Noční přízrak

Kapitola 12

Podívám se na Adama, který nasadí ten nejvíc nevěřícný pohled v dějinách celého lidstva. Měla bych přece jen držet s ním, stát při něm a ne prosazovat, aby tahle malá potížistka a teroristka zůstala. Jenže, neprovinila se ničím zvlášť výjimečně pobuřujícím. Ano, nazvala mě kopií, to je drzost, ale pokud odejde teď, klidně se vrátí zanedlouho znovu. A navíc, když jsem ji tak poslouchala, jak pro ni bylo těžké vedle Adama a jeho ženy existovat, neměla by přece jen dostat šanci?

„Tak za prvé, nejsem žádná kopie," obrátím pohled na Avu. „Nikomu se nesnažím podobat," pokračuji. „Vzhledem k tomu a to je pro tebe jediné plus, že tě neznám, ale poznat chci, jsem pro, abys dostala poslední možnost ukázat se v lepším světle. Konec konců, nikdo tě nenutí tu zůstávat, nesvazuje tě nepochopitelnými zákazy a nevyžaduje po tobě nesplnitelné. Abychom ale mohli společně a v klidu fungovat, musíme určitá pravidla dodržovat. Tohle je Adamův prostor. Jsi tu na návštěvě. Můžeš zůstat, ale taky můžeš jít."

„Já věděla, že budeš stát při mně," zajásá.

„Avo, já při tobě nestojím. Souhlasím víceméně s Adamem, jen navrhuji, dát ti poslední šanci. Jestli ale bude Adam trvat na tom, abys odešla, tak odejdeš," vyvedu ji z omylu. To ji zarazí. Obě se podíváme jeho směrem.

„Do prdele," osopí se, spíše mým směrem, nazlobeně. A je poprvé sprostý. Ne, že bych si naivně myslela, že by vulgarismy nepoužíval, ale je zvláštní, slyšet je z jeho úst. „Nech nás o samotě," zavrčí na Avu. Ta poslechne a jako dobře vycvičený psík odcupitá do hostitelského pokoje, který obývá. No, vždyť jde taky o hodně, tak ještě aby se vzpouzela.

„Emo," mračí se. „Jediné, co tě v této situaci omlouvá je fakt, že netušíš, jaká zvěrstva dokáže tahle pijavice napáchat. Do jakých problémů nás může dostat," hypnotizuje mě pohledem. „S ní jde i v našem případě o život."

„Čili není možné, aby si opravdu jen přála někam patřit? Co jsem tak pochopila, je sama. Nebo existuje nějaká komunita?"

„Nevím, jestli něco takového existuje a je mi to jedno," trhne rameny, „a ne, není to možné. Nicméně ti vyhovím," rozhodne. „Ale mám dvě podmínky," vztyčí významně ukazováček. „První je, že s ní nikdy nepůjdeš mimo tenhle dům. Ne beze mě. A druhá – když se ukáže, že je to mrcha a všechno to, co o ní tvrdím já, už nikdy se proti mně v tomhle ohledu nepostavíš. Budeš se mnou souhlasit ve všem, co ohledně ní i jí podobným kdy podniknu. Slib mi to."

„Dobře, slibuji ti to," přikývnu.

Dojde až ke mně, pohladí po tváři, chytí za bradu a pak mě překvapí, „jestli to porušíš, Emo," vyjde z něho ztěžkle, „budu se opravu hodně zlobit," přitáhne mě k sobě. „Hm? Rozumíme si?"

Pomalu přikývnu. Nejsem totiž schopná promluvit.

Zaklepu na dveře a vejdu. Ava znuděně sedí v křesle, nohu přes nohu a hraje si s náramkem, který na ukazováčku roztáčí. Když mě uvidí, zářivě se usměje. „Přesvědčila jsi toho bručouna?" zajímá se.

„Nepřesvědčovala jsem ho, ale smíš zůstat," posadím se na kraj postele.

„To by chtělo oslavu, někam vyrazíme! Všichni!" zvolá, vyskočí z křesla a začne se přehrabovat v kufru.

„Avo," oslovím ji příkřeji, než mám v úmyslu. Otočí se na mě. „Jestli porušíš jenom maličkost, bude po Adamově vůli a já do toho nebudu zasahovat ani tě bránit."

