The gathering storm || HP fan fiction [POZASTAVENO]

Sněženka a machři

Prvního září. Den, kdy nádraží King's Cross přetéká životem až moc. Všichni spěchali sem a tam, aby stihli svůj spoj. Spousta matek s dětmi, postarších párů, které se i po dlouhé době společného soužití drží za ruce a samozřejmě studenti.

Mezi těmito lidmi se prodírala drobná brunetka, jejíž ledově světlé oči prozrazovaly nevídané nadšení. Dívka oblečená do bělostné košile, sukně a kravaty s reprezentačními barvami její koleje, předstírajíc, že jde o normální uniformu, normální dívky studující normální školu. Opak byl však pravdou. Dívka totiž oplývala magickou silou, kterou se učila usměrňovat a rozvíjet v jedné z nejlepších škol čar a kouzel. V Bradavicích. Vykračovala si poměrně ztěžka, kvůli plně naloženému vozíku, jež tlačila před sebou. Spousta kufrů a klec, která nejspíš jako jediná upoutávala pozornost. Jejím obyvatel totiž byl černý havran, načepýřený Forse. Bez něj by dívka naprosto splynula s okolím.

Protlačila se houfem mužů v oblecích, kteří se tvářili velice důležitě. Někteří telefonovali domů, někteří se svým nadřízeným. Tudíž mnohokrát nebyla její žádost k uvolnění cesty vůbec slyšet. Proto občas musela do nějakého toho kravaťáka strčit vozíkem, jež ji odměnil znechuceným pohledem.

Prošla pod jedním z mnoha oblouků a ocitla se naproti přepážkám devět a deset. Porozhlédla se okolo, zdali se nikdo nedívá. Když byl vzduch čistý, rozeběhla se proti oné stěně a ocitla se na nádraží 9¾, jež bylo obyčejným smrtelníkům skryto.

Okamžitě ji zahalil bílý nadýchaný oblak, který se líně snášel od bradavického expresu. Takže nikdo nemohl spatřit zářivý úsměv, který oné lokomotivě věnovala. Po minutě naprostého blaha se vydala do útrob vlaku.

Dívka procházela uličkou ke kupé, kde se svými kamarády vždy sedávala, s nadějemi, že se tato pětiletá tradice nijak nezměnila.

Z jejího okruhu blízkých přátel se kamkoliv dostavila vždy poslední. Nebylo proto pro nikoho překvapení, že se ukázala ve dveřích kupé, až už bylo kompletně zaplněné.

Čtveřice, které celá škola přezdívala Poberti, její bratr Oliver a jeho nejlepší kamarád Aiden. Prohlédla si všechny jednotlivce maličké místnosti, šestice chlapců, vysmátých jako měsíček na hnoji.

"Ahoj... Co má tohle znamenat?" Její usměvavý výraz rázem nabral na vážnosti. Ovšem to nijak neovlivnilo rozjařenou šestici, která dělala, jako by nic neřekla. Brunetka se zhluboka nadechla, trochu rozhořčeně si skousla jazyk. "A kde budu sedět já?" Založila si ruce na prsou a opřela se o futra kupé.

"Můžeš si sednout na klín Blackovi." Popíchl dívku James Potter, miláček školy a hlavní průšvihář. Jeho vlasy byly jako vždy neupravené a trčely do všech světových stran. Posunul si kulaté brýle, které mu mírně sjížděly z nosu a nepřestával se křenit.

"Co kdyby sis tam sedl ty?" To brýlaté, černovlasé pako jí sice chybělo, ale nyní neměla náladu na blbé řečičky.

James se rošťácky usmál. S radostí se posadil na klín Siriuse Blacka, Casanovy Bradavic. Chlapec, který dostal do kolen snad všechny dívky ve škole. Upravený černovlasý mladík, s aristokratickou tvářičkou, s bouřkově šedýma očima vypadal mírně zaskočeně, když mu James omotal ruce kolem krku a začal se lísat.

"Nádhera." Pronesla a spokojeně se usadila se mezi objímající se dvojici a Remuse Lupina. Mladíka se světle hnědými vlasy, jehož obličej zdobily dost výrazné jizvy, ke kterým přišel jako malý, když ho škrábl vlkodlak a přenesl tak na něj svoji kletbu. Právě onen mladík patřil k jejím oblíbencům, protože na rozdíl od ostatních byl na svůj věk vyspělý a vše co mu řekla bral vážně.

