Žít svůj život od začátku

Dvanáctý díl

Matthew

Od té nehody uplynuly tři měsíce. Ano, nehody. Tak to nazývám. Za ty tři měsíce jsem se stále snažil naučit sám sebe přesvědčit, že za nic nemůžu. Stále jsem si opakoval, že to prostě byla jen nehoda, kterou nemohl nikdo předpokládat. Samozřejmě pravda byla jiná, ale to jsem si nechtěl přiznat. Tímto jsem se snažil zamaskovat obrovské výčitky svědomí, které se každou sekundou zvětšovaly. Bylo to nesnesitelné. V hlavě mi zní jen jedna jediná věta-Omluv se jí! To ale bylo pro mě tak absurdní, že jsem to okamžitě zavrhl. To by bylo tak ponižující! Nikdy jsem se nikomu za nic neomlouval. Tak proč začínat, že jo? Ale i když jsem se snažil na to nemyslet, nepomáhalo to. Vidím ji každý den ve škole a snažím se co nejvíce snížit počet pohledů na ni. Když se však na Triss omylem podívám, zrychlí se mi dech a mám pocit, že do mě někdo silně zabodl ostrý nůž. Pohled na ni mě doslova ničil. Jako by ze mě sála všechnu mou sílu. V její přítomnosti se mi vždy roztřáslo celé tělo a nebyl jsem schopný rozumě smýšlet. Toto se mi však začalo dít asi před dvěma měsíci a stupňovalo se to. Ze začátku to nebylo ani zdaleka tak hrozné, jaké je to dnes. I přesto se jí nedokážu omluvit. Radši budu snášet tu vnitřní bolest, ač mám pocit, že to už dlouho nevydržím...
Je začátek prosince a naše město se už pyšní čistě bílým sněhem, který pokryl většinu střech budov i aut. Ulice jen září a vločky, které dopadnou na asfalt, neroztají, ale zůstanou na zemi, takže se po nějaké době vytvořily místy mírné kopečky sněhu.
Dnes je sobota, tudíž ani není škola, za což jsem rád. Před chvílí se pro mě stavil Jimmy s tím, jestli bych s ním nešel ven. Jelikož bych se stejně doma  jen užíral vlastními výčitkami svědomí, kývl jsem, i když jsem neměl absolutně náladu. Ale třeba konečně na chvíli zapomenu na Triss. No, pochybuju. Tu už asi nikdy z hlavy nevyženu. Procházíme se ulicemi měst a Jimmy neustále něco říká, ale já nejsem schopný vnímat. Snaží se mě všemožně rozveselit, ale já jen tupě zírám do země a sám nevím, na co myslím.
,,Matty? Matty!" zvýší napodruhé hlas Jimmy, když vidí, že ho neslyším. Silně trhnu hlavou doleva, kde se zastaví Jimmy.
,,Co je?" pokrčím rameny, jako by se nic nestalo.
,,Co se to s tebou v poslední době děje?" Jimmy má ve tváři starostlivý a zároveň nechápavý výraz.
,,Nic, vždyť jsem pořád stejný. Nic se nestalo," řeknu hnusnou lež. Nemůžu mu o tom říct. Toto nemůžu říct nikomu. Nemyslím si, že by se na mě Jimmy zlobil, řekl bych, že by mě za to i pochválil, jenomže já se tím zrovna chlubit nechci. A ještě ty výčitky svědomí!
,,To teda nejsi! Změnil ses a to hodně." Změnil?
,,Jak?"
,,Copak to nevidíš? Všichni to říkají. Už se tolik nesměješ, už vůbec nevtipkuješ, nebavíš se se mnou ani s nikým jiným a když, tak hodně málo a taky už si z nikoho neděláš srandu, dokonce ani z té šprtky! A už jsem tě taky dlouho neviděl s nějakou holkou..." Zhluboka se nadechnu, když narazí na Triss. Vážně jsem se změnil? Mě to tak nepřijde. Ale má pravdu s tím, že jsem za poslední tři měsíce nikoho neměl, což i mě udivuje... Mlčím, nic neříkám.
