The gathering storm || HP fan fiction [POZASTAVENO]

Špagetové vlasy

Oběd přinesl uvolněnou atmosféru. Sice Sirius sem tam pohodil po Aidenovi nepěkný pohled, ale ten to statečně ignoroval. Stejně jako všichni ostatní. Nebo se o to aspoň pokoušeli, protože nechtěli pokazit konečně příjemnou chvíli. 

Od jejich stolu se stále ozývaly hlasité projevy radosti, což se moc nezamlouvalo Madame Garcii. Avšak měla tolik slušnosti na to, aby to řešila s profesorem Brumbálem. Ten se věnoval své polévce a okolní svět pro něj v ten moment neexistoval.

Nia zkřížila své prsty do tvaru pistole, načež je namířila na Jamese, který byl nachystán, že si vloží další sousto do úst. "Ve jménu zákona, vydej mi svůj pomerančový koláč." James se pozastavil, ale i přesto po chvíli pokračoval v jídle. 
"Neslyšel jsi agentku Farewellovou? Půjde po dobrém nebo po zlém?" Přidal se k její hře Sirius, jenž se potutelně usmíval. Dvanácterákova porce se však s každou jejich výzvou zmenšovala. Provokativně si každé sousto vychutnával. Brunetka přimhouřila oči, následně mu svou "pistoli" přiložila k levému spánku. James sebou mírně trhl, jelikož její dlaně byly chladné jako led. 

"Dobře, vezměte si ho, jen mi prosím neubližujte." Strnul, své ruce zvedl do vzduchu. Dívka si spokojeně svou vidličkou odkrojila kousek zákusku, který si patřičně vychutnala. Avšak polovina stále zůstávala na talíři brýlatého chlapce, o který se nadále nezajímala. James s podivem nadzvedl jedno obočí, protože nechápal tohle divadýlko kvůli tak malému kousku. Nia na něj však vyplázla jazyk. "Já myslel, že ho chceš."
"Vždyť jo, měla jsem na něj chuť. Ale už jsem plná... Zbytek můžeš dopapat." Poplácala ho po tvářičce, kdy se jeho obličej stáhl do jakési grimasy. Chlapec s oříškovýma očima se zamračil, nabral rukou trochu sladkého jídla, jenž dívce násilím rozetřel okolo úst. "No tak, dej si." Dívka nesouhlasně mručela. Chtěla ho ze sebe setřást, ale nic s tím udělat nemohla, jelikož chlapcův stisk byl silnější, než ten její. 

Sirius se začal smát. Ale když ho Nia kopla pod stolem, bleskurychle pochopil signál. Takže se snažil od ní Jamese dostat. Bez úspěchu. Tudíž si vzal trochu své zapečené zeleniny, kterou po chlapci hodil. James se zašklebil, tohle si v žádném případě nemohl nechat líbit. Propustil dívku, která okamžitě sháněla ubrousek, do kterého by se utřela. Dvanácterák se napřáhl a hod jídlem Tichošlápkovi oplatil. Během chvíle mezi nimi vypukla bitva se špagetami. Do něhož se již musela vložit vysoká ředitelka Krásnohůlek. 

Z jídelny si kromě špinavého oblečení odnesli i trest, který jim udělila rozhořčená Madame Garcia. Spočíval v tom, že měli vyčistit stáje jejich kolosálního koňského spřežení, jenž měli možnost vidět pře šesti lety. Nikdo si s ním však nedělal těžkou hlavu, protože nic horšího, než uklízení Velké síně s kartáčkem na zuby, neexistuje. 

***

Svůj trest se rozhodli odčinit co nejdříve, protože na odpoledne již měli jiné plány. Tudíž se s doprovodem jedné studentky v pomněnkově modré uniformě dostali až ke stájím, jenž byly ukryty kdesi v lesích. 

Palouk, jenž lemovaly zelenavé koruny stromů. Překrásně se vlnící do rytmu písně větru, jenž našeptával, že podzim se již blíží. 

"Už jsme dlouho nic nepodnikli." Pronesl James, jenž si vybíral kousky ovoce ze svých neposedných vlasů.
"Co kecáš... Vždyť pořád něco děláme." Namítl Remus, který z celé bitvy vyšel pouze se špinavým uchem od pálivé omáčky.
"Já myslel nějaký vtípek. Minulý rok touhle dobou jsme už měli na krku nejmíň tři tresty... Vycházíme z formy. To se mi nelíbí." Poškrábal se na bradě. Jeho výraz značil, že usilovně přemýšlí. Všichni okolo na něj upírali své pohledy, jelikož čekali, co za moudro z něj opět vypadne. "Chce to něco geniálního..." Brýlatý mladík si vítězoslavně poskočil. Na jeho obličeji se usadil ten známý kulišácký výraz, jenž prozrazoval, že další problém jim je v patách. "Budeme potřebovat spoustu času a hlavně mýdla..." Pronesl tajemně, zatímco ostatní si vyměňovali nechápavě výrazy. 

