Žít svůj život od začátku

Osmý díl

TRISS

Procházím se jednou ulicí a myslím na dnešní den ve škole. Jenomže vždy když myslím na školu, mé myšlenky se většinou stočí k Mattymu. Co mě na něm tak přitahuje? Není to jen jeho vzhledem, ale jsem pevně přesvědčena, že má v sobě něco dobrého, jen to v sobě skrývá a nechce to dát poznat světu. Za tou tenoučkou slupkou se schovává hodný kluk, schopný milovat druhé. Prozatím mu je ale zatěžko se nějak obtěžovat svou vlastní proměnou k dobrému. Věřím, že jednou se změní. Ale jediné, co mohu momentálně dělat, je modlit se za něj. Ale mé modlitby nemusí být vyslyšeny hned, protože u Boha je deset let pouze jedna minuta světského času...
Mé nohy mě zavedou až někam na konec města, k malému lesíku.
,,Mě nezajímá, co s ní je..." zaslechnu jakýsi hlas. Rychle si kleknu na zem za jeden mohutný strom, aby mě nebylo vidět. Nenápadně vykouknu a zjistím, že je to Matty. Stojí opřený o strom nedaleko mého úkrytu a s někým nevzrušeně volá.
,,Ale já za to nem... Mami!... Cože? A kdy?..." Z ničeho nic jakoby ho popadla jakási bolest a strach. Nemám tušení co se stalo, ale očividně něco závažného. Matty típne hovor a schová mobil do kapsy. Potom se těžce posadí na trávu a... co to? Tečou mu slzy? Pláče snad? On? Ten kluk, co se vždycky choval tako tvrďák? Ten, co neměl s nikým soucit?
Začne mi ho být hrozně líto a po nějaké chvíli se rozhodnu, že opustím svůj úkryt a půjdu za ním. Ale mám velký strach. Je mi jasné, že mě od sebe krutě odežene, ale nemohu se na něj takto dívat.
,,Matthew?" zvolám tiše a narovnám se, aby mě viděl. Velmi se lekne a prudce se postaví. Snaží se zamaskovat, že plakal.
,,Vypadni!" zařve na mě a otočí se ke mě zády. Neváhám a udělám pravý opak. Přistoupím k němu a jemně se dotknu  jeho ramene. Otočí se a vlepí mi facku na pravou tvář, až se zapotácím.
,,Řekl jsem, že mě máš nechat! Copak nerozumíš?!" Držím si bolavou tvář a hledíme si do očí. V těch jeho vidím smutek, bolest a jistou nenávist vůči mě. Já se snažím být i přes to klidná, což se mi poměrně daří. Nezlobím se na něj a to ho očividně štve.
,,Co na mě tak čumíš?!" zařve na mě a při tom začne zase brečet. Zakryje si obličej.
,,Co se ti stalo?" promluvím konečně.
,,Nech mě! Říkám ti nech mě! Copak ti to nestačilo?" skoro ječí.
,,Můžeš mi ubližovat a zesměšňovat jak chceš a kde chceš, ale já na tebe nikdy nebudu naštvaná. Naopak mi to dá větší důvod zajímat se o tebe. Nebo snad chceš, abych tě nenáviděla, přesně tak, jak to děláš ty mě?" Znovu se na mě zahledí.
,,Vypadni!" procedí mezi zuby.
,,Ne! Matty, mě na tobě záleží..."
,,Ale mě na tobě ne!" Věděla jsem to, ale teď, když mi toto řekl do očí, bodlo mě to u srdce, jako ostrý nůž.
,,Proč?" zašeptám a znovu se mi chce brečet. Mou otázku ani neslyšel, jak jsem ji řekla potichu.
,,Běž pryč..." je plný hněvu a já nakonec rozhodnu, že to nemá cenu. Smutně pokývám hlavou a mám se k odchodu.
,,Ale jestli někomu vyžvaníš, že jsi mě viděla brečet, nepřej si mě!" vyhrožuje. Vystrašeně odcházím domů... Ještě stále vstřebávám, jak mi řekl, že mě nenávidí. Ale proč? Vždyť jsem mu nic neudělala. Tolik mě to bolí...

