Žít svůj život od začátku

Devátý díl

Matthew

Do naší třídy vejde učitel, který má s námi mít dvouhodinovku biologie.
,,Dobré ráno přeji," pozdraví nás a hned na to si sedá na svoji židli.
,,Dnes je venku krásně. Co byste řekli na to, kdybychom si zašli na takové malinké terénní vyučování?" mrkne na nás a jelikož se nikomu nechce učit, souhlasíme. On si bude žvanit ty svoje keci o přírodě a ostatní budou dělat blbosti. Tak to dopadá vždycky, když nás někam vezme.
Učitel se nás rozhodl vzít kolem zdejšího menšího rybníka, který nebyl zrovna nejčistší a bylo zakázáno se v něm koupat. Byl sice na šířku docela malý, ale zato byl hodně hluboký. Zaslechl jsem, že už několik lidí se v něm utopilo.
,,Vytáhněte si mobily a budete fotit vše, co vám řeknu. Ve škole mi to potom zpracujete," říká nám, ale i přesto to nikdo nedělá. Dřív jsme ho poslouchali, ale pak jsme zjistili, že to dělá jen proto, aby zabil s námi čas. Nikdy to po nás nechtěl. Já s kluky a několika holkama jdeme vzadu a živě se o něčem bavíme a neobejdeme se bez smíchu.
,,Zastavíme se! Zde vidíte na živo užovku obojkovou." Ukáže prstem na zem a několik holek  vykřikne leknutím. Nemají důvod k hysterii, vždyť je už dávno mrtvá! Učitel tento nález pečlivě zkoumá a ujišťuje se, zda je jeho mínění správné. Ovšemže je, kdo by nepoznal užovku? Tu poznám i já a to už je vážně co říct... Znuděně protočím panenky a hlavu natočím směrem k rybníku. O kousek dál stojí Triss, těsně u břehu. Rozhlédnu se, jestli mě někdo nepozoruje a nenápadně se přiblížím k Triss...
,,Čau!" vyštěknu na ni, až se mírně poleká, což mě rozesměje. Nenamáhá se s úsměvem a ani mi nevěnuje pozornost. Tss!
,,Řekl jsem čau!"
,,No tak jsi to řekl no," řekne, aniž by se na mě podívala. Dál sleduje vodu, která se vě větru mírně pohupuje. Znovu se na ni naštvu, ale vím, že tady ji uhodit nemůžu, i když bych tolik chtěl. Nesnáším, když se ke mě někdo chová tak, jako právě ona! Toto ale není jediný důvod, proč ji tak nenávidím. Nedokážu přesně říct, co mi na ní tolik vadí. Zkráceně řečeno mi vadí už jen to, že existuje... Vymýšlím způsob, jak bych se jí za její chování ke mě pomstil. Asi minutu stojím vedle ní a konečně mě něco napadne. Letmo se na ni podívám a mám se k odchodu. Ještě před tím jí podkopnu nenápadně nohy a ona nestihne udržet rovnováhu. S výkřikem spadne do zeleně zbarvené vody. Už všichni postřehli, že se něco stalo a přiběhnou ke mě. Naštěstí nikdo neviděl, že jsem jí to udělal já. Jistě umí plavat. Byla to jen taková malá splátka. Ještě stále se nemůžu vyrovnat s tím, že mě viděla brečet. Nikdo před tím to ještě neviděl. Věděl jsem, že to na mě zcela určitě řekne, ale já jsem se zkrátka musel pomstít. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. A vidět ji mokrou a špinavou, bude zcela dostačující pro mé pomstychtivé uspokojení.
,,Co se stalo?" zeptá se splašeně učitel a oba koukáme do vody, zda Triss vyplave. Snažím se zamaskovat smích.
,,Ona uklouzla a spadla tam. Ani nevím, jak se to stalo. Chtěl jsem ji chytit, ale nestihl jsem to..." zalžu a učitel mi to uvěří.
,,Ona se topí!" vykřikne jedna holka už dávno jasnou zprávu. Učitel už na nic nečeká, svlékne si tričko a skočí za ní do vody. Není zrovna starý a pokud vím, hodně sportuje. Já bych se ale kvůli Triss do téhle žumpy nepotopil. Jen to hraje. Vždyť se jí nic nemohlo stát. Nebo ano? Za pár vteřin se učitel vynoří, avšak bez Triss. V tu chvíli pocítím, jak se mi stáhl žaludek. Utopila se? To ne!
Jen opět nabere dech a znovu se potápí. Všichni včetně mě napjatě čekáme, co bude. Začnou se mi mírně třást ruce a poprvé v životě zažiju pocit viny. Já ji zabil? Ne! Jen jsem si z ní chtěl udělat srandu, ne ji zabít! No tak, vyplav! Uplyne dalších několik vteřin, ale mě to přijde jako několik hodin. Do ticha plného napjetí všichni zároveň uslyšíme a uvidíme, jak se z vody vynořuje něco velkého.  Nejdříce uvidíme učitelovu hlavu, potom jeho náruč, ve které svírá bezvládné Trissino tělo. Učitel plave ke břehu, jak nejrychleji mu to jeho nohy dovolí. Na pomoc mu přispěchají další dva kluci. Mezi nimi byl i Jimmy. Já nadále stojím jako přimrzlý a nenapadne mě, abych se taky přičinil na její záchranu. Triss má oči zavřené a tváře vybledlé, jako právě napadlý sníh.
,,Udělejte místo!" křikne na nás učitel a zkouší, zda Triss dýchá. Všichni jsme vystrašení a čekáme.
,,Žije!" Neuvěřitelně se mu uleví a zkouší umělé dýchání. Když nás obeznámil, že žije, byl jsem tak rád, až mě to samotného překvapilo. Několikrát se ji snaží oživit a po několika minutách uslyším Triss, jak těžce zakašle. Chvíli na to se pokusí posadit. Jen těžko zvládám dívat se na ni. Já jsem první, na kom spočine její pohled. Čekám od ní nenávistné pohledy a později nadávky a nenávist, kterou říkala, že ke mě nikdy nebude mít. Po tomto ji zaručeně začne mít. Ale to, co uvidím... Mám chvíli pocit, jakoby se na mě nedíval člověk, ale někdo naprosto dokonalý, s vlídným pohledem, avšak plným bolesti a trápení. Její obličej jakoby patřil andělovi. Neusmívala se, ale v jejích očích nevidím ani sebemenší náznak nenávisti vůči mě. Upřeně na mě hledí, ale já nedokážu udržet oční kontakt delší, než dvě sekundy. Jsem jako v transu a na chvíli jakobych ani neslyšel okolní svět. I ona se odvrátí.
,,Triss, jsi v pořádku?" strachuje se učitel a ona ztěžka pokývá hlavou.
,,Co se stalo?" Ztuhne mi krev v žilách a čekám, jak mu podá to, že jsem se pokusil o vraždu, avšak neúmyslně. Opět se na mě podívá. Její pohled na sobě doslova cítím a ty pohledy mě bodají všude po těle. Nemám odvahu se na ni podívat. S neuvěřitelným strachem zírám do země a snažím se, aby mi neuniklo jediné její slovo z vyprávění o tom, jak byla na dosah smrti...