Najednou jsem se vzbudila se slzami a hrůzou v očích.
Zadla se mi noční můra...utřela jsem si slzy a zvedla se z postele.
Došla jsem ke školu a koukla na mobil kolik je hodin.
Bylo 3:07....to můžu jít ještě spát,ale co když se mi o tom budu zase zdát.
Došla jsem k oknu a otevřela ho...rázem mě obklopil studený, ale zároveň uklidňující vzduch.
Donesla jsem si k oknu židli a dala si na sebe svetr aby mi nebyla zima a pozorovala hvězdy.
Vzala jsem si telefon a najela na messengeru na Sáru a napsala jí...asi spí, ale to je jedno.
Musím to někomu říct.
Napsala jsem zprávu a položila mobil zpátky na stůl.
Najednou zazvonilo upozornění a já se po něm vrhla jak hladový pes.
Psal mi někdo jiný...psal mi Coler.
Ahoj Miko, omlouvám se že jsem na tebe křičel, ale byl jsem naštvaný... Ne na tebe ani kvůli tomu že jsi si chtěla přečíst můj deník, ale na bráchu. Tak se ti chci omluvit.
Četla jsem zprávu a po tváři mi stékali kapky slané vody...nevím proč jsem brečela, ale nějak se ve mě za tu dobu nahromadilo tolik smutku, vzteku že se teď potřebuju pořádně vybulet.
Hodiny už ukazovali 3:56, že jsem se až lekla, když mám za hodinu vstávat.
Nevěděla jsem zda mu mám odpovědět nebo ne,ale rozhodla jsem se pro ne.
Zavřela jsem okno a šla si zase lehnout do postele.
Nemohla jsem usnout, protože mi pořád něco říkalo ať mu napíšu, ale zase mi něco říkalo ať mu nepíšu.
Koukla jsem do stropu a přemýšlela nad mým ubohým životem...co by se stalo kdybych se zabila...no sebevraždu dáme radši stranou.
Nějakým zázrakem se mi podařilo usnout a v 5:05 mi zazvonil blbej budík... "nádhera"....
ČTEŠ
Said Deer
Fantasy,, Hele Colere, zase si čteš! " zařve na něho Timothy když si ho všimne jak sedí v temném koutu jídelny. ,, Jo" ,, Ale víš že kluci si nečtou Colere! " vytrhne mu knihu z ruky a zahodí ji na zem. ,, Nech ho být Timothy, každý si smí číst!! " zasta...
