Noční přízrak

Kapitola 11

Zdravím Vás všechny, po dloooouhé odmlce. Snad mi to odpustíte a zase se vrátíte k příběhu. Budu se snažit přidávat alespoň jednou týdně. :)  

Jak málo máme těch vzácných chvilek, kdy se ocitneme bez Avy. Třeba teď ji prožíváme, ale nedokážeme se soustředit na nic jiného než na ten klid, takže vedle sebe sedíme v obýváku a posloucháme naši oblíbenou hudbu. Ninu Simone, kterou jsem vyhrabala úplně vespod jeho desek.

„Zbavíme se jí jen tak, pokud ji zabijeme," řekne do ticha. Chvilku nic neříkám a pak se rozesměji. Je to tak absurdní.

„Kam vlastně šla?" zeptám se.

„Je mi jedno kam, hlavně že je pryč."

Když už se zdá, že jsme dokázali navodit naši oblíbenou atmosféru klidu a pohody kdy spolu začneme i tancovat a Adam se dokonce usmívá, do domu vpadne Ava. A k našemu překvapení ne sama.

„Hrdličky!" zavolá do prostoru. „Někoho vám vedu!" směje se na celé kolo. Adam zavrčí tak zlověstně až se mi kroutí vnitřnosti. „Nerušíme?" nakoukne do společného prostoru a usmívá se od ucha k uchu. Adam vypne hudbu a otočí se na ni s všeříkajícím pohledem. „Pojď, oni nekoušou, teda pokud nemají hlad," směje se a vtáhne do místnosti mladého muže. Nemůže mu být víc než pětadvacet, vlasy má po ramena, je lehce zarostlý v černém oblečení. Tipla bych, že se pohybuje v hudebním průmyslu, hraje v kapele nebo zpívá, to je jedno. Každopádně to není jeden z nás a to situaci dost komplikuje, zvlášť když do rozednění zbývá takřka chvíle – necelé dvě hodiny.

„Co to má znamenat? Neznáš pravidla?" utrhne se na ni Adam.

„Pravidla jsou od toho, aby se porušovala, to ti nikdo neřekl?" mávne rukou Ava a vede toho neznámého ke mně. Lehce pozdvihnu obočí. „Tahle okouzlující bytost je Ema, hezká že jo? Bohužel si celkem nedávno vzala tohohle protivu, který se jmenuje Adam. Jsou moje rodina. Hrdličky, tohle je Tom. Hezkej, že jo?" zubí se.

„Zdravím, slyšel jsem pár tvých věcí v jednom klubu. Dost dobrý," dívá se na Adama.

„Mojí hudbu? To těžko," utrousí Adam.

„Ale jo, fakt. Hraje se v undergroundových klubech. Lidi z ní skoro šílí. Nemáš radost?" vloží se do toho Ava a sedne si vedle mě. „A Ema hraje na klavír, dost dobře. Zahraješ nám?" dívá se na mě prosebně.

„Ne," odpoví za mě Adam.

„Jsi snad Ema?" šlehne po něm pohledem.

„Je to dost dobrý doupě," rozhlíží se Tom kolem. „Na party jako stvořená. Děláte tu často kalby?" zeptá se.

„Oni nekalí, brouku, jsou to snobové," mlaskne Ava. „Totální slušňáci, že jo?" upře na mě znovu svou pozornost.

„Pivo by nebylo?" rozvalí se na křesle. Adam doslova roste vztekem a proto se rozhodnu zasáhnout dříve než to v něm bouchne.

„Jsme rádi, že sis našla tak rychle přátele, ale znáš pravidla, viď?"

„Ale no tak, Emo, doufala jsem, že budeš aspoň ty za rebelku," zaúpí jako malé děcko a rozhodí ruce.

„Rebelství je fajn, pokud nikomu neubližuje," zadívám se na ni. „Absolutně nikomu."

„Hej lidi, nechci vám tu nic ukrást nebo tak. Prostě mě pozvala, tak jsem přišel," ozve se kluk jménem Tom.

„Ovšem, že ne," vydechnu, aniž bych se na něj podívala. „Ani my nechceme okrást tebe," stále hypnotizuji Avu a vysílám ji tou větou jasnou zprávu, kterou naštěstí, pro nás všechny a nejvíc pro Toma, neignoruje.

„Kdyby tu zůstal, nepřežil by," řekne do ticha pokoje Adam.

„Já vím."

„Ale – kdyby zůstal, částečně by to řešilo náš problém," vydechne těžce. Mlčky se na něj dívám. Dokázal by opravdu zajít tak daleko, kdy by ji nechal, aby mu sebrala život? U mě to bylo něco jiného, věděla jsem o jeho existenci a taky jsem umírala. Ale on je plný života. Možná je prolezlý drogami, ale rozhodně živý až dost.

„Nekoukej se na mě takhle," promluví znovu, když sedí na posteli.

„Jen mě tvoje poznámka překvapila."

„Jistě, zdá se ti to jako ohavná myšlenka, ale po staletích našeho způsobu života, značně změníš názor," informuje mě naprosto v klidu a s jistou dávkou přesvědčení, že ani já nebudu výjimkou.

„To si nemyslím," zavrtím hlavou.

„To si jednou povíme," zadívá se mi do očí.

Druhou noc se všichni sejdeme v obývacím pokoji. Ava se rozvaluje na pohovce a čeká. Po jídle se na mě dlouze v tichosti dívá.

„Jsi jí v lecčem hodně podobná," vyjde z ní.

„Avo!" zavrčí Adam.

„No co?" trhne rameny. „Můžu jí to říct," založí si ruce na hrudi. „Byla to má sestra a chybí mi. A ona je skoro celá ona," zasměje se tiše. Ale není to srdečný smích, ani veselý. Je v něm bolest a ještě něco. Zloba.

„Nechtěla bys vypadnout ven a vrátit se těsně před rozedněním nebo nejlépe vůbec?"

„Ne, nechtěla, ale díky za lákavou nabídku," odsekne. Vrátí se pohledem ke mně, „vyprávěl ti o ní někdy vůbec? Zmínil se?"

Chvilku uvažuji, co ji na to mám odpovědět. Pravdou je, že mi o ní neříkal. Neměla jsem ani tušení do té doby než se tu zjevil tenhle blonďatý dáreček.

„Jaká byla?" zeptám se jí.

„Úžasná, jedinečná a dokonalá. Dokonalá, na rozdíl ode mě. Mě nikdo nemá rád, ji všichni milovali. No, prostě celá ty," utrousí tu poslední větu lehce podrážděným tónem.

„Možná, že kdybys nevraždila nebohé mladíčky a nepřiváděla nás pravidelně do nemalých potíží, mohli tě všichni vnímat jinak, nemyslíš?" vyrazí Adam nazlobeně.

„Jasně," uchechtne se. „Bylo hrozně jednoduchý se dívat na vaši dokonalost. Nejlepší, nejmorálnější, nejzamilovanější, nejvěrnější!" vyjmenovává a přitom ke každému slovu přidává značnou dávku výsměchu. „A přesto jsi tu, kterou jsi miloval nade vše vyměnil za kopii, kterou jsi oloupil o to, co je podle tebe pro lidské zombie nejcennější. O život. Není to ironie?"

„Seber se a vypadni. Vypadni z mého domu, nejsi tu vítaná," zavrčí nebezpečně.

„Teď už není jen tvé slovo. Chceš, abych odešla, Emo?"

Jedinečná příležitost říci ano. Tak proč mi to činí takový problém?