Žít svůj život od začátku

Jedenáctý díl

Matthew

Zíral jsem na ni a ona na mě. Oba dva jsme však byli zaraženi ze zcela odlišného důvodu. Ona, protože netušila, že ji někdo poslouchá, a že zrovna já. Nejspíš ji také udivuje, že jsem v kostele. Dobře, toto máme společné. No a já se snažím vstřebat, co o mě před chvílí říkala. Ona snad věří, že ji někdo slyšel? Někdo kdo ani není vidět? Někdo, kdo snad ani neexistuje? Nějakou dobu na sebe jen hledíme, až se Triss konečně odhodlá udělat krok.
,,C... Co tu... Ahoj!..." řekne nervozně.  Dojde až ke kraji lavice, kde sedím.
,,Ahoj." zopakuje, ale já ji ani přesto nepozdravím. Sám nevím proč. Dívá se na mě a já to po chvíli nevydržím a uhnu pohledem.
,,...Tak se měj," řekne mi smutně nakonec, když vidí, že ze mě nedostane ani ten pozdrav. Nevěděl jsem, jak se chovat, co dělat, co si myslet... Dnes toho bylo na mě moc. Stydlivě se usměje a rychle odejde. Ani se za ní nepodívám. Počkám, než vyjde z kostela a pak ji napodobím... Takže ona je křesťanka? Jako fakt? Nechápu, jak si může myslet, že ji někdo vyslyší a že vůbec v někoho takového věří.
Zatímco se mi honí v hlavě tyto posměšné myšlenky, sem tam mi přijde na mysl i to, co říkala a jak se dnes ke mě zachovala. Nepráskla mě a ještě mi odpouští! Jenomže já nestojím o její odpuštění. K čemu mi to bude, když mi to fyzicky nic nedá? A ještě chce, abych se polepšil. Tss! Já a polepšit se? Proč? Kvůli ní rozhodně ne. Ano, převapilo mne, že tu nehodu vzala na sebe, ale to ještě neznamená, že si jí začnu nějak všímat a co víc, že začnu být jako ona. Věřit v někoho, koho nikdo nikdy neviděl. Ze všech sil se snažím potlačit ty myšlenky, které mne svádějí k tomu, abych se nad sebou alespoň trochu zamyslel, místo toho radši jen vymýšlím další věci, které by se dali považovat za její nedokonalosti. Ve skutečnosti to jsou však vlastnosti dokonalé a krásné, ale to jsem si nedokázal přiznat. Nechtěl jsem si to přiznat.

,,Hey Jimmy, chceš něco vědět?" vyvalím na něj, jen dosednu na druhý den do lavice. Večer jsem nemohl spát. Neustále se mi na mysl drala Triss. Štvalo mě to, a tak jsem se rozhodl, že ji budu ještě více zesměšňovat. Asi jsem si myslel, že mi to nějak pomůže od těch myšlenek. Stále jsem nemohl pochopit její chování. Proč? Toto slovo si stále promítám v hlavě. Tolik otázek a já na ně toužím znát odpovědi, jenomže existuje i druhá část mého 'já' a ta tyto odpovědi zavrhuje a považuje za nepodstatné. Poslouchám ten druhý hlas. Ostatně, jako celý život... Snažím se být v pohodě a když uvidím vcházet Triss do třídy, okamžitě odvrátím pohled, stejně jako ona. Nahání mi hrůzu, když se jí musím dívat do očí. Vidím v nich něco, co mi není zrovna příjemné. Nedokážu však popsat, co to vlastně je. Je to pro mé chápání tak obtížné, vzdálené a neznámé...
,,Věděl jsi, že Triss chodí do kostela?" řeknu se smíchem docela nahlas, aby to slyšela většina přítomných. Triss se okamžitě otočí na mě. Necelou sekundu se na ni posměvačně dívám. Pak se otočí ona i já. Déle mi to nejde. Ostatní se prvně diví a všichni jí věnují svůj pohled. Pak si začnou po skupinkách šeptat a smát se. Ona se necítí pochopitelně zrovna dobře. Jimmy se také začne smát. Triss se snaží nevšímat si posměchu a podepře si pravou rukou hlavu. Rozpuštěné, dlouhé vlasy jí při tom spadnou do obličeje a tím ho z profilu zakryjí. Také se směji, ale kupodivu mi to nedělá nijak zvlášť dobře, jako obvykle. Cítím se pořád stejně. Jindy jsem se cítil opravdu výjimečně, když jsem někoho ponížil před druhými, ale teď bylo i mě nějak zvláštně.  Snažím se, aby to nebylo na mně znát...