,,Matty, je důvod snad to, že ti umřela babička?" O babičce jsem mu řekl až po jejím pohřbu. Teď, když tu babička není, se cítím strašně sám, i když mám kolem sebe neustále spoustu lidí. Poslední dobou mám ale pocit, že být s mými přáteli mě už tolik netěší, jako dříve a už se s nimi necítím tak dobře. Ale ne, babička rozhodně není ten důvod. Nikdo nezná ten pravý důvod a nechci, aby ho někdo znal.
,,Jo, je to kvůli ní," opět zalžu a sklopím zrak, jelikož mi jde zcela jistě vidět na očích, že lžu. 
,,Aha. To je mi líto, ale už je to dlouho. Musíš zapomenout," poradí mi Jimmy. Zapomenout. Kéž by to bylo tak snadné. Jen pokývám hlavou a pokračujeme v cestě. Jdeme. Jdeme dlouho a Jimmy si z mé mlčenlivosti už opět nic nedělá a mluví dál. Nemá ani tušení, že ho nevnímám. Poměrně rychlým krokem pokračujeme na kraj města, kde lidé mají velké pozemky a chovají zde zvířata. Většinou koně a ovce. Silnice vede právě kolem ohrad a pokračuje do dalšího města. O kousek dál však končí ohrady a začíná náš malý les, který je nyní bez listů a zasypaný sněhem. My však odbočíme ze silnice a nezaujatě chvíli pozorujeme koně, které majítelé na chvíli vypustili a jsou oblečeni do teplé deky, aby neumrzli.
,,Matty, můžeme jít? Docela mě to tu nudí," zamává mi Jimmy rukou před obličejem, když vidí, že opět nic neříkám a jen koukám před sebe. Zatřepu hlavou a kývnu na souhlas. Podél ohrad pokračujeme a vedu nás do lesa, i když sám nevím proč. 
,,Proč jdeme zrovna sem?" zeptá se Jimmy.
,,Máš snad lepší nápad?" opáčím při pohledu na něj.
,,Ok," řekne okamžitě Jimmy. Nechce mě naštvat.
,,Tak už prosím něco řekni! Štve mě, když furt mlčíš. Je to děsný nezvyk," nevydrží to Jimmy.
,,Sorry... Tak třeba... Máš ty nějakou novou holku?" snažím se přijít na nějaké vhodné téma k hovoru.
,,Eee... Jo, ale s tou už jsem asi dva týdny."
,,Znám ji?"
,,Ne, myslím, že ne. Není odsud. Seznámil jsem se s ní, když jsem byl před měsícem na čochu. Ty jsi tam ale nebyl. V poslední době už ani moc nikam nechodíš, se mi zdá, ne?"
,,Nevím, nějak se mi nechtělo."
,,Matty, s tebou vážně něco je a nepřijde mi, že by to bylo jen kvůli tvé babičce."
,,Jimmy, říkám, že jsem v pohodě! Nech to být, jo? Nestarej se!"
,,Fajn, tak nebuď hned naštvaný. Můžeš být rád, že se vůbec zajímám."
,,Tak se nezajímej." Jimmy na mě nechápavě zírá. Stávalo se často, že jsme byli v sobě, ale překvapovalo ho mé negativní chování, u kterého na mě nebyl zvyklí on, ani moji kamarádi.
,,Hele, počkej tady. Mám hovor," oznámí mi Jimmy a odejde o kousek dál, kde se mi ztratí z očí. Zrovna jsme vcházeli do lesa a já se zastavil mezi dvěma zasněženými stromy. Stojím tam jako solný sloup a čekám, až se vrátí Jimmy. S kým tak dlouho volá? Uběhly asi tři minuty a on nikde. Rozhlédnu se kolem, jestli ho nezahlédnu... Svůj pohled upřu na jeden vysoký keř a leknutím vykřiknu. Musím si zakrýt tvář oběma dlaněmi od té nesnesitelné záře, která z něj vycházela. Nebo ne? Vycházela snad z něčeho jiného? Nejsem schopný se pořádně podívat, protože tu záři jsem cítil i přes dlaně a zavřené oči. Mám pocit, že jsem oslepl!
