Traduje se legenda, jež praví, že jednou za dvě stě let se všechny hvězdy ukryjí do Nebeského chrámu, kde čekají, až mezi lidmi povstane Osvícený, který je přivede nazpět. Přivést hvězdy zpátky je nezbytný a neuvěřitelně náročný úkol. Jenže tyto teč...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
On na ni ale dál upíral hluboké oči plné nevinnosti. A bolesti. Tolik bolesti...
„Aileen..."
„Vždycky jsi mi říkal miláčku?"
„Ai –"
Skočila mu do řeči a zeptala se znovu, ostřeji: „Říkával jsi mi miláčku?!"
„Jistě, miláčku."
Vyschlo jí v krku. Zavrtěla hlavou a pustila dědečkovu ruku. „Nemůžu s tebou jít, dědečku."
Vytřeštil na ni oči. „Aileen, proč?"
Setřela si hřbetem pravé ruky tekoucí slzu. „Hvězdičko. Tak jsi mi vždycky říkal," tvrdila a popotáhla nosem, „tohle nejsi ty."
„Ale Aileen... jistě že jsem to já! Kdo jiný?" Opět k ní natáhl ruku. „Vraťme se domů. Ty jsi to jediné, co mi zbylo, moje jediné světlo. Jak teď trefím domů?" ptal se a působil přitom naprosto zoufale.
„Světlo," zašeptala. Zašmátrala v kapse a vyndala z ní drobnou krabičku. „No jistě," mumlala, „dám ti světlo, dědečku. Už nikdy nebudeš sám," řekla a škrtla zápalkou.
„Skvělá práce!"
Aileen okamžik trvalo, než se vzpamatovala z šoku. Chodba i dědeček zmizeli, místo toho teď stála v bíle vymalované místnosti se spoustou obrazů krajin po všech stěnách a bez jediného okna. Naproti ní stála drobná žena s dlouhými stříbrnými vlasy proplétanými květinami, se zářivýma šedýma očima, v modrých šatech a bosa.
„Já... nerozumím," podotkla.
Žena spustila zpěvným hlasem: „Zvládla jsi tu zkoušku na jedničku. I tvůj prvotní výběr byl excelentní – pokud by sis s sebou vzala nůž, znamenalo by to, že problémy řešíš násilím. Jestliže by to byla přilba, značilo by to o tobě, že se před nimi schováváš. Ale tvá volba, sirky, ukázala, že konflikty vyřešíš za použití rozumu a mírumilovnou cestou. Navíc jsi úspěšně odolávala působení na city a složila jsi i poslední zkoušku – dokázala jsi nechat člověka, kterého miluješ ze všech lidí na světě nejvíc, jít. Pro jeho vlastní dobro, nikoliv tvé sobecké blaho. Jedině Osvícený dokáže těmito úkoly tak zdárně projít," tvrdila.
Když mlčela, Aileen zdráhavě pokývala hlavou. „Aha."
„Proto ti mohu věnovat to, pro co jsi přišla," pravila žena a podala Aileen do ruky dvě drobounké růžové náušnice ve tvaru lotosového květu. Když se od ní odvracela, její stříbřité lokny matně zazářily.
„Ale měj se na pozoru – cesta k vysvobození hvězd ani zdaleka není tak jednoduchá. Budeš muset přelstít zlého čaroděje, který je úlisně unesl. Ukážu ti, jak se dostat za dalším členem sekty, Izdrielem. Získatdalší z darů, který ti pomůže zlomit kletbu, jež poutá hvězdy, už ale budešmuset sama."
Aileen si pohrávala se dvěma drobnými kvítky v dlaních a nakonec je schovala do kapsy. „A k čemu mi bude tohle?" poukázala na ně.
„Na to už musíš přijít sama, dítě, ale já věřím, že to dokážeš," pravila žena a působila při tom tak křehce, až se zdálo, že se snad rozplyne ve větru, jako kdyby se z ní stala jen mlha nebo chmýří pampelišky.
„Chyť mě za ruku," pobídla ji a Aileen poslechla. Ženina ruka byla tak chladná a stisk tak jemný, až měla pocit, že drží kousek hedvábí. Nebo snad sníh.
„Nechť nad tebou Štěstěna bdí," pravila a v tom okamžiku celá místnost zmizela.
Napřed všechno halila jen mlha, z níž se ale postupně začaly tvarovat a vynořovat zdi, dřevěné skříně i koberce a další věci.
Aileen se – opět – zmateně rozhlížela okolo. Před ní v kamenném krbu vesele praskal a plápolal oheň, všechny stěny zakrývaly obrovské skříně z ebenového dřeva. Byly dokonce tak vysoké, že ani neviděla, kde končí. Jako kdyby se nořily přímo do nebes. Podlahu zakrýval huňatý koberec rudých odstínů a uprostřed místnosti stál dlouhý stůl se svícny, poháry i stříbrnými tácy s jídlem.
Aileen ale jen stála na místě a vyčkávala, co se bude dít. Ozvala se za ní rána, jak se rozletěly dveře, do nichž vstoupila vysoká tmavovlasá postava. Aileen ze začátku kvůli dlouhým havraním vlasům nebylo jasné, zda se jedná o muže nebo o ženu. Když postava přišla blíž a promluvila, ukázalo se, že ve skutečnosti je to muž.
„Očekával jsem Vaši návštěvu, slečno, srdečně Vás vítám," mluvil a přitom se mu chvěla oční víčka pokrytá stříbřitým práškem. Ve svém poněkud extravagantním účesu měl zapíchaná paví péra, se kterými si zlehka pohrával průvan a dlouhý fialovozelený plášť ze saténu se při každém jeho pohybu vlnil a šustil.
Aileen poděkovala a muž pokračoval. „Jsem Izdriel, ale to už ty jistě víš."
Aileen zaskočila náhlá změna jeho mluvy, ale nedala na sobě nic znát.
„Než ale začneme jednat, měli bychom něco provést s tebou," řekl a kritickým pohledem zkoumal její kdysi čisté šaty a rozcuchané kaštanové vlasy. „Pojď se mnou."
