Traduje se legenda, jež praví, že jednou za dvě stě let se všechny hvězdy ukryjí do Nebeského chrámu, kde čekají, až mezi lidmi povstane Osvícený, který je přivede nazpět. Přivést hvězdy zpátky je nezbytný a neuvěřitelně náročný úkol. Jenže tyto teč...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jak tam tak seděla, otírala si hřbetem ruky oči od slaných slz a topila se v jezírku vlastní beznaděje, vyrušil ji neznámý hlas. „Neplač," řekla jakási žena.
Aileen ale nikoho neviděla. „Kdo jsi?"
„To není podstatné. Důležité je, že jsi tady ty."
„Ale nemám přece žádný klíč, kterým bych mohla osvobodit hvězdy a zlomit kouzlo!" zanaříkala.
„Neseš ho s sebou celou dobu, dítě."
„Já? Jak bych mohla..." Slova jí samovolně odumřela na jazyku, když pochopila.
Věděla to. Dokonce ještě dávno předtím, než jí Lucius pověděl krutou pravdu o hvězdách a Osvícených. Zatnula ruku v pěst a s posledním vzlykem si ji přitiskla na srdce.
Věděla to celou dobu.
„Teď jdi a dotkni se té klece," pobídl ji hlas něžně.
Aileen ho poslechla, vstala a pravou dlaň přiložila ke sklu. Zpočátku se nic nedělo, ale po chvilce jí v ruce začalo mravenčit.
Jsem Osvícená.
Skleněný povrch povolil a v místě, kde se ho dotýkala, se začal pozvolna rozpouštět.
Jsem Osvícená.
Hmota kanula dolů asi jako zmrzlina za parného letního dne.
„Ať tě to ani nenapadne!" ozvalo se jí za zády.
Otočila se, aby spatřila Luciuse, ale ruku ze skla nesejmula. Tvář měl zkroucenou v podivné zlověstné grimase a jeho oči metaly blesky.
Lucius nakročil a Aileen si už už myslela, že se po ní vrhne, když se okolo ní prohnal černý uragán. Slunečník skočil na vyjeveného čaroděje, který se pod tíhou jeho nárazu skácel na zem. Bohužel se ale brzy vzpamatoval, luskl prsty a Slunečník proletěl vzduchem pryč. Jako by mu však náraz nečinil vůbec žádná trápení, hned byl zas na všech čtyřech a hnal se znovu proti čaroději.
Krátké „Né!" bylo to jediné, co Aileen stihla zakřičet. Chtěla zavřít oči. Ale nedokázala to.
Bylo už příliš pozdě. Lucius luskl prsty, něco si zamumlal pod vousy a letící kocour se změnil v oblak černého dýmu, který se po chvilce dočista rozplynul.
Aileen plakala a křičela a čaroděj už ji beztak nedokázal včas zastavit.
„Jsem Osvícená!" A ty s tím nic nenaděláš!
Přiložila obě ruce na klec. Vytryskla z nich bělavá záře a vězení se v tu ránu začalo celé rozpouštět. Hvězdy prchaly ven a rozlétly se do všech známých i zdánlivě neznámých světových stran.
Lucius zaklel – bez hvězd byl v tu ránu takřka bezmocný. Spolu s nimi totiž vzal za své i zdroj jeho magické síly.
Když se Aileen odvrátila od klece, její ruce stále ještě zářily. Po chvilce si všimla, že září doslova celá.
Usmála se. Vážně to dokázala.
„Opovaž se!" ječel Lucius, ale to už Aileen zavřela oči a čaroděje oslepil výbuch stříbřitého světla.