,,Matthew! Matthew! Odkryj mi svou tvář!" uslyším naprosto neznámý hlas. Ale když ke mě ten hlas promluvil, jako by mě někdo doslova pohladil na srdci. Byl to tak nádherný pocit! Ten hlas byl tak dokonalý, plný lásky, pokoje, něhy a útěchy. Byl to mužský hlas, i když se lidskému hlasu vůbec nepodobal. Sám jsem nevěděl, jestli se mám bát, nebo být šťastný, protože když mě oslovil, měl jsem pocit, že jsem opravdu šťastný, že k životu nic víc nepotřebuji. Jen stále slyšet ten líbezný hlas. Pak mě ale oslovil podruhé.
,,Matthew, proč se na mě nechceš podívat?" Nebyl jsem schopný vydat jakýkoli zvuk, natož smysluplnou větu. Ten hlas měl však se mnou trpělivost. Zhluboka jsem dýchal a snažil se říct svůj důvod. Nemohl jsem oddělat své dlaně. Jsem si zcela jist, že bych opravdu oslepl tím jasem.
,,Nemohu! Je to příliš silné!" řeknu tiše a silně tisknu oční víčka k sobě.
,,Oddělej své dlaně a otevři oči," radí mi něžně hlas.
,,Nemůžu!" trvám si na svém.
,,Toto světlo je na tebe právě proto tak silné, protože celý svůj život trávíš ve velké temnotě. Po celý svůj život se chováš právě takto; zavíráš své oči pravdě, nechceš ji znát, bojíš se jí. Nikdy jsi nezkusil je otevřít a dát tak průchod světlu, spásné pravdě... Otevři své oči, chceš-li znát pravdu," vlídně ke mě promlouvá. Chvíli ještě setrvám ve stejné poloze, ale pak velmi pomalu sejmu své dlaně z tváře. Potom ještě pomaleji otevírám své oči. Jen co je otevřu zcela, projde mnou velká a neznámá síla a záře mne zcela ozáří. Nic nevidím. Jen bílo kolem sebe. Byla to bílá, tak jasná a krásná bílá. Nevěděl jsem, jestli jsem doopravdy neoslepl. Pak se ale přede mnou začne objevovat jakási postava. Nepociťoval jsem žádný strach, spíš dokonalou útěchu. V té chvíli jsem zapomněl na všechny starosti a problémy. Vnímal jsem jen to uklidňující ticho a pozoroval onu postavu, která se vznášela ve vzduchu. Měl lidský obrys postavy, ale ani přesto to nebyl člověk. Tím si jsem jist. Někdo s tak dokonalou tváří, a tak utěšujícím úsměvem, nemohl být člověk. Byl oděn v bělostném šatu. Co mne ale nejvíce zaujalo, bylo jeho srdce. Z jeho srdce vycházely červené a modré paprsky, které také jasně zářily na pravou i levou stranu.
Přišel až ke mě. Najednou jsem ucítil ještě větší sílu a lásku, která z něho vycházela. Nemohl jsem z něho spustit oči. Zahleděl se mi do očí a pokynul mi rukou na pozdrav. Čekal, až já promluvím.
,,Kdo jsi?" zní má otázka.
,,Ten, před nímž celý život utíkáš. Ten, kterého pronásleduješ. Ten, kterého zesměšňuješ. Ten, kterému ubližuješ. Ten, který ti dal život. Ten, který ti dává všechno, co potřebuješ. Ten, který touží vidět tě čistého..."
,,Tobě bych nikdy neublížil! Nikdy bych tě neponížil! Vždyť tě ani neznám!"
,,Znáš mě a každý den mě potkáváš,ponižuješ mě a zrazuješ svým špatným jednáním. Každý den mi ubližuješ..."
,,Řekni mi, kdy jsem tě potkal a kdy ti ublížil?"
