Žít svůj život od začátku

Desátý díl

Matthew

,,Já sama pořádně nevím, co se stalo. Nejspíš mi jen uklouzla noha a já spadla do rybníka, kde jsem se hlavou bouchla o nějaký kořen, nebo co, který odněkud vyčníval. To mě nejspíš dostalo do bezvědomí a já padala do hloubky. Nic víc si nepamatuji. Pak jsem se probudila až tady... Moc vám děkuji za záchranu. Nebýt vás, byla bych vážně mrtvá..." pokusí se Triss o úsměv a všichni uvěří, že se to stalo jen nešťastnou náhodou. Zírám na ni a nevěřím svým uším. Ona to na mě vážně neřekla! To jsem opravdu nečekal. Čekal jsem, že to na mě poví a ještě si to zkreslí, aby se mi právoplatně pomstila. Ale ona ne. Jakto? Proč, když ví, že jsem jí to udělal schválně? Proč se ke mě takto chová? Proč se mě zastává? Stále nemám odvahu darovat jí jeden z mých pohledů, ale vím, že ani ona se na mě už nedívá. Učitel jí pomůže vstát. Ještě je z toho celá rozklepaná, ale snaží se vytvořit dojem, že je v pohodě. Všichni ví, že tomu tak není...
,,Vrátíme se do třídy. Matthew, pomůžeš mi s ní..." rozkáže učitel a pohodí hlavou k Triss. Hrozně se leknu, když mě osloví. Nechci jít k ní. Jakobych se jí bál.
,,Matthew!" zvýší netrpělivě hlas učitel.
,,Nechci! Ať jde někdo jiný!" odporuju a v očích mám strach, ač neznám důvod. Učitel na mě hodí nechápavý, skoro až nenávistný pohled. Vybere tedy někoho jiného, ale stále mě probodává pohledem. Oni tři jdou rychlým krokem ve předu, za nimi zbytek a já sám úplně vzadu.
,,Matty, pospěš si!" volá na mě Chip, který se společně s ostatními něčemu směje. Zdá se, že si už nic nedělají z toho, co se stalo Triss. Asi bych se choval podobně, jako moji kamarádi, kdybych to nebyl já, kdo ji málem zabil. Se sklopeným pohledem jdu a v hlavě se mi honí tolik zlých myšlenek a všemožně se snažím zahanat ty myšlenky, ve kterých Triss hraje jakoukoli roli.
Během chvilky jsme ve škole a Triss za doprovdu ředitele jde do ředitelny.
,,Matthew? Půjdeš s námi!" zavolá ještě přísně přes rameno na mě učitel, zrovna, když zabočuji za roh. Ne! Co když mu Triss po cestě řekla pravdivou verzi, když viděla, že jí nechci pomoct a teď mě zavřou za pokus o vraždu?! Vždyť už mi bylo patnáct! Bojím se... V životě jsem ještě nezažil tolik strachu najednou. Vím, že nemá cenu odporovat a ani na to nemám sílu. Po cestě ke mě začne mluvit učitel...
,,Proč jsi jí odmítl pomoct?" Zní velmi nepříjemně. Ani teď se na Triss nepodívám, ale vím, že ona čeká, co odpovím. Jenomže mě najednou došla slova. Zatímco jdeme, snažím se nějak poskládat větu, ve které mu mé počínání vysvětlím. Avšak v hlavě jsem měl takový zmatek, že jsem se nemohl soustředit. A pak mě Triss opět vysvobodí...
,,Víte, já mu před nedávnem ublížila... Trochu jsme se pohádali a to byl ten důvod. Nezlobte se na něj..." To mi doslova vyrazí dech.
,,Ale i tak to není důvod k tomu, aby nepomohl někomu, kdo jeho pomoc potřebuje."
,,Měl k tomu důvod," řekne klidně Triss. Učitel se na ni udiveně zadívá, že se mě zastává, když mě ani pořádně nezná.
,,Dobře. Tak jdi Matthew," řekne ledabyle učitel a já bez váhání uteču od nich pryč.

Triss dostala od ředitele povolení, že smí odejít na zbytek dne domů. Neustále jsem na ni myslel, ač jsem se horečně snažil o opak. Dokola jsem si kladl otázku, proč se mě zastávala, když se k ní chovám tak... tak... tak sobecky?
,,Matty, jseš nějaký přešlý. Co je ti?" diví se Jimmy v hodině angličtiny. Skoro jsem jeho otázku přeslechl, jak jsem byl zamyšlený.
,,Cože? Ne, nic. Jen se mi chci spát..." vymluvím se a odvrátím se od něj. Jimmy na mě nechápavě zírá.
,,Něco s tebou je. Posledních pár dní se chováš velmi zvlástně."
,,Nic mi není. Nech mě." odbydu ho a hlavu si položím na stůl. Koutkem oka zpozoruju, jak si Jimmy vymění nechápavý pohled s Chipem. Změnil jsem se? Blbost! Jsem pořád stejný...
Nesoustředím se na nic. Jediné, co mě probere z pochmurných myšlenek, je poslední zvonění.