MATTHEW

Dnes jsem měl chuť zajít si ven s některým z mých kámošů, ale nikdo neměl, jako vždy, čas. Doma jsem být nechtěl, jelikož tam byla jen Carol a s tou si fakt zábavu neužiju. Je tak nudná! No a máma je zase v práci. S ní bych si stejně taky neměl co říct. Jen by mě poučovala a říkala, co všechno dělám špatně a to jsem fakt nepotřeboval. Podle mého se chovám naprosto normálně. Vždyť takto se chovají všichni!!... Po dlouhém rozhodování se odhodlám jít ven sám. Už teď vím, že se budu nudit, jelikož tady, v Olomouci nic není. Jsou tu jen jakési památky, muzea a podobné, naprosto nezáživné blbosti, které mě fakt nezajímají. Tam bych nešel, ani kdyby mě přemlouvala ta nejvíc sexy holka, co existuje. Nezbývá mi, než se jít projít do přírody. Spousta lidí je vždycky unešená z těch lesů a zeleně. Nechápu, co na tom vidí. Je to prostě tráva, která roste všude a někdy leze až na nervy. Mě to nijak nebere.
Aby mi cesta rychleji ubíhala, dám si do uší sluchátka a při chůzi se ani nerozhlížím kolem sebe. Jen zaujatě sleduji ubíhající zemi pode mnou, protože mě okolní svět absolutně nezajímá. Dojdu až ke zdejšímu menšímu lesu, kam jsem se právě rozhodl jít. Zarazí mě až to, že mi najednou přestane hrát písnička, která mi zrovna hrála a mobil mi začne vibrovat. Přijmu tedy hovor, který je od mámy.
,,Ahoj Matty." začne, ale zní velmi smutně. Mě to i přesto nedonutí k tomu, jevit o ni sebemenší zájem. Pozdrav jí opětuju jen tak ledabyle a čekám, co z ní vypadne za zprávu.
,,Víš, babičce dnes nebylo dobře a..."
,,Mě ale nezajímá co s ní je..."
,,Nech mě domluvit!" přeruší mě až přísně, na což jsem u ní nebyl zvyklí a moc se mi to ani nelíbilo. Ale nechal jsem ji, ať tedy mluví.
,,Zkrátka... Ona... Moje máma umřela..." slyším, jak na druhém konci pláče. Tak to zasáhne i mě.
,,C... Cože? Kdy?" vystrašeně se zeptám a zastavím se u jednoho mohutného stromu.
,,Před hodinou mi volali z nemocnice, že umřela na mrtvičku..." na druhém konci je ticho a já típám hovor. Babi je mrtvá. Ona byla jediný člověk, kterého jsem měl opravdu rád a ona mě. Jí jsem se vždycky mohl s čímkoli svěřit a ona mi pomohla. Byla jedinou ženou, se kterou jsem si opravdu rozumněl a jí jediné jsem důvěřoval.  A teď je pryč. Navždy. Ač jsem se snažil zatlačil slzy, nešlo to. Začal jsem plakat.
,,Matthew?" uslyším jakési pípnutí. Splašeně se podívám tím směrem a k mému údivu tam spatřím Triss. Tu nad míru divnou, ničím nezajímavou holku, která se považuje za mou spolužačku. Co ta tu chce? Začnu na ni řvát, ať odejde. Ale ona ne, ještě více na mě mluví, což mě příšerně vytáčí. Přijde až těsně ke mě a dotkne se mého ramene. Už to nevydržím a plný hněvu jí dám pořádnou facku na tvář. Dostavila se další vlna hněvu, kterou nedokážu ovládat. Triss stále ke mě promlouvá a já na ni neustále křičím, ať vypadne. Jakoby neslyšela. Pak ale řekne větu, která mě velmi zarazí: ,,Můžeš mi ubližovat a zesměšňovat jak chceš a kde chceš, ale já na tebe nikdy nebudu naštvaná. Naopak mi to dá větší důvod zajímat se o tebe. Nebo snad chceš, abych tě nenáviděla, přesně tak, jak to děláš ty mě?" Ona opravdu není vůbec naštvaná. Proč se o mě ale tak zajímá? Já o tu její dobročinnost nestojím. Od ní vážně ne. Má nenávist k ní se díky jejím slovům zvětšila. Když jsem jí řekl, že ji nenávidím, zarazila se, ale i přesto na sobě nedala nic znát. Dobrá herečka! Po chvíli se konečně otočí a jde domů. Jestli ale někomu jen naznačí, že mě viděla brečet... Ta to schytá!
Když si jsem jistý, že je Triss pryč, naštvaně sebou bouchnu o kmen stromu a sesunu se na zem, kde zůstanu sedět se schovanou hlavou v klíně. Nemám vážně náladu jít domů...

Na druhý den jsem byl přinucen jít do školy. Doma jsem stropil pořádné divadlo před mámou i před Carol. Křičel jsem a nadával, že je jejich vina, že babička umřela. Se vším jsem mlátil a neustále něco křičel. Když se mě máma pokusila zastavit, přerušil jsem ji další várkou mé velké drzosti a vzteku. Cestou do školy jsem se pokoušel nějak zklidnit, aby kámoši nic nepoznali. Neměl jsemv plánu jim cokoli říkat. Ještě by o mě říkali, že se chovám jako holka a rozbrečí mě každá blbost. Nechci si pokazit svou reputaci.
,,Čau, kluci..." zdravím je už ode dveří. Myslím, že jsem dokázal perfektně zamaskovat svoje city. Na to jsem odborník. Avšak jen co se posadím, můj pohled zabloudí k Triss. Opět sedí na svém místě schoulená a nenápadně mě pozoruje. Snad to nikomu nevyžvanila. I přesto by si ale zasloužila lekci, aby viděla, že nejsem jen ten hodný kluk, jak se na první pohled zdám. Nevšímám si jí a vymýšlím, jak bych jí dnes ublížil...