůrce."

Doprovodí mě do mého pokoje. Všude je ticho a prázdno.

„Smím?" zeptá se mě, když naproti sobě stojíme. Přikývnu. Vezme mou dlaň do svých, přiloží k ústům, zahledí se mi do očí a políbí její hřbet. „Těším se na brzkou shledanou, Emo," zašeptá mé jméno. „Do té doby se mi opatrujte."