Žít svůj život od začátku

Třináctý díl

Matthew

Ponechal jsem tam Jimmyho jeho osudu a já sám jsem utíkal zpět do města. Jediné, co jsem teď toužil udělat, bylo omluvit se Triss. Já jsem mluvil s Bohem! Setkal jsem se s Pánem Ježíšem! Změnil jsem se z minuty na minutu, ale rozhodně ten rozhovor stačil k tomu, abych uvěřil. On mi otevřel oči a dal mi světlo! Jak jsem si mohl myslet, že neexistuje? Že nemůže být někdo, jako je On? On opravdu byla dokonalost sama. Až teď jsem pochopil a poznal význam slova dokonalost. Jen jeho úsměv by stačil k mé přeměně. Ani by nemusel ke mě promluvit, ale díky Jeho slovům jsem si mnoho věcí uvědomil, hlavně to, co dělám špatně. To byl důvod, proč se mi zjevil; chtěl mi ukázat mé chyby, ze kterých se mám polepšit, protože věděl, že od nikoho jiného bych to nevzal, jen bych byl více naštvaný a navíc bych Ho nikdy nepoznal!
Po cestě přemýšlím, kde by se Triss mohla v tuto dobu zdržovat. První, co mě napadne, je kostel. Tu ale není. Nevím kde bydlí a obcházet všechny domy a ptát se, jestli tu nebydlí Triss Cudeikrová, není asi dobrý nápad. Navíc je už poměrně pozdě.
Stojím před kostelem a přemýšlím, kde by se ještě mohla zdržovat. Na nic však nepřijdu, tak se pomalým krokem vydám po chodníku neznámo kam. Očima létám z jednoho místa na druhé a pozoruji, jestli ji nezahlédnu, ale ona nikde. Bože, jestli chceš, abych se jí omluvil, pošli mi ji, prosím. Zrovna procházím kolem jednopatrového domu, na kterým mi spočine můj pohled, jelikož mě na něm něco velmi zaujalo. Aniž bych to chtěl, srdce mi začne splašeně bít a já najednou nevím, zda jít dál, nebo ne. Není však důvod, cokoli podnikat...
,,Matty?" osloví mě velmi překvapeně Triss, která zrovna chtěla vejít do oného domu. U vchodu mě však zahlédla a sama se za mnou odvážila jít. Zastavil jsem se u branky a čekal, až ona přijde za mnou. Nevím, jaký jsem měl výraz. Buď velmi šťasný, nebo velmi bolestný. Obě možnosti by byly možné, ale když jsem uslyšel Trissin hlas, pocit štěstí na chvíli odešel a dostavil se velký pocit viny, který mám již dlouho. Je sice nádherná pravda, že Bůh mi jasně řekl, že mi odpouští to, jak jsem se choval po celý život, což je nepopsatelně úžasné, ale jestli chci žít klidný život, potřebuji se jí upřímně omluvit. Jí a všem ostatním, kterým jsem kdy ublížil. A že jich je nespočet!!
,,Co tu děláš?" zeptá se mě, když ke mě dojde. Má starostlivý výraz, řekl bych i trochu smutný.
,,Triss? Mohu s tebou mluvit?" Vyvalí na mě oči a nevěří svým uším. Neví, jaké mám úmysly, což je pochopitelné. Je možné, že se mě bojí za to, co jsem jí prováděl.
,,Prosím. Je to naléhavé... Potřebuji tě..." poslední větu řeknu tiše se sklopenou hlavou a se slzami na krajíčku. Poprvé za život jsem si uvědomil, jak moc špatně jsem se choval a jak moc je mi líto, co jsem prováděl.
,,Chceš jít dál?" nabídne mi a rukou ukáže na jejich dům.
,,Radši bych, abychom šli někam, kde nás nikdo nebude poslouchat."
,,Počkej tu. Jen se zeptám tatínka, jestli můžu jít, aby se o mě nebál. Přece jen už je pozdě," řekne s krátkým úsměvem a spěšně odejde dovnitř.

,,Máš nějakou představu o tom, kam vlastně jdeme?" zeptá se, jen co zavře branku a oblékne si na sebe teplou mikinu. Nejsem si jist, zda jí to bude stačit, jelikož je poměrně zima, ale dobře. Třeba jí zima tolik nevadí.
,,Ne, je mi to jedno. Prostě tam, kam dojdeme," podívám se na ni krátce a pokusím se o úsměv.

