Noční přízrak

Kapitola 10

Myslím, že nastal čas, těm našim hrdličkám trochu zpestřit to jejich soužití nemilou a hlavně nezvanou i když částečně očekávanou návštěvou.

Užijte si kapitolu! :) 

Žila jsem pro moment, kdy jsem umřela.

Kdy jsem se znovuzrodila do života ve stínu.

Žila jsem pro to, abych poznala.

Jeho!

Zářivého, majetnického, milujícího ochránce, jenž bděl a hlídal můj spánek.

Jenž kontroloval můj slábnoucí tep.

Jenž mi vzal dech i růžová líčka!

Proměnila jsem se pro něho - bych mu byla blíže!

Teď shlížím na něho a říkám si, jaká je to tíže.

Mé srdce puká žalem, když vzpomínky mne zaplaví.

Mé srdce plesá blahem, když ke mně promluví.

Můj muž, můj život, chce se mi říci.

Leč na nás dva hodí se – má smrt.

Má zkáza, má záchrana.

Mé vše, mé nic.

Na věky věků jsme si zavázáni.

Na věky věků jsme si souzeni.

Na věky věků jsme spoutáni a vězněni.

Odložím zápisník i s perem vedle sebe a pozoruji Adama, který ještě odpočívá. Nabírá síly. Zdál se mi opravdu zvláštní sen. O dívce. Měla dlouhé plavé vlasy. Dívala se na mě a pomalu, krok za krokem se přibližovala. Není to poprvé, kdy jsem ji měla ve snu. Adamovi jsem se o tom nezmínila, protože jsem to nepovažovala za nikterak důležité, ale dnes byla skoro až u mne. A já bych ráda znala důvod těchto snů.

„Proč nejsi u mě, ale tak daleko?" zamručí nespokojeně Adam.

„Pozoruji svého muže. A zdálky to jde podstatně lépe," pousměji se.

„Pak tu ale máme střet, protože já nejradši svou ženu pozoruji zblízka," natáhne ke mně ruku.

„Zdál se mi sen," začnu, když se posadím na kraj postele. Ztuhne v pohybu a podívá se na mě. Jakoby snad i jemu dívka vstoupila do snů. „Byla v něm dívka. Plavovlasá, která se s každým dalším snem přibližovala."

„Ava," zavrčí do polštáře.

„Ava? Ty ji znáš? A co ten sen znamená? Měl jsi ji také ve snu?" chrlím na něj otázky.

„Doufal jsem, že tomu unikneme, ale už je moc blízko. Její návštěva nás nemine. Bohužel."

„Takže ji znáš," složím ruce do klína. „A evidentně dobře. Kdo je to?"

„Je to chodící zkáza," odvětí a vstane z postele. Je rozladěný. A to silně.

„Adame, to mi ale nestačí. Evidentně se tedy znáte už nějaký čas. Chci vědět, kdo přijede na návštěvu."

„Stále o mě nevíš spoustu věcí," podívá se mi do očí. „Ona je minulost, které se bohužel nezbavím. Něco jako rodina."

„Nevlastní sestra?" tipuji. Skoro jako rodina – není rodina, ale do rodiny se dotyčná osoba počítá.