,,Potkáváš mě ve všech lidech okolo sebe. Jsem v tvých blízkých, ve tvých přátelích, ve tvých nepřátelích, v lidech, ke kterým chováš nenávist, ale i v těch, které jsi nikdy neviděl. Jsem v tobě samém. Ubližuješ mi tím, jak se chováš k druhým. Nejvíce mi však ubližuješ, když mi odpíráš mou pomoc a odháníš mě od sebe."
,,Kdo jsi?" zeptám se podruhé.
,,Matthew, já jsem ta pravda, před kterou se snažíš skrývat. Jsem cesta, po které se bojíš jít. Já jsem život, který odmítáš přijmout... Jsem Bůh. Jediný a pravý Bůh, který dal tobě a všemu tvorstvu život. Jsem přítomen ve všem živém a o všechno se s láskou starám. Miluji každé stvoření, i když mě tolik zraňuje svými činy. Miluji i ty, kteří ve mne nevěří."
,,Bože, já věřím. Od této chvíle věřím, že opravdu existuješ! Není ve mě ani kapička pochybnosti. Chci se polepšit. Chci žít lepší život. Chci začít od začátku. Prosím, pomoz mi!" zoufale k němu promluvím. Ano, byl to skutečně Bůh. Do teď jsem nevěřil, že by někdo takový mohl existovat a posmíval jsem se těm, kteří v něj věřili, ale teď se mi dal Bůh osobně poznat. Sám za mnou přišel.
,,Matthew, Já ti ale každodenně nabízel svou pomoc skrze druhé lidi. Copak nepamatuješ na Triss?! To ona ti tolik toužila pomoct, i přestože věděla, jaký jsi, ale ty jsi ji od sebe vždy krutě odehnal. Ona tě však do dneška nezavrhla a neustále na tebe myslí v modlitbách."
,,Bože, lituji toho, jak jsem se k ní choval. Jak jsem se choval k ostatním a především k Tobě. Odpusť mi, prosím, zda jsem toho hoden."
,,Matthew, já ti dávno odpustil! I ona mne prosila, jak víš, abych ti odpustil a já ji vyslyšel. Měl jsem z ní velikou radost, jak se tehdy zachovala... Ale teď záleží jen na tobě, jak se ty zachováš. Jsi ochoten odpustit sám sobě? Jestli budeš odpouštět těm, kteří ti ublížili, i já jim odpustím a zapomenu na to."
,,Jak můžu odpustit sám sobě?"
,,Řiď se láskou. Když mě budeš následovat, docílíš naprostého klidu a spásy. Chceš mě následovat, dítě?"
,,Ano. Nic jiného si nepřeji. Jen být stále s Tebou!"
,,Dobře. Teď ale musíš svá slova uskutečnit. Těmito slovy jsi mi řekl, že mi odevzdáváš svůj život a tím pádem na sebe bereš i těžké překážky, kterými dokážeš, jak moc mi důvěřuješ. Budou tě pronásledovat, posmívat se ti, ubližovat a ztěžovat ti život, ale já budu při tobě. Vždycky, i když tobě bude připadat, že jsem tě opustil. Jen neustále s vírou, odevzdaností a láskou opakuj: Ježísi, zcela se Ti odevzdávám, vezmi všechno do svých rukou, prosím, postarej se o všechno! A já, tvůj Bůh se opravdu o všechno postarám... Teď se ale musíš vrátit zpět. Nikomu však neříkej, že jsi mě viděl, ale čiň tak, jak jsi řekl. Chtěj se změnit a odpouštěj! Já jsem s tebou!" Po těchto slovech se začne ztrácet v bílé mlze, která se po chvíli také rozplyne. Já se opět ocitnu mezi stromy a přistihnu se, jak ležím ve sněhu a zírám na keř, který je opět normální.
,,Matty? Už jdu," zvolá Jimmy, který se vrací. Cítím se tak krásně, ale při tom mám tak smíšené pocity! Otočím hlavu k Jimmymu. Aniž bych věděl, co dělám, prudce vstanu a odstrčím Jimmyho z cesty se slovy: ,,Musím jít!"