Triss

Usmál se na mě. Za celou dobu, co se známe, se na mě nikdy neusmál. Toto bylo poprvé a bylo to nádherné. Byl to sice jen velice krátký úsměv, ale poprvé zcela upřímný, bez náznaku falešnosti. Měl krásný úsměv. Zajímalo by mě, co mi chce sdělit. Když mi řekl, že mě potřebuje, přemýšlela jsem, jestli to není jen další z jeho srandiček připsaných na můj účet, ale když jsem viděla jeho tolik smutné oči, veškerá nedůvěra vyprchala a dostavila se lítost. Něco se s ním stalo, o tom není pochyb. Jen vědět co. Třeba mi to řekne. Ale no tak, Triss, nebuď naivní!
Procházíme skrz ulice a ani jeden z nás neví, kam jít. Prostě jdeme rovně a uvidíme, kam se dostaneme. On mlčí, stejně jako já. Nevím, jestli čeká, až začnu mluvit já, nebo se usilovně snaží přijít na způsob, jak mi něco říct.
,,Chtěl jsi mi něco říct?" vytrhnu ho z přemýšlení. Splašeně se na mě podívá. Asi mu vadí, že jsem ho vyrušila z přemýšlení, ale snaží se ovládnout. Toto není Matty!
,,Neposadíme se?" navrhne. Nečeká na mou odpoveď a sám se posadí na lavičku, která byla na autobusové zastávce. Posadím se vedle něj, ale tak, abych byla v bezpečné vzdálenosti. Ráda bych seděla těsně vedle něj, ale to mi přišlo blbé. Připadám si zvláštně v jeho blízkosti a chvíli se mi honí hlavou smíšené myšlenky, ale na to teď není čas. Musím vyslechnout Mattyho.
,,Triss, asi si pamatuješ na den, kdy jsi spadla do té vody a málem se utopila, že?" zeptá se velmi pomalu a se strachem. Kam tím míří? Proč to zase vytahuje?
,,Ano, nezapomněla jsem," přidám úsměv.
,,Já... Já vím, že je to má vina. V první řadě bych ti chtěl říct, že jsem oprvadu nechtěl, aby to dopadlo takto. Měl to být jen pokus o srandu..."
,,Trochu nepovedený, ne?" zasměji se, což ho překvapí. Asi nečekal, že na to vzpomínám už jen se smíchem.
Pokývá smutně hlavou.
,,Promiň, to nebylo myšleno ve zlém," přidám, když vidím jeho výraz. Při tom ho jen tak lehce a rychle pohladím, nebo spíš jemně bouchnu do paže. Opět však stáhnu svou ruku na zpět. On si z mého doteku očividně nic nedělá, zato já jsem šťastná, že jsem měla možnost se ho dotknout.
,,Ty nemáš absolutně žádný důvod se mi za něco omlouvat!... Triss, chci se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě choval. Omlouvám se za to, že jsem tě vystavil takovému nebezpečí, že jsem tě zesměšňoval, ponižoval, ubližoval a zkrátka byl k tobě tak surový. Já sám nevím, proč jsem to dělal. Asi proto, že jsi jiná, než ostatní a jsi mnohem hodnější a skromnější. Vadilo mi na tobě všechno, ale to, co mi na tobě nejvíce vadilo bylo, že jsi právě tak hodná oproti jiným. Teď jsem ale poznal, že to nebyl ten pravý důvod. Důvodem bylo, že jsi lepší, než já a právě toto jsem si nechtěl přiznat. Myslel jsem si, že já jsem lepší a ty že mi nesaháš ani po kotníky, ale mýlil jsem se. Tvé krásné stránky byly v mých očích jen tvým dalším nedostatkem, kterým jsem se posmíval, což mě velmi mrzí a kdyby se dala celá minulost vrátit, okamžitě bych to bral. Jediné, po čem teď toužím, je změnit sám sebe a vím, že ty jsi má jediná záchrana. Triss, žádám tě o pomoc a prosím o odpuštění mých špatných skutků. Jsi toho schopna?" Celou dobu mluvil kamsi před sebe. Až domluvil, teprve potom se na mě otočil a zadíval se mi prosebně do očí, na kterých bylo jasně znát, že všechno myslí upřímně a vážně. Zírala jsem na něho a snažila se pobrat vše, co mi právě řekl. Co se stalo, že tak zrazu se chce změnit? Avšak první myšlenka, kterou jsem měla po jeho řeči byla: Děkuji Ti, Bože. Děkuji Ti, že jsi mě vyslyšel a dal se mu poznat. Jen prosím, dej mi Ducha Svatého, ať něco nepokazím. Buď mezi námi a mluv místo mě.
,,Matty, minulost nikdy nechtěj vrátit nebo změnit, i kdyby byla sebevíc ve tvých očích špatná! Mělo to svůj důvod, proč se všechno dělo tak, jak se to dělo... Minulostí se nezabírej, ať už byla jakákoli... Ale nevím, proč mě prosíš o odpuštění, když dávno víš, že jsem ti odpustila?" usměji se šťastně na něj.
,,Takže se nezlobíš?"
,,Nemám důvod..." Na tváři se mu rozleje dokonalý úsměv plný štěstí, radosti a nepopsatelné úlevy.
,,Triss, děkuji ti moc! Ani nevíš, jak jsem šťastný!"

