Traduje se legenda, jež praví, že jednou za dvě stě let se všechny hvězdy ukryjí do Nebeského chrámu, kde čekají, až mezi lidmi povstane Osvícený, který je přivede nazpět. Přivést hvězdy zpátky je nezbytný a neuvěřitelně náročný úkol. Jenže tyto teč...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Tys tomu zase dal!" hudrovala Aileen, zatímco starým hadrem drhnula podlahu.
Sestra Ilona jí zakázala odejít domů, dokud se v chrámu nebude všechno „doslova blýskat čistotou", jak sama řekla. Aileen měla ale silné podezření, že tahle stará a ohoblovaná mramorová podlaha se nebude blýskat nikdy.
Ozvalo se šplouchnutí, jak odhodila špinavý hadr do kbelíku s použitou vodou. V duchu zanadávala, když si prohlížela zkrabatělou kůži na konečkách prstů a špínu, která se jí zachytila pod nehty.
Slunečník seděl o kousek dál a prováděl svou oblíbenou činnost – olizoval si tlapku. Aileen se zahleděla do jeho zářivých zlatavých očí, které působily dojmem, jako kdyby mu někdo do lebky vsadil miniaturní slunce, podle nichž také částečně získal své jméno. Ne, ze všech bytostí na světě na tuhle jedinou se nemohla nikdy zlobit.
Najednou se zčistajasna postavil na všechny čtyři a začal se rozhlížet kolem, jako kdyby snad něco hledal.
Ale ne...
To už ale bylo pozdě a Slunečník se vrhnul za svatostánek a dál za závěsy, které bránily vstupu do zadní části chrámu. Aileen neváhala ani okamžik a vyrazila za ním. Po dlouhé honičce ho celá udýchaná zastihla, jak sedí uprostřed zaprášeně chodby plné vířícího prachu – v té chvíli už vůbec netušila, kde v budově se nachází.
„Zůstaň sedět. Hodný Slunečník." Šla s rukama napřaženýma před sebou a téměř hlasitě se modlila, aby už nikam neutíkal... dnes už žádnou katastrofu.
Už byla skoro u něj, když se ozvalo zapraštění a skřípání prken. Pak už jenom prásk a bum! a Aileen se skrz ztrouchnivělou podlahu propadla kamsi dolů.
„Auvajs!" skučela a mnula si dlaní záda.
Když vzhlédla vzhůru, neubránila se dalšímu zakvílení. Tam nahoru se nikdy nedostane. Vstala a zjistila, že se propadla do jakési staré a pavučinami zaneřáděné chodby, kterou očividně nikdo už pořádně dlouho nepoužíval.
Pohlédla na Slunečníka, který už si zase lízal tlapku. Pokrčila rameny. „Vypadá to, že jiná cesta není."
Vydali se tedy dál do srdce chrámového labyrintu. V podzemí byla tma a ve vzduchu se vznášela vlhkost, jež se jí usazovala v plicích. Aileen se celá třásla a neměla ani ponětí, jak dlouho už tady asi musí bloudit.
„Východ!" zajásala, jakmile se na konci chodby objevilo světlo. S nově nabytým elánem se rozběhla a Slunečník ji následoval. Došli až k pootevřeným dveřím. Aileen zatlačila za kliku a se skřípěním je otevřela.
„No to je dost! Já už sem si vážně myslela, že tady necháte starou bábu zhebnout hlady!"
Aileen poodstoupila o krok dozadu. V komůrce, do níž vstoupila, sice bylo světlo, ale bohužel i něco dalšího. Na houpacím křesle sestaveného z čehosi až nezdravě připomínajícího kosti seděla stará babizna s bílými vlasy až na zem a kůží vrásčitou jako zmačkané noviny.
Dívala se dál do zdi a ani se neobtěžovala na Aileen podívat. „Hej, holka, tak bude to nebo tu budeš stát jak solnej sloup a potřebuješ nakopnout?!"
„Co jste zač?" zmohla se na první otázku. Slunečník se jí omotal kolem pravé nohy a neklidně mručel.
„Éééé?" zaskřehotala babizna a konečně se ohlédla. „To bych se měla ptát spíš já."
„Jmenuji se Aileen. Já jsem..."
„Ty sem nepatříš, holka. Jak ses sem dostala?"
Aileen nervózně zašoupala po zemi nohama. „Já jsem sem tak trochu... spadla."
Babice se hlasitě rozesmála. „Spadla? No to jsou mi věci! Ta dnešní mládež už je natolik líná, že dokonce začala záměrně místo chůze padat!"
„Ale já jsem..."
„To je jedno. Že jsi tady, znamená jedinou věc – konečně přišla řada na mě," řekla a zamnula si o sebe mozolnaté ruce.
„Řada? V čem?" nechápala Aileen.
Babizna vstala a vykročila směrem k ní. „Konečně přišla řada na mě, abych mohla určit dalšího Osvíceného. Ale že jste si tentokrát dali pořádně načas!" Vstala, až kolem ní potrhané šaty zašustily.