Triss

Cítila jsem se tak hrozně, když se začala celá třída smát a věděla jsem, že posměch patří jen mě. To taky vždycky byla jediná příležitost, kdy si mě všímali opravdu všichni. Včera jsem vážně neměla ani ponětí, že mě zrovna on poslouchá. Nečekala jsem, že by se odvážil do kostela. Ale když už věděl o co vlastně celou dobu usiluji a o co prosím, čekala jsem, že ho to přinutí k zamyšlení. Alespoň k tomu zamyšlení. Ovšem, mýlila jsem se. Anebo ano, přivedlo, jen se ale nechce ztrapnit před kamarády. Nevadí mi, že se posmívají, jen je mi jich líto, protože oni vlastně neví, proč a čemu se smějí. Ve skutečnosti bych to měla být já, kdo se jim posmívá. Měla bych se jim smát za to, že v nic nevěří, že jsou ateisté, ale to bych potom byla stejná jako oni. Proč bych se měla ponižovat na jejich úroveň? Ale bohužel, dnes už to tak je... Všichni, kdo v něco věří jsou středem posměchu a méněcenní. Avšak ti, kdo žijí povrchní život jsou ti nejdokonalejší a jen podle nich se musíme řídit. Proč? Proč tento svět musel dospět do takového stádia? Všechno se to obrátilo. Ze zla jsme si udělali naprosto všední věc, řekla bych i jakousi modlu a všechno špatné považujeme za dobré. A nejhorší, že si to málo kdo uvědomuje, jelikož jsme už tak zaslepeni právě tímto zlem, které nás začalo ovládat a my s tím nic neuděláme, dokud se nazačneme snažit, abychom toho zlého ducha ze sebe doslova vyhnali. Ale ano, to zlo na první pohled vypadá tak vábně a nevinně, ale tak to vidí vždy jen daná osoba. Ostatní ví, jak je to špatné, ale copak si nechá zasahovat do svého života? Odmítá jakoukoli pomoc a radu, obzvláště od svých nejbližších. A když už potřebuje pomoc, obrátí se na naprosto nepravé lidi. Na lidi, které považuje za přátele, ale při tom ho jen stahují s sebou ke dnu. Navádí ho ke špatnostem a odvádějí od rodiny, která jediná ho zná nejlépe a ona jediná dá tu nejlepší pomoc. Proto je důležité se zamyslet, kdo je mým pravým přítelem. Ten, kdo nás má jen na zábavu a ve své podstatě nás ''využívá'' a jakmile se začne dít něco zlého, nechá nás, ať si to zařídíme sami, není přítel, to je člověk, od kterého rychle pryč. Od něj není dobré brát jakékoli rady. Naopak pravý přítel vždy vyslechne toho druhého, udělá si na něj čas, ač ho nebude mít, pomůže mu v jeho strastech a těžkostech, bude vždy stát na jeho straně a bude v něm hledat jen a pouze ty pozitivní, krásné stránky, i když jich třeba nemá mnoho. Bude ho brát, jako by to byl nejúžasnější člověk, kterého kdy potkal. Když ho bude mít opravdu rád, tu krásu v něm bude vidět. Ale jestli chci mít takového přítele, který mě nezradí, i já se musím chovat tak, jako on a ještě lépe. Když najdu takové člověka, můj život nabyl smyslu a víc přátel nepotřebuji. Ovšem najít takového člověka, není jednoduché. Proto zanechme všech zbytečností, které nás odvádějí od hledání dobra. Zkusme chodit na takové místa, kde by se takovíto lidé mohli nacházet. A když ho tam nenajdeme, zkusme jiné místo. Nevzdávat se, ale věřit. Jedině vírou dokážeme i nemožné. Když se Bohu zcela odevzdáme,  on se postará. Zaručeně! Nikdy nenechá nikoho napospas, ač už svůj život bude považovat za naprosto bezvýznamný. Už to, že si myslíme, že náš život nemá smysl, je důkazem toho, že není s námi něco v pořádku. Těmito myšlenkami nás ďáběl vede k pokušení, které se záhy promění ve velký hřích.
Nezáleží na nikom jiném, než na nás, co si zvolíme. Jestli se necháme ovládat tím zlem, které se každým dnem stupňuje a následky jsou příšerné, nebo se začít snažit o vlastní proměnu k dobru. A k tomu nám jistě nikdo nepomůže lépe, než právě Bůh. Jen se naučit v Něj věřit a věřit mu, že všechno co se mi děje, je Jeho vůle. I když se mi bude dít něco zlého, důvěřovat Mu. Všechno zlé v dobro obrátí. Vždycky! Jen do Jeho vůle nezasahovat naší svévolí. Jestliže se řídíme jen vlastním rozumem, nemůžeme se divit, jak to s námi jde z kopce. Právě toto, důvěra v Boha, je pro křesťany smyslem života. Celý život se snažíme naučit se mu důvěřovat. Život bez Boha je jako žít a nemít kyslík. Bez kyslíku dlouho nevydržíme, stejně, jako ateisté a lidé vyznávající jiné bohy nemohou žít šťastný život, jestliže nepoznali pravého Boha. Co za zázraky udělali jejich zlaté modly, které ve tváři mají tak příšerný výraz? Jak mohou svého boha takto zpodobnit? Berou ho jako nemilosrdného a krutého vůdce, kterému se klanějí a celý život se jen bojí, aby tohoto panáka nenazlobili. A když udělají něc špatného, dělají rituály, mrmlají si nesrozumitlené modlitby, ale kdo je vyslyší, když jejich bohové jsou jen z hmoty? Nic, co je z hmoty, ještě neožilo. Potřebovala by duši, kterou člověk nemůže dát. Myslím, že většina křesťanů zažila něco, co Boží existenci jen potvrzuje. Já sama mám těchto zážitků nespočet. Jak se vždy musím smát, když někdo nemůže přijít na to, co je vlastně smyslem života. Lidé, co studují fylozofii se na to snaží přijít celý svůj život a stejně na to snad do dneška nepřišli. My křesťané ten smysl známe od narození a nikdo nám to nemusel říkat. My jsme zde na Zemi proto, abychom svou existencí oslavovali Boha a děkovali mu za jeho dary, ale místo toho jen naši planetu ničíme a Boha urážíme svým špatným jednáním. Nebuďme takový sobci vůči Němu! On nám dal život, tak Mu poděkujme za to tím, že Mu svůj život odevzdáme. Bude to těžší život, ale při tom nepopsatelně nádherný. Cítít u sebe Boží přítomnost a Jeho oporu je věc k nezaplacení a mým přáním je, aby tento pocit zakusil každý. Jakmile to jednou zažije, nikdy se nebude chtít od Boha odloučit! Najednou pozná, že jeho život byl prázdný a bez smyslu a i jeho jednání a smýšlení se změní...