Traduje se legenda, jež praví, že jednou za dvě stě let se všechny hvězdy ukryjí do Nebeského chrámu, kde čekají, až mezi lidmi povstane Osvícený, který je přivede nazpět. Přivést hvězdy zpátky je nezbytný a neuvěřitelně náročný úkol. Jenže tyto teč...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Musím se odsud dostat! pomyslela si. Ale jak?
Uplynul další den nebo možná dva a Aileen byla stále ještě uvězněná v útrobách obří skleněné klece. Její stěny se na ni mačkaly a drtily ji uvnitř. Schoulila se do klubíčka a snažila se schovat sama do sebe, kamsi dovnitř. Dosáhnout na ten nejzazší krajíček mysli, který ještě nevyhořel, poslední místo, na němž mohla iracionálně uvažovat.
Začala si pobrukovat. Tiché melodie, staré tóny, desítky let ztracená slova, jejichž význam dávno vyčpěl.
Vzpomněla si na písničku, kterou jí vždycky zpíval dědeček, když se jako malá bála bouřky. Pátrala v paměti po staré melodii, natahovala k ní neviditelné prsty své mysli, než na ni konečně dosáhla a rozpomněla se.
Najednou se cítila silnější.
Vtom se ale ozval ještě docela jiný zvuk – zdál se tak pisklavý, nervy drásající a přitom líbezný a vycházel odkudsi ze záhybů její sukně. Sáhla tam a vytáhla dvě drobné náušnice ve tvaru lotosového květu. Jakmile ale přestala zpívat, utichly i ony.
A tak začala znovu, nejdříve potichu, ale poté nahlas a sebevědomě. „Tak usměj se maličko, má krásná bludičko..."
Netušila, co se děje, nevěděla, co to všechno znamená, ale jakýsi tenký hlásek vzadu v její hlavě jako kdyby jí našeptával, že nesmí přestat. A tak nepřestávala.
Zpívala a zpívaly i její náušnice. Potom se ozvalo křupnutí a další a další. Ve skle se objevila prasklina. Když to Aileen uviděla, začala zpívat z plných plic ještě hlasitěji. Praskliny ve skle se stále rozšiřovaly a tvořily se nové, další a další, až se nakonec snad až do nekonečných prostorů, jež klec obklopovaly, rozlehla ohlušující rána a celá skleněná konstrukce se rozsypala na hromadu střepů.
Aileen si zakryla rukama hlavu, ale jako zázrakem neutržila ani škrábnutí. Usmála se a utíkala mlhou pryč. Mlhou zdánlivě hustou jako mléko a bílou jako čerstvý sníh.
Nic neviděla. O něco chlupatého zakopla.
„Slunečníku!" vykřikla nadšeně.
Slunečník si olízl tlapku a rozeběhl se kamsi do mlhy. Aileen ho s nově nabytým elánem a nadějí následovala. Běželi dlouhé minuty, než se ocitli u cíle. Aileen otevřela v úžasu ústa dokořán.
Tyčila se před ní další skleněná klec plná světélkujících předmětů. Obrovská. Tak neuvěřitelně obrovská. Byla dokonce tak vysoká, že nedohlédla na její vrchol.
Hvězdy uvnitř naříkaly, ale když zahlédly Aileen, utichly.
Začala zpívat. Zpívala, seč jí síly a hlas stačily, ale náušnice mlčely svorně dál. Jak tak stála před klecí, která se jako obrovitá věž tyčila až do nebes, z očí se jí začaly kutálet slzy.
Vždyť přece nezískala poslední dar! Předmět, o němž hovořila ta krásná žena křehká jako chmýří pampelišky. Předmět, bez něhož se jí nikdy nepodaří kletbu zlomit.
Dostala se tak daleko a stejně hvězdám nedokáže pomoct.