„Rozumím," přikyvuje horlivě. „Tak kam vyrazíme?" zubí se a vyběhne za Adamem. Ten její nápad ohledně nočního dobrodružství rezolutně a jasně odmítne a mě nepřijde zrovna dvakrát moudré mu to rozmlouvat, i když by mi vůbec nevadilo se někam podívat. Takže nakonec trávíme noc jako obvykle. Já si čtu v pokoji s klavírem a Adam jen tak sedí na pohovce, v rukou třímá kytaru, na kterou sem tam něco zahraje. A Ava je zavřená u sebe, pokud mi tedy něco neuniklo a nešla ven.

Po dlouhých chvílích přemlouvání, se rozhodnu, že půjdu za Adamem. Nevím, jestli bude stát o mou společnost, ale já stojím o tu jeho. Roste ve mně pocit, že bych si ho měla udobřit, protože jeho rozladěnost a podrážděnost na mě působí mnohem víc, než bych si kdy myslela. A pochopitelně mi v tom není vesele. Zaklapnu knihu a pomalým krokem za ním dojdu do obýváku. V tichosti stojím mezi dveřmi, otočí hlavu mým směrem, ale nepokyne mi, abych šla k němu. V jeho tváři se nezaleskne byť jen náznak úsměvu. To je zlé.

„Smím jít k tobě?" zeptám se. Velmi šetrně odloží kytaru vedle pohovky, znovu se na mě podívá a lehce přikývne. Posadím se k němu tak, abych mu viděla do tváře. Myslela jsem si, že to usmiřování půjde tedy alespoň o chloupek lépe. No, vskutku mi to neusnadňuje.

„Adame," vyslovím jeho jméno s citem, „nezlob se na mě, prosím. I když jsi přesvědčený, že jsem udělala velkou chybu, když jsem tě nepřímo žádala, aby tu zůstala."

„Však to brzy poznáš, jak velká chyba to byla. Jen doufám, že při tom přijde k úrazu co nejméně lidí," odvrátí pohled. Ano, tohle je opravdu zlé. Netuším, co mám dělat. Přece jen, tak dlouho ho neznám, abych věděla, jak si ho udobřit. Když se nad tím tak zamyslím, neznám ho skoro vůbec v mnoha ohledech.

„Co mám udělat, řekni," dotknu se jeho volně položené ruky. „Nelíbí se mi tohle napětí. A vím, že jsem k němu přispěla."

„Emo," vydechne a přitáhne mě na svou hruď. „Nezlobím se na tebe," ujišťuje mě. „Zlobím se, že se znovu opovážila mě a teď i tobě, nám, přikrást do života. Jako by nemohla někde v tichu a klidu umřít s vraženým kůlem do srdce. Světu by to vážně prospělo."

„Je pro mě velmi zajímavé poznávat tě v různých situacích. Do teď jsem tě znala jen jako tajemného gentlemana, který mě oloupil o to nejcennější," odmlčím se na okamžik.

„O život," zní zlomeně.

„Ne, o srdce," uvedu ho do obrazu. „Ne, že by ses musel nějak zvlášť snažit. Šlo to opravdu téměř samo," pousměji se. Když vzhlédnu k jeho tváři, vidím na ní úsměv. „Třeba dnes jsem tě slyšela mluvit sprostě."

„Jistě je to pro tebe zážitek," konstatuje pobaveně.

„Jak jinak," usmívám se. Políbíme se. Je to jako by mnou projížděl blesk. Čistá síla.

„Mmmm, Emo, jestli se ti něco stane," nechá vyznít do ticha.

„Co by se mi mohlo stát. Jsem přece s tebou," hladím ho na hrudi.

„Těším se na okamžik, kdy mi budeš muset dát za pravdu."

„Až ten okamžik přijde, učiním tak s největší pokorou, kterou v sobě budu schopná naleznout."

„Ovšem že ano, miláčku," zašeptá do ticha. „I když mám jisté pochybnosti. Když jsi mluvila o poznávání – je to vzájemné. Myslím, že mě ještě nesčetněkrát překvapíš. A ne zrovna mile," vysadí si mě na klín. „Ale na tom zapracujeme, že?" šeptá a jeho rty se blíží k mým.