Traduje se legenda, jež praví, že jednou za dvě stě let se všechny hvězdy ukryjí do Nebeského chrámu, kde čekají, až mezi lidmi povstane Osvícený, který je přivede nazpět. Přivést hvězdy zpátky je nezbytný a neuvěřitelně náročný úkol. Jenže tyto teč...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„O-o-osv-" koktala Aileen.
„Nediv se tak. Tohle místo nemůže žádný normální člověk nikdy najít," oznámila, jakoby se nechumelilo.
„Ale já jsem ho nenašla, já jsem sem..."
„Spadla, to se taky počítá. Takže teda, abychom začali. Mou první povinností je jmenovat tě Osvíceným, což se právě stalo. Za druhé ti mám ukázat cestu – jednoduché. Musíš se dostat na horu Nářků, kde se setkáš s dalším členem Půlměsíční sekty."
Aileen jí skočila do řeči. „Vždyť na horu Nářků se ještě žádný člověk nikdy nedostal, to je přece nemožné! A vůbec, proč bych měla poslouchat žvásty nějaké stoleté stařeny!?"
Babizna vydala podivný hrdelní zvuk. „Ty mi lichotíš, děvče, netušila jsem, že působím tak mladým dojmem. A hora Nářků – s tím souvisí i má třetí a poslední povinnost. Tu máš!" řekla a hodila jí do ruky dřevěnou násadu.
„To je... koště?" zeptala se Aileen drobet nechápavě a tázavě nadzvedla pravé obočí.
„Je vidět, že máš dobrý postřeh, holka."
„Ale k čemu mi bude koště. A proč by-"
„Jaké proč, jaké k čemu! Ty jsi nová Osvícená a tvým úkolem je vrátit lidem hvězdy, měla bys teď klečet na kolenou a líbat mi nohy samou pokorou!"
Aileen se podívala na babizniny bosé nohy poseté bradavicemi a ohrnula nos.
„Ále, neříkej, že jsou ti moje nohy tak odporné!" vykřikla babizna, když viděla její výraz.
„Vážně musím na tohle odpovídat?" tázala se nevinně.
Babizna si odplivla na podlahu. „Tak už nekecej a nasedni."
„To jako na to koště?"
„Ale co tě má! Jestli chceš, můžeš pro mě za mě klidně letět na tý vypelichaný kočce!" vyštěkla a ukázala na Slunečníka stále ještě svíjejícího se okolo Aileeniny nohy.
Po těchto slovech se Aileen zamračila, ale nakonec na koště přece jen zdráhavě nasedla. Potom se zarazila, shýbla se k zemi a chytila do náruče Slunečníka.
„A co teď?"
Baba se pošťourala malíčkem v levém uchu a podrážděně odpověděla: „Teď? Neříkej mi, že jsi nikdy neřídila koště!"
„Samozřejmě že ne. Víte, košťata obvykle nelétají," namítla Aileen.
„Ach, ta dnešní mládež, kam to jen spěje..."
„Tak poradíte mi, nebo ne?" naléhala.
„Řekni ‚leť'."
„Leť?"
„Co bys ještě chtěla?"
„No... já nevím, ale v legendách se přece při kouzelní používají různá zaklínadla a tajemná slova, na kterých by si normální člověk zpřelámal jazyk."
„Jistě, má drahá, to se říká. Ale uvědom si, že i čarodějnice jsou svým způsobem lidi a přelámat si jazyk by nám bylo celkem k ničemu," řekla a začala se znovu šťourat malíčkem v uchu, tentokrát v pravém. Nastalo ticho, dokud znovu nepromluvila: „Čekáš, až slunce vyjde na západě?"
Aileen si odfrkla a udělila koštěti rozkaz k letu. Nestalo se ale vůbec nic. Zrudly jí konečky uší, když si uvědomila, že si z ní ta šílená ženská možná celou dobu utahuje.
„A ještě něco – dej si pozor na páva!" poradila jí stařena.
„Na pá-" nestačila otázku dopovědět, poněvadž zrovna v tom okamžiku se komůrkou prohnal poryv větru a vmetl jí všechny vlasy do obličeje.
Ztratila půdu pod nohama. Když se jí konečně podařilo odehnat nezbedné kadeře z tváře, nestačila se divit. Všude kolem byla desítky metrů prázdnota. Vzduch a zase jen vzduch. Smrákalo se a vlezlý chlad ji štípal do nosu i do uší. Nebyla ale tak hloupá, aby se byť jen jedinkrát podívala pod sebe – s jistotou mohla říct, že by se jí ten pohled na stavení menší než nehet na jejím malíčku nelíbil.
Přemýšlela, jestli jen nesní. Co si vlastně od rána vybavovala? Šla do chrámu, tam Slunečník ztropil scénu, kvůli které musela uvnitř uklízet a potom se s ní propadla podlaha. Musela se pořádně praštit do hlavy. Přála si, aby to tak bylo, zároveň jí ale jakýsi stařičký hlásek vzadu v hlavě našeptával, jak je tohle všechno úžasné. Všechny legendy, všechny povídačky a dětské báchorky – všechno to mělo být skutečné. A ona tomu z nějakého záhadného důvodu pomalu začínala věřit.
Blízko před ní se objevil potemnělý obrys hory Nářků, která se tyčila nad krajinou jako obr v mraveništi – tak moc byla obrovská. Koště začalo klesat, až se nakonec sneslo nad rovný plácek, kde Aileen se Slunečníkem přistáli.