Matthew

Byl to tak krásný pocit úlevy. Prvně za život jsem se cítil opravdu šťastný. Ani jsem netušil, jak velkou moc odpuštění má!!
Měl jsem strašnou chuť ji obejmout, ale nešlo to. Pořád jsem jen seděl a usmíval se na ni. U kohokoli jiného by mě obejmutí nepřišlo divné, vždyť je to obyčejná věc, ale u ní jsem měl pocit, že si to zatím nemohu dovolit. Že je příliš brzy, což jsem nechápal já sám. Ona plně prožívala mou radost se mnou. Viděl jsem jí to na očích, do kterých jsem se nevědomky zahleděl. Ona by se ani nemusela usmívat, protože její oči se usmívaly za ni. Nikdy jsem si nevšiml, jak nádherné je má. Ano, hnědé oči má spousta lidí, ale i přesto na nich bylo něco, co jen tak každý nemá. Měla v nich tu lásku, kterou jsem potřeboval a v životě se mi jí do dneška nedostalo.
,,Co tě přimělo změnit o tři sta šesedát stupňů názor na život?" řekne  po chvíli, když stydlivě uhne očima. Hned si vzpomenu na to, co mi řekl Ježíš, že nikomu nesmím říct, že jsem Ho viděl. Proč to ale nesmím nikomu říct? Nicméně svůj slib o mlčenlivosti neporuším. Ale co mám říct Triss?
,,Tři měsíce jsem se užíral výčitkami svědomí. Neustále se to stupňovalo a nebylo to možné zastavit. Věděl jsem, že jediný způsob, jak se toho zbavit, je upřímně se ti omluvit, ale to jsem právě odmítal udělat. Ale právě v den, kdy jsem už měl pocit, že to nedám, jsem dostal velké poznání, tak bych to řekl..." Zkusím to nějak obkecat a jsem rád, že Triss to stačí jako dostatečný důvod a dál se na toto téma nevyptává.
,,Jsem za tebe vážně moc ráda a kdykoli mě budeš potřebovat, já tu jsem pro tebe," stále udržuje úsměv na tváři, ale mám pocit, že jí začíná být zima, jelikož se viditelně otřásla zimou.
,,Je ti zima?"
,,Ne, to je dobré. Už stejně musím domů, je pozdě. Ale jestli chceš, zítra se opět můžeme sejít," nabídne.
,,To bych rád. A kde?"
,,No, nevím, jestli je to pro tebe vhodné, ale zítra je mše, tak kdybys chtěl..." řekne opatrně.
,,Dobře, můžu to zkusit." Kývnu hlavou, což její údiv zvětší. Já sám jsem překvapený sám ze sebe. Ještě ráno bych to okamžitě zamítl a poslal bych dotyčného někam... Ale teď bych tam vážně rád šel.
,,Začíná v deset hodin, tak přijď, až ty budeš chtít." Opět kývnu a ona se postaví k odchodu.
,,Už jdeš?" Nejsem moc rád, že mě opouští.
,,Jo, tak se měj." zamává, pár sekund počká a jde. Asi čekala, že jí nabídnu svůj doprovod. Je pravdou, že bych ji měl doprovodit, když už je tak tma, že? A taky bych jí mohl dát bundu, když jí je zima. Toto všechno jsem ale dříve dělal, tak proč mi teď všechno přijde tak cizí?
,,Triss, počkej." Doběhnu ji a za běhu si sundám mou černou zimní bundu a chci ji dát Triss, ale ona mi ji vystrašeně vrátí se slovy: ,,Matty, oblékni si ji. Vždyť zmrzneš!"
,,A co ty? Vezmi si ji." Opět jí nabídnu bundu, ale zase se smíchem odmítne. Zkusím to naposledy, ale dopadne to stejně. Tak si ji zase obléknu. Ach jo. Dovedu ji tedy až k jejímu domu. Na cestu nám svítily jen pouliční lampy, ale stačilo to.
,,Dobrou noc a díky," řekne už poměrně unaveně, ale neztrácí úsměv na tváři.
,,Nemáš za co. Takže se uvidíme zítra. Dobrou." Aniž by se na mě otočila, vejde domů a zavře dveře. Byla už dost unavená. Venku jsme strávili docela dost času. Ale byl to krásně strávený čas. Po cestě domů přemýšlím nad Triss, ale hlavně nad dnešním setkání s Ježíšem...