Žít svůj život od začátku

Šestý díl

*Flashback* z pohledu Triss

,,Co kdybychom si zašli do Aqualandu?" zeptá se táta jedno červencové úterní ráno u snídaně. Máma, která ještě chystala snídani právě pro tatínka, se trošku překvapeně otočí.
,,Do Aqualandu?" zopakuje.
,,Jasně! Kdy?" zeptám se celá natěšená.
,,Hm... Nezní to špatně," řekne nakonec máma s úsměvem a položí před tatínka talíř s jeho snídaní. Hladově se do ní pustí.
,,Tak kdy jedeme?" zopakuju otázku a pohledem jezdím z jednoho rodiče na druhého.
,,Třeba hned," řekne tatínek, ale máma protestuje: ,,Žádné takové. Až po snídani. Snídaně je základ dne, takže Triss, jez!" Přidá úsměv a my se přidáme. Maminka vždycky byla rázná, ale zároveň dokázala být velmi hodná a milá. Zkrátka to byla ta nejúžasnější máma na světě. Když jsem byla menší, někdy jsem na ni bývala naštvaná a protivná, že po mě chce to a ono, že mě ruší z mých věcí, které mi připadali důležitější, čímž jsem projevovala mou sobeckost vůči ní a samozřejmě i vůči tatínkovi. Jenomže teď, když jsem starší, chápu, že ze mě pouze chtěla vychovat dívku, schopnou postarat se sama o sebe a nebýt absolutně neschopná třeba si jen něco uvařit. Bohužel jsem si to uvědomila příliš pozdě a nestačila jsem jí poděkovat za to, že na mě byli s tatínkem tak přísní. I teď jsem občas protivná, ale snažím se ovládat. Ne vždy se však zadaří...
Nachystám potřebné věci a dám je do auta. Já sama si potom dám vhodné oblečení na bazén a můžeme vyrazit. Od nás do Brna je to hodina jízdy autem.
Když se všichni sejdme u bazénu, rozhodneme se, že ještě než podstoupíme všechny ty atrakce, půjdeme si zaplavat do normálního bazénu, abychom se aklimatizovali.
Dnes tu překvapivě nebylo moc lidí, takže jsme měli dost místa pro sebe. Ačkoli je vstup do Pasohlávek drahý, moje rodina si tento luxus párkrát za čas dopřeje. Známe tu každý kout a myslím, že lepší aquapark v Česku není. Ani aquapalace v Praze není tak dobrý. Abych byla přesná, docela mě to tam nudilo. Jediné, co bylo zábavné, byla obrovská divoká řeka, kam ovšem chodila většina návštěvníků, jelikož nebylo lepších atrakcí. Dokonce ani Tropical Island v Německu nebyl tak dobrý a to si ho všichni chválí. Kdežto tady, je to pravý opak. Jeden suprový tobogán za druhým. Asi patnáct minut jen tak pomaloučku plaveme, každý svým směrem. Maminka s tatínkem mají nejraději výřivku, kam také půjdou. Jelikož nechci být sama, jdu s nimi a děláme s mámou hrozné blbosti, až rušíme lidi, co relaxují s námi. Táta nás musí usměrňovat. Výřivku vystřídají tobogány. Než je šechny stačíme alespoň jednou projít, uběhnou tři  hodiny.
,,Nedáme si oběd? Docela mi z té vody vyhládlo." nabídne táta a zakryje si rukou břicho, ve kterém mu zakručí od hladu. Nadšeně příjmeme. U dětského bazénu je menší restaurace, kde si objednáme. Je tu i velký výběr ledových tříští, kterou si také dáme. Jedno z mých oblíbených nápojů. Všechno si bereme přes čip a útratu zaplatíme, až budeme odcházet z areálu. Je to logické, přece sem nikdo nebude nosit peníze, aby se mu zamokřily. S chutí sníme oběd a už vymýšlíme, kam půjdeme teď. Tatínkovi se dost líbila atrakce U Wave a právě toto chtěl absolvovat znovu. Avšak máma nechtěla. Nevím, jestli tehdy něco tušila, nebo se jí zkrátka jen nechtělo po tom obědu. Nicméně jsme ji přemluvili a to byla naše veliká chyba, na kterou nikdy nezapomene...
U Wave byl nejstrmější tobogán tady vůbec a pochopitelně byl i nejnebezpečnější. Bavilo mě to absolvovat, ale vždy, když jsem si sedla ke kraji a měla jsem se odrazit a jet, cítila jsem, jak mi srdce silně bije. Měla jsem pocit, že to musí všichni okolo mě slyšet.
,,Triss, nech mámu, ať jede sama," řekne táta a šibalsky se na ni usměje a dá jí svůj žlutý kruh pro jednoho. Původně jsem měla jet s ní a sama nevím, jestli jsem ráda, nebo ne, že jsem s ní nakonec nejela. S úsměvem kývnu a máma jen na oko naštvaně protočí panenky. Posadí se a otočí se na nás. Naposledy se usměje a nikdo z nás netušil a ani nemohl tušit, že tento úsměv, tak krásný a laskavý, vidíme v našem životě naposledy...
,,Tak ahoj. Uvidíme se dole," řekne a odrazí se od tyče. Přes zábradlí ji sledujeme. Máma jede velkou rychlostí a pevně se drží kruhu. Ale to bohužel nestačilo. S hrůzou sledujeme, co se bude dít dál. Kruh se odlepil od dráhy a letí vzduchem. Slyším, jak máma vystrašeně vykřikla do toho hluku, který byl kolem nás a neustával. Já ani tatínek jsme nemohli nic dělat. Slyším svůj hlas, jak tlumeně křičí slovo - mami. V tu chvíli jsem nic nevnímala. Snad jen to, jak mě táta popadne kolem ramen a rychle vede pryč. Jelikož jsem naprosto mimo, zůstanu tam, kde mě nechá. V šatně na lavičce. Nevím, co se dělo u tobogánu, kde byl táta. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek a pořád dokola jsem si opakovala, že je to z velké části má vina. Kdybychom ji nepřemlouvali a dbali na to, že nechtěla jít, nic by se nestalo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nevěřila jsem, že se toho mohlo během pár sekund tolik změnit. Avšak nejpřednější otázka byla, zda byla připravená na smrt. Jestli ještě před tím pádem myslela na další život. Jestli si alespoň vzpomněla na Boha.
Seděla jsem tam, stále v plavkách a na svých rukách, složených v klíně jsem cítila kapky slz, které mi tekly z očí. Tolik jsem doufala, že to přežila...