"Ale notak, Nio. To se s námi ani pořádně nepřivítáš? Čekal jsem něco velkolepějšího." Popíchl jí opět James. Na tento popud se brunetka musela usmát.

"Měla jsem to v plánu, ale zazdili jste to tím hraním si na autisty." Uculila se, protože většina se tvářila dotčeně. "Necháme to na jindy." Mrkla na Jamese a opřela si hlavu o sedadlo.

***

Netrvalo dlouho a vlak se s hlasitým hukotem rozjel z nástupiště. Děti věnovali svým rodičům poslední sbohem než se vydali na několikahodinovou jízdu vlakem do nádraží v Prasinkách. Samozřejmě nikdo ze sedmi členů neměl žádného příbuzného, se kterým by se mohli srdceryvně rozloučit, tudíž, jejich okno zůstalo zavřené. Vlak naposledy zahučel a pak již definitivně opustil nástupiště 9¾.

Po celou dobu jízdy se jejich kupé otřásalo hlasitým smíchem. Jejich plány do nadcházejícího školního roku byly geniální. Jakmile dnes projdou bránou hradu, budou z nich již oficiálně studenti sedmého, závěrečného ročníku. Jak jim bude tento majestátní hrad chybět, až ho po sedmi dlouhých letech opustí. Ale navždy budou jejich činy a žertíky vepsány do zdí oné školy, která je bude strážit pro budoucí generace.

***

Vlak s nepříjemným skřípěním zastavil a studenti se valili ven. Samozřejmě sedmičlenná partička nemohla zůstat pozadu. Všichni se ztráceli v návalu dětí, který spíš připomínal přílivovou vlnu. Nia se naprosto odtrhla od skupiny. Celou dobu se obávala, aby ji někdo nezašlápl, jelikož její drobný vzrůst ji značně znevýhodňoval. Po chvíli strkání, přetlačování a dokonce pádu, kdy jí někdo stoupl na ruku, se objevil vysoký, elegantně vypadající mladík. Bouřkově šedýma očima ji propaloval skrz naskrz. Na moment pochopila, proč mu tolik dívek podlehlo. Pár vteřin ji pobaveně sledoval, zatímco ostatní se kolem nich valili jako mravenci okolo louže. Poté se k ní sklonil. Chytil ji za pas, načež si ji přehodil přes rameno jako pytel brambor a vynášel jí z vlaku ven. "Siriusi. Siriusi, pust mě." Bušila mu pěstmi do zad, ale to černovlasého nijak neodradilo. Spíše naopak.

Všichni se opět šťastně shledali v kočáře, kde se na sebe nějakým způsobem namačkali. Bohužel však na brunetku opět nezbylo místo a tak, aby vůbec mohli vyjet, seděla na klíně bradavického Casanovy. Pětice na dívku házela celou dobu významné pohledy, což byl dost ponižující. Navíc jí musel Sirius objímat kolem pasu, aby mu neupadla. Takže museli působit jako strašně zamilovaný pár. Nia nikdy v životě netrpěla víc než v onen moment. Ne, že by se jí Sirius nějak hnusil, ale jako jeden z jejích nejlepších přátel s ním nechtěla mít nic takového společného.

"Neříkej, že se ti to nelíbilo Sněženko." Dloubl jí do žeber, když procházeli vstupní branou. Dívka se zasmála, protože jenom samotná představa, že by si mohla užít sedět zrovna jemu na klíně, jí přišla velice vtipná.
"Siriusi, drahoušku... Spíš než mně se to líbilo tobě." Zazubila se a přidala do kroku, aby dohnala Aidena, protože se chtěla vyhnout trapné konverzaci.

První část mého nového příběhu, na již tak dost omílané téma, ale snad zaujme. :)
Pokud se v příběhu budou vyskytovat chyby, předem se omlouvám. Dávám si na to pozor, ale jsem přece jenom člověk a stává se to i těm nejlepším. :D
Na rozjezd je to trochu nuda, ale postupem času se příběh přiostří (snad aspoň trochu originálně) :D jak na vztahy, tak na samotné dění.