Traduje se legenda, jež praví, že jednou za dvě stě let se všechny hvězdy ukryjí do Nebeského chrámu, kde čekají, až mezi lidmi povstane Osvícený, který je přivede nazpět. Přivést hvězdy zpátky je nezbytný a neuvěřitelně náročný úkol. Jenže tyto teč...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Podívej, jeskyně!" vykřikla Aileen takřka nevědomky, uchopila do jedné ruky násadu koštěte, druhou podebrala Slunečníka a vyrazila tím směrem.
Jakmile vstoupila do jeskyně, bylo jí hned jasné, odkud vzala hora svůj název – všude se rozléhalo kvílení, pištění a skučení, některé zvuky připomínaly pláč a jiné dokonce vrčení či mručení. Aileen cítila, jak se kocourovi na hřbetě zježily všechny chlupy.
Pokračovala ale dál. Praštila se přece do hlavy, tohle se jí jen zdá – tak co by se mohlo stát?
Zastavila se před koncem tunelu. Stálo tam vysoké zrcadlo a před ním dřevěný stolek se složeným papírem. Vzkaz?
„Vítej, cizinče," četla, „cesta dál vede jedině skrz zrcadlo. Na pomoc si můžeš vzít jen jednu z věcí, které vidíš na stole. Dobře si svou volbu rozmysli a pamatuj – uvnitř nečeká nic kromě toho, co si přineseš s sebou."
Aileen se podívala na vyřezávaný stolek. Ležel tam malý nůž, helmice a krabička se zápalkami.
„Jak by mi tohle asi tak mohlo pomoct?" povzdychla si a natáhla ruku k noži. Pak se ale zarazila a stáhla ji zpět. Jenom to, co si přinese s sebou?
Pozorně si prohlížela a zkoumala každý předmět. Nůž. K čemu je dobrý nůž? Stahování králíků z kůže? Přeřezávání šlach? Jenže ona nikomu ubližovat nechtěla. A helmice. Bude se v ní schovávat před nepřítelem, místo aby mu čelila přímo? Ani to neměla v plánu. Zbývaly tedy už jen sirky.
Sama tak úplně nechápala, proč se nakonec rozhodla právě takto. Strčila si do kapsy krabičku se zápalkami a stanula před zrcadlem. Zlehka se dotkla skla ukazováčkem a povrch se třpytivě zavlnil jako vodní hladina. Strčila do něj prst, potom ruku a nakonec dovnitř vstoupila celá.
Stála opět v chodbě vypadající naprosto totožně jako ta předešlá. Zaslechla smích a objevily se před ní tři dívky. Jedna z nich mrštně uchopila do ruky pramen Aileeniných vlasů.
„Podívejte, co to má na hlavě!"
„A co to má na sobě!" přisadila si druhá.
Aileen se zachmuřila a prohlédla si své kdysi zářivě zelené šaty, nyní však zašedlé, potrhané a poseté pavučinami. Podobně jako její rozcuchané vlasy.
„Tvůj pán je asi hodně chudý, když má tak zuboženou služebnou." To byla ta třetí.
Aileen na ně hodila nechápavý pohled. Prohlížela si jejich růžovoučké tváře, na rudo natřené rty a zvýrazněné oči, jejich nemravně krátké šaty a křiklavé šperky.
„Spolkla jsi snad jazyk?" vyštěkla jedna z nich.
„Cožpak vy byte se ráčili bavit se služkou?" zeptala se Aileen klidným hlasem. Narážky na její vzhled ji nechávaly chladnou. Možná je špinavá a otrhaná, přesto je zevnitř stokrát lepším člověkem než ony.
Další z nich se rozesmála. „Ale jistě že ne, proč bychom to taky dělali?!"
I Aileen se usmála. „Přesně tak. A teď mi vysvětlete, proč bych se já měla bavit s hejnem husiček?"
Dívky se zamračily. Poté v nepřirozeném úhlu zvrátily hlavy dozadu a po ohlušujícím skřeku se rozsypaly na zem jako hromádka prachu.
Aileen nad tím kroutila hlavou, ale pokračovala dál. S podobnými dívkami se potkala ještě několikrát, pokaždé měly nějaké připomínky k jejímu vzhledu, chování a nakonec dokonce i jejímu kocourovi. A ona je pokaždé zdvořile odmítla.
Nyní před sebou ale spatřila něco jiného. Nebo spíše někoho jiného. Postava byla schoulená u stěny a něco si sama pro sebe mumlala. Ten hlas jí byl povědomý, ale nebyla schopná ho zařadit, dokud neznámý člověk nezvedl hlavu.
„Dědečku!" vykřikla. „Dědečku, co tady děláš?"
„Aileen, tak rád tě vidím. Nevíš, kde mám brýle?" zeptal se a působil přitom dojmem, že se každou chvilkou také rozsype.
„Nevím, dědečku. Ale vždyť ty jsi přece," odmlčela se „mrtvý," špitla po chvilce takřka neslyšně.
„Už se stmívá, vidíš? Chtěla bys vyprávět další příběh?"
„Ne, dědečku."
Povzdechl si. „Ach dítě, tolik se mi stýskalo. Tak moc se mi stýskalo," řekl a objal ji. „Tak dlouho jsi byla ztracená."
„Ztracená? Co to povídáš, dědečku?" nechápala Aileen, ale opětovala mu laskavé objetí. Jak už to bylo dlouho, co ji takhle někdo objal?
„Ztratila ses nám. Byl jsem smutný, každý večer jsem pro tebe plakal. Ale Aileen, já jsem to věděl."
Ať se snažila sebevíc, neubránila se náznaku prvních slz. „Cos věděl, dědečku?"
„Že se vrátíš."
„Nikdy jsem tě neopustila," šeptala.
„Pojď se mnou domů, holčičko. Vrať se se mnou domů."
Uchopil ji za ruku a upřeně se jí zahleděl do velkých zlatých očí. Tak moc si přála, aby s ním mohla odejít. Co by se vlastně stalo? Lidé už na hvězdy nevěří, nepotřebují je, nepotřebují radost – a ona dědečka tolik milovala, tolik si s ním přála být. Ostatní lidé mohou počkat. Vždyť tohle byl přece její dědeček; dědeček, který se o ni staral, když její matka zemřela, dědeček, který neodešel, když ji opustil její otec, dědeček...
Jenže pak se jí cosi otřelo o nohu.
Podívala se na Slunečníka. „Co se děje?"
Kocour pochopitelně neuměl mluvit, ale cosi v jeho očích jí prozradilo, co jí chtěl sdělit. Nedělej to.
Zavrtěla na něj hlavou. „Půjdeme, dědečku."
S heknutím se zvedl na nohy. „Ano, miláčku."
A vtom jako kdyby do ní uhodil blesk. „Miláčku?" zopakovala zaskočeně.