Toto byl důvod, proč jsme se přestěhovali. Už je to měsíc a ta rána je příliš čerstvá. Tatínek mi kladl na srdce, abych to hlavně nikomu nedávala za vinu. Ať k nikomu nechovám nenávist a už vůbec ne k Bohu. Toho se nejvíce obával, že v něho přestanu věřit, ale nebylo tomu tak. I když jsem cítila velikou bolest, nikdy bych se na Něj nezlobila. Vím, že to tak mělo být a vím, že je to tak dobré, ač mi to tak teď nepříjde. Třeba by v budoucnu spáchala maminka něco špatného a právě od toho ji Bůh chtěl uchránit. A myslím, že i tato nehoda přispěla k tomu, abych více myslela na Boha a více Mu důvěřovala. Také jsem více začala chodit na mše svaté a co bylo nejvíc, chodila jsem ráda a bez odmlouvání. Začala jsem ji brát úplně jinak a snažila jsem se pochopit každé slovo, které jsem při ní slyšela. Od malička mě rodiče vedli k duchovnímu životu a jsem za to moc ráda. Život bez Boha si nedovedu představit. I když mi někdy příjde tak vzdálený, když provedu něco zlého, vždy Ho při sobě cítím a vím, že mi i přes mou neposlušnost pomáhá a stále mě miluje. Nechápu lidi, co nepoznali Boha, jak mohou žít. Vždyť to musí být tak nudný a bezduchý život, ač si to teď třeba nepřiznají. Jak mohou žít, aniž by poznali tu krásu Boží přítomnosti? Bohužel jim to nedojde, dokud to nepoznají, nebo je k tomu někdo přivede...
I na tatínkovi to zanechalo dlouhodobou jizvu, která se, pevně doufám, zahojí. Už není tak veselý, jak býval. Pro něj to musí být těžší, nést něco tak těžkého. Přišel o člověka, kterého nade všechno miloval. Často si před očima vybavuji ten pád a zachvátí mě vlna smutku. Maminka mi vždy říkala, že nemám truchlit nad mrtvým člověkem, ale nad člověkem, který zemřel v nenávisti a neznalosti. Toho čeká jen neustávající trápení. Avšak člověk, který zemřel v klidu a smířen se svou smrtí je tím nejšťastnějším. Jeho čeká věčný život a my bychom se měli radovat s ním, ne být smutní. Když mi to říkávala, nepřipadalo mi to tak těžké, ale teď, když se to stalo doopravdy... Moji rodiče byli moudrými lidmi a jejich myšlení bylo podle mého správné a dobré. Jen to často druzí nedokázali ocenit, avšak oni dokázali snášet posměch druhých a já bych se mým rodičům strašně ráda podobala ve všem, protože jsem si jistá, že v jejich srdci přebývá Bůh. Tolik mě toho naučili, ale teď bylo otázkou, jestli to chci i praktikovat. Jestli chci jít v jejich stopách, nebo propadnout okolnímu světu, ve kterém žijí ostatní. Já se po maminčiné smrti rozhodla pro to těžší. Její smrt mě přimněla k zamyšlení sama nad sebou a ujasnit si, co chci. A já chci, aby druzí byli šťastní a já jim ke štěstí pomáhala, když bude třeba. Jsem připravena nést následky a vím, že tato cesta nebude jednoduchá, vím, že ze začátku sklidím jen posměch a nenávist od druhých, ale když se naučím trpělivosti, bvsledek bude dokonalý. Vždyť není nic krásnějšího než vidět člověka, který se rozhodl změnit k lepšími životu a co je ještě krásnější, povede se mu změnit sám sebe. Protože všechno začíná uvnitř každého z nás...

Tak je tu po dlouhé době nová slibovaná kapitola. Snad se vám líbí. ;)