Svou práci odvedli v bleskovém tempu, dokonce to ani nevypadalo nejhůř. Madame Garicia byla k jejich překvapení nadmíru spokojená. Všechny milým tónem pochválila, načež je poslala se umýt. 

Nikdo se nenechal popohánět dvakrát, jelikož byli rádi, že se konečně zbaví ulepených vlasů a odéru z koňských stájí. 

Nia ze sebe s úlevou shodila všechno oblečení, ze kterého se linula zvláštní směsice vůní. Nijak zvlášť jí to však nevadilo. Jelikož s Poberty většina jejího šatníku musela kvůli svému zápachu letět rovnou do koše. 

Koupelna se během chvíle zaplnila párou, kterou způsobovala horká voda, jenž v pravidelných intervalech stékala po dívčině těle. Na moment pouze stála pod přívalem vody, jenž byla příjemným uvolněním a přemýšlela o sledu událostí za poslední dva dny. 

Pořád jí nešlo do hlavy, proč je Sirius tak náladový. A už vůbec nechápala to, jak po ní vyjel a potom se jako poslušný pejsek vrátil zpět. Nebyl to on... Už delší dobu ne. Do konce čtvrtého ročníku, kdy se jí vyznal ze svých citů, jí o prázdninách nikdy neposlal ani jeden řádek textu. Ale pak jí pravidelně posílal dlouhé slohy o tom, jak moc se těší do školy, protože doma je to jedna velká noční můra. Určitým způsobem to jejich přátelství posílilo, ale zároveň mu pomalu a jistě podkopávali nohy. 

Z myšlenkového rozjímání ji vytrhlo prudké otevření koupelnových dveří. I když přes sprchový závěs neviděla kdo v místnosti stojí, poznala, že se jedná o Tichošlápka. Neboť jedním z jeho typických vlastností bylo, že za sebou neuměl zavřít jakékoliv dveře. Takže dívce okamžitě přejel mráz po zádech, i když doposud stála pod téměř vařící sprchou.

"Siriusi vypadni!" Založila si ruce na prsou.
"Jak jsi poznala, že jsem to já?" Otázal se mírně zmateně.
"Vypadni." 
"Potřebuju se na něco zeptat."
"A to by nevydrželo?" Povzdechla si.
"Kdyby jo, tak tady nejsem." Popíchl ji a uchechtl se.
"Tak aspoň zavři ty dveře." Vyštěkla po něm a vykoukla ze sprchy se závěsem těsně pod krkem. Černovlasý mladík protočil oči, ale na dívčinu žádost dveře zavřel.

"Co ti tak dlouho trvá?" Zeptal se, načež se opřel o stěnu vedle umyvadla.
"Tohle byla ta tvoje naléhavá otázka?!" Mladík s rošťáckým úšklebkem přikývl. Nia se mírně zamračila.  
"Čeká se jenom na tebe." Pronesl provokativně.
"A je vám jasné, že můžete jít i beze mě?" Nasadila rádoby sladký tón, přičemž se opět navrátila pod teplou sprchu.
"Tak fajn." Pomalu to znělo, že již odchází, ale nakonec se zastavil. "Nechceš pomoct umýt záda?" 
"Siriusi, vypadni už konečně..."

Ňo... Po strašně dlouhé době se mi zachtělo dokončit tuto rozepsanou část. I když se mi zná neskutečně nudná, je lepší než vůbec žádná. :) 
Určitě části nebudou vycházet pravidelně, ale jednou za čas snad ano.
Původně jsem totiž tento příběh zamýšlela, jako takovou aktivitu na uvolnění stresu. Chtěla jsem psát pouze, když bych měla náladu. Ale díky vašim krásným komentářům jsem toho nemohla nechat a proto jsem ze začátku vydávala části tak brzo po sobě. Jenomže se mi do cesty připletl kámen úrazu, o který jsem zakopla a já se dlouho nemohla zvednout. 
I tak doufám, že se kapitola líbila a určitě mi zanechejte nějaký svůj názor.