,,Matty, tak jdeš?" zavolá na mě opět Jimmy, když se najednou zastavím uprostřed náměstí. Něco mě zaujalo. Splašeně k Jimmymu otočím hlavu.
,,Eee... Běžte napřed. Půjdu navštívit mámu do práce," vymluvím se. Opět zahlédnu Jimmyho nad míru nechápavý výraz. Ví, že jsem nikdy nešel za mámou dobrovolně a taky ví, že je za tím něco jiného. Měl pravdu. Za chvíli mi zmizí z dohledu moji kamarádi. Něco mi říká, abych za ní šel. Abych ji následoval a počkal, kam půjde. Uvnitř sebe jsem se dohadoval a nevěděl, co dělat. Neviděl jsem důvod, proč bych za ní měl jít. Nakonec však zvítězila zvědavost. Přešel jsem silnici a v dostatečné vzdálenosti od ní jsem šel v jejích stopách. Zabočila do prava a šla až nakonec ulice. Opět se dala v pravo. Pak mi zmizela z očí. Cože? Kam to šla? Proč zrovna tam? Váhám, jestli jít dál. Neměl jsem z toho dobrý pocit a ani jsem zde nikdy nebyl. Snad jen, když mi byl tak rok. To nás sem máma někdy vzala, ale pak to omrzelo i ji a už jsme sem nevkročili.
Opatrně sáhnu po klice a otevřu vysoké a těžké dveře. Rozhlédnu se po Triss a snažím se, aby mě nezahlédla. V kostele je zcela prázdno. Nejprve se porozhlédnu kolem sebe a prohlížím si celý kostel, který je vyzdoben zlatými anděly a mistrovskými malbami po stropě. V levo jsou jakési dřevěné kabinky, kde místo dveří visí jen látka. Zajímalo by mě, k čemu to je... Po stěnách jsou rozvěšeny obrazy. Většinu místa v kostele zaberou lavice, vyrobeny z tmavého dřeva. Cítím se opravdu zvláštně. S bušícím srdcem jdu stále blíže a hledím na vysokou sochu jakési ženy držící v jedné ruce dítě a v druhé zlaté žezlo. Oba dva mají na hlavách koruny a shlíží dolů laskavým pohledem. Přinutím se odvrátit pohled od té sochy a kouknu na Triss, která klečí na studené zemi, přímo naproti soše a hledí vzhůru. Ruce sepjaté a uslyším, že se chystá promluvit. Okamžitě zabočím do prava a tiše dosednu do lavice. Čekám, co bude říkat. V jiném případě bych se jí začal smát, že si povídá sama se sebou, ale kupodivu mi nebylo do smíchu. Teď mě ze všeho nejvíce zajímá důvod, proč se rozhodla jít zrovna na toto místo...
,,Pane... Dnes jsem díky Tobě unikla smrti. Chci Ti poděkovat, že jsi mi pomohl v mé tísni, protože jsem ještě nebyla připravena odejít. Děkuji Ti za záchranu, kterou jsi mi spokytl skrze mého učitele. Nebýt něj, odešla bych z tohoto světa neusmířena s Tebou a s těmi, kterým jsem ublížila svým lehkomyslným a sobeckým jednáním a mé hříchy by mě pronásledovaly navždy. Pane prosím Tě, až jednou opravdu nastane má poslední hodina, dej, ať jsem smířena se smrtí a věřím, že mě po smrti neopustíš a přijmeš mě do svého Království..." omdlčí se a zhluboka se nadechne.
,,Prosím Tě, odpusť Mattymu jeho jednání. Neví, co činí a ani neví, jak se lépe chovat. Nepřičítej mu jeho hřích a zapomeň na to. Bože, já mu odpouštím vše, co mi kdy provedl zlého. Protože ani já jsem se k němu nechovala tehdy v lese tak, jak by sis přál Ty. Snažila jsem se ho donutit, aby mi řekl co mu je, ale on nechtěl. Příliš jsem na něho tlačila, což je mi líto. Dej, ať je má upřímnost opravdová a ať se mu za to budu moct omluvit, až nastane ta vhodná doba... Prosím Tě za jeho záchranu, za jeho obrácení. Dej se mu poznat, dej mu poznat svoji lásku a milosrdenství, ať Těchce následovat. Nemohu se dívat na to, jak je to s ním špatné. Jaktože to on sám nevidí? Pane Ježíši, postarej se o něj. Jen Ty ho můžeš zachránit. Jen ty ho můžeš přivést na správnou cestu a já věřím, že on se jednou polepší... Děkuji Ti, že jsi stále při mě a že mi do mého života dáváš tyto situace. Jen prosím, ať se vždy zachovám tak, jak to budeš chtít Ty, ne já. Dej, abych v Tebe více věřila, více v Tebe doufala a více Tě milovala. Ať se stane podle Tvé vůle, Bože. Postarej se o všechno..." usměje se, udělá znamení kříže, vstane, otočí se čelem ke mě a zůstane stát jako opařená. Já také sedím jako zařezaný a nevěřím tomu, co právě říkala...