Žít svůj život od začátku

Pátý díl

Triss

Konečně jsem ze školní budovy venku a pomalým krokem jdu domů. Teprve před týdnem jsme se sem přistěhovali. Ano, Olomouc je veliké a hezké město, ale já mám radši malé, poklidné vesničky. Přesně takovou, ve které jsme bydleli předtím, než jsme přišli sem. Nejspíš bychom tam byli doteď, kdyby nám do toho nevlezli jisté okolnosti. Opět se mi do očí derou slzy nekonečné bolesti. Zakryju si oči dlaněmi a rychlím krokem zabočím do prava, kde se nachází něco jako malý park. V tuto dobu tu nikdo není. Vyhlídnu si jeden mohutný dub uprostřed areálu a podél jeho kmenu se sesunu na prohřátou, od slunce teplou trávu. Nechám, aby mi slzy tekli po tvářích. Tak ráda bych vrátila čas o měsíc zpátky a zabránila tak tomu nejhoršímu. Proč? Proč zrovna já? Občas mám pocit, že jsem na všechno sama, i když tomu tak ani náhodou není. Po patnácti minutách se zničeně zvednu k odchodu.
Vytáhnu klíče od našeho jednopatrového, modře zbarveného domu a odemknu dveře. Tiše za sebou zavřu a jdu do koupelny, kde se umyju. Vyjdu nahoru do mého pokoje. Za ten týden jsem si už stačila nějak uspořádat svůj pokoj a v podstatě celý dům. Ale ještě to není kompletní. Jsou tu jisté nedokonalosti, které bych ráda upravila. Převléknu se a jdu se podívat, jestli je tatínek doma. Prvně se podívám do ložnice, kde není. Pak do pracovny, kuchyně, jídleny, koupelny a do obýváku, ale ani tady není. Nakonec usoudím, že se ještě nevrátil z práce. Vrátím se do kuchyně, kde zkontroluju, jestli něco nezbylo v lednici. Rozhodnu se pro špagety s kečupem ze včerejška. V mikrovlnce si je ohřeju a mezitím nachystám ten stejný oběd pro tatínka. Jistě bude mít hlad, až se vrátí z práce. Z příborníku si vytáhnu příbor a posadím se ke stolu. Ještě než začnu jíst, pomodlím se. Spoustu lidí si myslí, že modlitba před jídlem je naprosto zbytečná, ale ani zdaleka tomu tak není. Mnoho lidí se mi za toto a mnoho jiných věcí smálo. Však co, když jsou hlopí, ať si myslí, co chtějí. Modlitbou to jídlo požehnám a kdyby bylo zkažené, nebo jinak poškozené, našemu tělu to neuškodí. Už nejedenkrát se mi stalo, že když jsem se před jídlem nepomodlila, bylo mi z něj špatně...
,,Triss?" ozve se milovaný hlas. Okamžitě se zvednu od stolu a běžím do chodby přivítat mého tatínka.
,,Ahoj!" vykřiknu a silně ho obejmu. Každý den se bojím, že se mi nevrátí domů. I on mě k sobě přitiskne a pohladí po vlasech. U něj mi je tak nádherně, tak bezpečně. Jen on zná má trápení a hodně našich bolestí máme společné. I teď ví, na co myslím, jelikož on sám na to nemůže zapomenout. Je to rána tak hluboká a čerstvá a obávám se, že se nezahojí.
,,Máš hlad?" řeknu tiše a snažím se neplakat. Když pláču já, většinou se to přenese i na něj. Nechci, aby byl ještě více smutný. I přesto je to právě on, co se snaží do naší rodiny vnést dobrou náladu.
,,Ani nevíš, jak moc. Copak máme dobrého?" optá se mě a společně jdeme zpátky do kuchyně, kde s ním dojím oběd.
,,Jak bylo ve škole?" Tatínek jakoby se bál odpovědi. Nechci ho nijak ranit.
,,Však víš. Ani tady to není vyjímka... Jen jsem dnes trochu v hodině brečela." přiznám se.
,,Proč? Co se ti stalo?"
,,Jeden kluk se mi smál a zasáhl mě na tom nejcitlivějším místě..."
,,Triss, víš co jsem ti říkal..."
,,Vím, ale ty sám víš, že je obtížné na to nemyslet."
,,Potrvá dlouho, než zapomeneme, ale hlavně to nesmíš nikomu dávat za vinu. Mělo to tak být a potřebné je Mu důvěřovat..."
,,Snažím se. Aspoň, že mám ještě tebe..." usměju se na něj a uklidím špinavé nádobí. On si jde cosi dělat do práce a já něco málo poklidím po domě. Kolem páté hodiny odpoledne příjdu do svého pokoje, kde se nachystám do školy, což mě zabere maximálně patnáct minut. Vždyť školní rok teprve začal...