Žít svůj život od začátku

Sedmý díl

MATTY

Znuděně sedím v lavici a s mobilem v ruce čekám na zvonění, které zahájí první hodinu dalšího týdne v tomto posledním školním roce. Lidí ve třídě si nevšímám, ani kámošů, kteří se něčemu hlasitě smějí, aby upoutali svou pozornost. To samé dělám jindy i já, ale dnes jsem jaksi neměl náladu na srandičky. Velmi se podivuji, když nikoho nezajímá, že jsem dnes takový přešlý. Jakto? Proč se nikdo nezajímá? Vadí mi to, ale je mi za těžko vstát a jít se bavit s ostatními. A tak bezduše jezdím prstem po displeji aniž bych věděl, co vlastně dělám. Konečně zazvoní a do třídy vejde náš učitel angličtiny. Postavíme se a na jeho pokyn se opět posadíme. Ani on dnes moc nemá náladu mluvit a na tabuli černým fixem napíše stránku a cvičení z učebnice, která musíme stihnout do konce hodiny.
,,To si děláš srandu?!" řeknu nahlas otráveně a vyvalím oči nad dlouhým cvičením, které musím přeložit.
,,Zklidni se, Matthew." otočí se přísně učitel, ale dál si mě nevšímá. Je zvyklí na mé výlevy. Zasedne za stůl a opravuje sešity jiných žáků.
,,Chipe, pak mi to dej opsat, jo?" nakloním se k němu.
,,Jasně," pokýve hlavou, ale i tak ani jeden nic neděláme. Ani se nenamáhám s poděkováním a unaveně si položím hlavu na lavici. V této poloze ale nezůstanu dlouho, protože se mi nepohodlně leží. Tak se opět normálně posadím a rozhlédnu se po třídě. Většina dělá, že něco dělá. Nikdo ale nepřekládá. U tohoto učitele si to můžeme dovolit, jelikož nikdy po nás nic nechce. Ano, dá nám nějaké zadání, ale jen aby se neřeklo. Avšak jediný, kdo opravdu pracuje, je ta nová holka, Triss.
,,Podívej, šprtka!" řeknu pohrdavě Jimmovi a pohodím k ní hlavou.
,,Hm... Vlezdoprdelka," souhlasí a oba se zasmějeme.
,,Hey, šprtko, půjč mi propisku!" zavolám na ni přes celou třídu ze srandy a ona se otočí. Všichni zpozorní. Ani jsem nečekal, že na to uslyší. K mému údivu vážně vytáhne z pouzdra další propisku a přinese mi ji.
,,Co je? Proč mi to dáváš?" Snažím se zadržet smích a vypadat co nejpřirozeněji, ale ostatní už propukli v záchvat smíchu. To jsem chtěl, zesměšnit ji.
,,Vždyť jsi to chtěl..." nasadí nechápavý výraz.
,,Ne, od tebe fakt ne. Asi se ti jen něco zdálo. Běž!" odeženu ji od své lavice surově a teprve až se posadí, začnu se smát s ostatními. Učitel si toho nevšímá, vždyť mě zná. Kouknu na Triss a asi se cítí trapně. Její blbost. Má chápat srandu.

TRISS

To od něj opravdu nebylo hezké. Chápu, že chce být vtipný, ale nemusí to tak přehánět. Slyším, jak se mi všichni smějí a já se to snažím nevnímat. Zakryji si pravou stranu obličeje rukou, jakoby to stačilo k tomu, aby mě neviděli a snažím se znovu soustředit na uloženou práci. Jak je možné, že se mi Matty líbí, když se takto chová nejen ke mě, nýbrž i ke druhým? Nejhorší na tom je, že čím víc ho znám, tím víc na něj myslím a tím víc se mi i líbí. Už i tatínek poznal, že jsem zamilovaná, ale já se tento cit snažím zavrhnout, jelikož to nikdy k ničemu nemůže vést. Vždyť je to kluk naprosto nevhodný do vztahu. Je tak nevychovaný, sobecký, neochotný a líný cokoli dělat, tak proč se mi líbí? Tatínkovi jsem o něm řekla a vylíčila mu, co je vlastně zač a on mi dal radu, ať od takového člověka uteču co nejrychleji to jde. Ale jak se mohu dívat na takového člověka a nepomoci mu když vím, jak bídně na tom je, ač mu to teď možná nepřijde? To prostě nejde.
Je přestávka a všichni si sesednou ke svým kamarádům, jen já nic. Jakobych pořád čekala, že vážně ke mě někdo přijde a dá se se mnou do rozhovoru. Bohužel, nestalo se tak. Asi mi je souzeno, abych neměla žádné kamarády. Třeba je to lepší. Rozhodnu se jít na chodbu, abych se trochu prošla, než začne další hodina. Zrovna vycházím ze třídy a naproti jde Matty s kluky. Všimnou si mě a zašklebí se. Matty se nakloní k Lukovi a něco mu pošeptá. Luke pokývá hlavou a podívá se na mě. Jsou u mě a já sklopím zrak. Kluci zrychlí a nechají Mattyho, aby šel poslední. Matty zpomalí a co nejvíc se na mě nalepí a v rychlosti mi podrazí nohy. Byl tak blízko mě, že ani nešlo poznat, že mi je podkopl on. Vypadalo to, že jsem jen nešťastnou náhodou uklouzla.
,,Hey!" vykřiknu na něj, ale on se ani neotočí. Jen se potměšile usměje stejně, jako jeho kamarádi. Všichni spolužáci se jen na vteřinu podívají, co se stalo. Když vidí, že to jsem jen já, opět pokračují ve své činnosti. Je mi do breku. Okamžitě se posbírám ze země a opráším své džíny od prachu. Naposledy se podívám po třídě. Už si mě nikdo nevšímá. Ani Matty. Jak se může vyžívat v cizím utrpení? Rychlým krokem jdu na záchod a smutně se opřu o bílou zeď. Pak sjedu podél stěny na zem a dám se do tichého pláče. Jen doufám, že nikdo nevejde. Nerada bych, aby mě takhle viděli. Snažím se uklidnit, protože už zazvonilo na hodinu. Vysmrkám a vydám se nazpět do třídy. Můj příchod opět nikoho nezajímá. Se sklopenou hlavou se posadím na své místo u okna a připravím si na lavici sešit do matematiky. Než vejde učitel, koukám z okna a sleduji ruch dějící se ve městě. Do konce dne už je naštěstí klid. Jdu domů, kde nikdo není. Naobědvám se a dostanu chuť jít se někam projít. Napíšu tatínkovi zprávu, že půjdu ven. Jen aby se po mě nesháněl. Ještě ale mu nachystám oběd, aby mi nevyhladověl, než se vrátím. Vezmu si ještě mikinu a jdu vstříc tomu, co mě venku čeká...