Traduje se legenda, jež praví, že jednou za dvě stě let se všechny hvězdy ukryjí do Nebeského chrámu, kde čekají, až mezi lidmi povstane Osvícený, který je přivede nazpět. Přivést hvězdy zpátky je nezbytný a neuvěřitelně náročný úkol. Jenže tyto teč...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Prázdnota.
Těsně na dosah a přesto nekonečně daleko, mělká a beze dna, tichá i ohlušující navenek. Její tóny jí rezonovaly v hlavě, nutily ji vzdát jí hold. Její nicotě. Její velkoleposti. Všemu a ničemu zároveň.
Aileen ležela ve vlhké trávě s rukama pozvednutýma vzhůru a se zakloněnou hlavou sledovala nebe. Inkoustovou čerň nyní narušovaly jen dívčiny bledé dlaně. Kdysi dávno tomu ale bylo docela jinak. Ještě stále žili lidé, co pamatovali na vyprávění svých stařičkých předků, kteří popisovali noční oblohu rozbitou září tisíců zářících bodů a teček – říkalo se jim prý hvězdy.
Aileen od svého dědečka znala dokonce i legendu, která pravila, že jednou za dvě stě let se všechny hvězdy schovají do Nebeského chrámu, kde čekají, až mezi lidmi povstane člověk, Osvícený, jenž je přivede nazpět. Aileein dědeček ale tvrdil něco ještě docela jiného – podle něj někdo velice mocný, nejspíš zlý čaroděj, hvězdy ukradl a zavřel do veliké skleněné klece v oblacích.
Přivést hvězdy zpátky byl nezbytný a neuvěřitelně náročný úkol. Jenže tyto tečky v dáli ještě mnohokrát větší, než si vůbec dokážeme představit, byly zdrojem radosti, veselí a lásky. Jakmile jednou zmizí, zbude po nich jen smutek, bolest a žal.
Když byla Aileen malá, všechny tyhle představy ji neuvěřitelně fascinovaly a moc si přála, aby se právě ona mohla stát Osvícenou, osvobodit hvězdy ze skleněného vězení a vrátit lidem radost. Jenže každý jednou musí dospět, dokonce i ti, kteří nechtěli, dokonce i dívka s hlavou věčně v oblacích. Navíc dědeček, jediný, kdo o hvězdách něco věděl, zemřel před lety.
To všechno navíc byly jen staré báchorky, na něž už většina lidí zapomněla a přestala věřit. Nikdo se ani pořádně nepamatuje, kdy vlastně byly hvězdy spatřeny naposled, nebo jestli tomu tak někdy vůbec bylo. Zda hvězdy či emoce jako veselí a radost, jejichž význam zůstal pro lidstvo skrytý, skutečně někdy existovaly.
Ještě okamžik sledovala nebe, které se jí nad hlavou vlnilo jako ten nejčernější smuteční závoj, než konečně vstala. Protáhla si ztuhlé ruce a nohy a vydala se zpět do malého městečka, v němž strávila celý život. Na vyšlapané cestičce se zvedala oblaka prachu a kdesi za horizontem stoupala do nebeských výšin hora Nářků.
×××
Ráno vstala časně. Byla totiž neděle, a ačkoliv sama Aileen nepatřila mezi věřící, nedostavit se na mši představovalo vysoký morální přestupek.
Oblékla se do zelených šatů pod kolena – do svého nejlepšího oděvu – a kaštanové vlasy uvázala stuhou podobné barvy. Zamračila se, když jí z účesu vypadl jeden z pramenů. Na rozdíl od ostatních vlasů měl tenhle sněhově bílou barvu. Prý se s ním už narodila a mnoho děvčat z města se jí kvůli němu posmívalo, ona sama však na svou odlišnost byla pyšná. Podobně na tom byly i její neobyčejné oči – celé zlaté jen sem tam s modrými kroužky okolo panenek. Na svůj brzký věk působila vskutku elegantně, pokud se jí zachtělo.
Spěchala zaprášenými uličkami města a mezi pískovými staveními ve tvaru kopulí. Mířila ale k daleko honosnější stavbě – křišťálovému chrámu z dávných dob, který se tyčil nad městem jako růže v poli odkvetlých pampelišek. Stihla to jen tak tak.
„... a tak se Pán rozhodl potrestat lidi za jejich hříchy a odebral z jejich životů světlo, aby každou noc mohli zpytovat své svědomí..." promlouval kněží.
Tahle církevní verze příběhu se Aileen nikdy příliš nezamlouvala. Kněží za řečnickým pultem se pokaždé tvářil, jako kdyby toho všeho byl sám svědkem, jako kdyby všechno věděl nejlépe.
Zakoulela očima. Navíc teď její pozornost upoutalo něco docela jiného.
V úrovni dvou lavic před ní se na okenním parapetu choulila malá chlupatá kulička. Po chvilce si začala lízat tlapku, přičemž její světle růžový jazyk na popelavém kožíšku doslova zářil.
„Slunečníku!" zašeptala Aileen co nejvíc potichu, ale přesto se několik lidí otočilo. „Slunečníku, slez dolů!"
Kocour po ní blýskl zlatýma očima a snad by dokonce i přísahala, že se mu v nich darebácky zajiskřilo. Než o tom ale stačila popřemýšlet, Slunečník se na římse nakrčil a pak už byla vidět jen černá šmouha letící do davu nafintěných paniček.
Pozdě, pomyslela si.
„Sundejte ze mě toho netvora!"
„Co je to za stvůru??!!"
„Zbavte mě toho!!"
Očividně jediný, kdo si vzniklý zmatek užíval, byl Slunečník a škodolibě se usmívající Aileen.
„To by stačilo!" zahromovala jedna ze sester a čapla nebohého kocoura za krkem. „Čí je to kočka?"
Aileen pomalu vstala. „Matko bo-" Větu však dokončit nestačila, protože ji v tu ránu Slunečník ve skoku srazil k zemi.
Zavalitá sestra si očistila ruce o sukni. „Slečno Levicková, máte problém."
