Traduje se legenda, jež praví, že jednou za dvě stě let se všechny hvězdy ukryjí do Nebeského chrámu, kde čekají, až mezi lidmi povstane Osvícený, který je přivede nazpět. Přivést hvězdy zpátky je nezbytný a neuvěřitelně náročný úkol. Jenže tyto teč...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Jak ti chutná jídlo?" tázal se Izdriel, když o několik hodin později seděli u prostřeného stolu.
Aileen byla donucena vykoupat se a umýt si vlasy, div že ze sebe drsným kartáčem nesedřela kůži. Poté dostala zbrusu nové šaty a střevíce a Izdriel trval na tom, že jí sám sváže vlasy. Kdyby se Aileen pokusila tvrdit, že se jí její nový zjev nelíbí, nejspíš by lhala. Vlastně... určitě.
Šaty světle fialové barvy s živůtkem plným drahých kamenů, doplněné o prošívání stříbrnými nitěmi a krajky, které měla nyní na sobě, byly dozajista tím nejkrásnějším oblečením, které za celý svůj krátký život viděla. I její do vysokého drdolu vyčesané vlasy působily královským dojmem.
Ale přesto – něco se jí tu pořád nezdálo. Něco...
„No?" naléhal Izdriel, když pochopil, že je Aileen myšlenkami jinde.
„Prosím?"
„Ptal jsem se, jak se ti tady líbí?" zopakoval trpělivě.
Aileen zaváhala. „Je to tu moc... královské."
Izdriel se usmál. „To ano. Všeho tady mám dostatek, řekni si, o co jen budeš chtít a já ti to obstarám. Opravdu, život jako v bavlnce..." Izdriel ve svém proslovu ještě pokračoval, ale to ho už Aileen příliš nevnímala.
Sledovala, jak od sebe třpytky na jeho očních víčkách odráží paprsky světla, jak se jemné modrozelené peří v jeho vlasech chvěje s každým pohybem...
A pak si najednou vzpomněla na slova, s nimiž se s ní loučila stará babizna: Dej si pozor na páva!
Jistě, to peří!
Opatrně vzala jeden z jídelních nožů a nenápadně ho schovala v záhybu své objemné sukně.
„Kolik je ti let?" zeptal se.
„Nikdo Vám neříkal, že je neslušné ptát se dámy na věk?" odvětila mu pohotově. Zaváhala, ale když se opět povzbudivě usmál, nakonec mu popravdě odpověděla: „Sedmnáct."
„Sedmnáct," zopakoval a pohrával si s tím slovem na jazyku, „tak mladá a už tak mocná."
Aileen nechápavě nadzvedla levé obočí.
„Aileen, ty jsi dívka nevídaných... zkrátka neobyčejná. Máš obrovskou moc a ani si nedokážeš představit, co všechno by si s ní dokázala."
„Moc? Vždyť já přece neumím bojovat," odporovala.
„Má drahá, bojovat se dá různými způsoby. To, jak jsi porazila Raskanky, na to člověk potřebuje obrovskou sílu," tvrdil.
Aileen se zakabonila. „Raskanky? To jsou..."
„To byly ty dívky, s nimiž jsi měla příležitost se seznámit po cestě sem. Jsou to dcery Hříchu, ke kterému svádějí smrtelníky. Ty jsi jim ale odolala, což znamená, že jsi neuvěřitelně poctivá a čistá. A silná."
„No to je..."
„To je úžasné! Vezmi si, kolik bychom toho spolu my dva dokázali! Žili bychom v přepychu, nic by nám nechybělo a měli bychom obrovskou moc," vykládal nadšeně a oči mu u toho jiskřily.
„Ale co hvězdy? Mám je přece přivést zpátky," namítala.
Izdriel se naklonil nad stůl a sladce se usmál. „Má drahá, lidé už na hvězdy dočista zapomněli. Jen málokdo věří, že skutečně existují. Zkrátka a dobře už je nepotřebují. Ale ty... zůstaň se mnou, Aileen."
