my hope is back // hopemin

~Two~

Tuto kapitolku věnuji moji kamarádce MiriamWess  a taky samozřejmě úžasné ničitelce vztahů Seokie_001  <3

Další den ráno jsem se probudil ve skvělé náladě. Těšil jsem se na den strávený s Jinem. S tím roztomilým stvořením, kterému se nevyrovná ani....Jimin...? Vážně jsem si teď vzpomněl na Jimina?
Vždyť ten už tě dávno nechce, tak se prober, Jung Hoseoku! Napomenul jsem sám sebe. Přece jenom jsem Jiminovi hodně ublížil a on mi už asi nedokáže odpustit. A ještě k tomu, Jiminovi se v roztomilosti nevyrovná NIKDO!
Z myšlenek mě vytrhl zvuk příchozí SMSky. Sáhl jsem tedy po svém mobilu s zjistil, že mi napsal Jin.

Jinnie: Dobré ráno, Hoseokie :D Za jak dlouho vyrazíme?

Hoppie: Dobré :D Já nvm, tak za půl hodinky

Jinnie: Tak v 10:30 před tvým domem, okay?

Hoppie: Ok

Mobil jsem odložil na noční stolek a líně se zvedl z postele. Zamířil jsem rovnou do koupelny, kde jsem v rychlosti vykonal ranní hygienu a hodil si rychlou sprchu.
Když jsem vylezl ze sprchy, ovázal jsem si kolem pasu ručník a vydal se k velké bílé skříni, která se tyčila v mém prostorném obývacím pokoji. Vytáhl jsem z ní černé džíny a bílé tričko, na nohy jsem si nazul první tenisky, na které jsem narazil a ještě rychle svůj vzhled překontroloval v zrcadle. Byl jsem se sebou celkem spokojený.
Popadl jsem mobil z nočního stolku a odemkl jej. Bylo přesně za dvě minuty půl. Rychle jsem si mobil strčil do kapsy a seběhl schody do přízemí domku. Otevřel jsem dveře a vyšel před dům. Jin už tam stál a na tváři mu hrál šťastný úsměv.

"Ahoj." Pozdravil mě stále s úsměvem na rtech. Neskutečně mu to slušelo. Obtažené džíny podtrhovaly jeho krásnou postavu a červeno- černá košile se mu k nim neuvěřitelně hodila.
"Eeh...ahoj..." Odvětil jsem stále skenujíc jeho tělo. Jin si mého pohledu všiml a ušklíbl se. Ale místo 'Co na mě tak zíráš?' které jsem čekal, se zeptal:
"Tak kam půjdeme?"
"Co se jenom tak projít a potom si někde dát oběd?" Navrhl jsem a on souhlasil.

Chvilku jsme jen tak v tichosti procházeli témeř prázdnými ulicemi a užívali si ranního slunce.
"Kde jsi vlastně bydlel, než jsi se sem přestěhoval?" Ticho prořízl můj hlas.
"V Gwacheonu." Odvětil Jin a v jeho očích se na okamžik odrazil smutek.
"Proč jsi se přestěhoval?" Optal jsem se. Nechtěl jsem být vlezlý, ale prostě mě to zajímalo.
Na chvíli nastalo ticho.
"Kvůli mému přít-...mé přítelkyni." Opravil se a já se zasmál.
"Klid Jine, nemusíš se stydět za to, že nejsi na holky." Řekl jsem mu. "Já jsem úplně stejný." Ujistil jsem ho a Jinův výraz jakoby říkal: 'Konečně někdo, kdo mě nebude odsuzovat'.

"A ty? Kde jsi žil a co tě dostalo sem." Pro jistotu rychle změnil téma.
"V Seoulu...potom jsem se kvůli škole přestěhoval do Busanu. A sem mě dostala kariéra." Odvětil jsem, ikdyž to nebyla tak úplně pravda. Hlavním důvodem byl Jimin. Ta bolest, kterou jsem pocítil, když jsem ho viděl s Jungkookem a od které jsem chtěl být co nejdál.

Když jsme začali mít hlad, našli jsme nějakou restauraci a dali si oběd. Všechno jsme zaplatili a vydali se zpět.
"Hele, co kdybysme ještě zašli ke mě a zkoukli nějakej film?" Zeptal jsem se Jina, když jsme došli na místo. Tušil jsem, že Jin teď prožívá něco podobného jako já a potřebuje někoho, kdo ho podrží.
"Klidně, proč ne." Pokýval hlavou Jin, přičemž se mu hnědé vlásky rozletěly na všechny strany.
Chytil jsem ho tedy za zápěstí a dotáhl ho až do svého obýváku. To mě donutilo opět si vzpomenout na Jimina. Jak jsem ho tehdy pozval, aby u mě přepsal, ale trošku se to vymklo kontrole. Zasmál jsem se při vzpomínce, kdy jsem ležel na gauči přilepený na Jiminovo tělo a v domění že spím jsem ho začal líbat. Potom jsem byl ale ničem si poraženecky povzdechnout. Přece jen ho už asi nikdy neuvidím.

Jin můj povzdech ovšem postřehnul a přestal se věnovat přepínání kanálů.
"Copak se děje, Hobi?" Optal se, ale já jen záporné zavrtěl hlavou. Nechtělo se mi teď mluvit zrovna o Jiminovi. Když jsem ale spozoroval smutek v Jinových očích, rozhodl jsem se mu svěřit. Sice ho znám jen krátce, ale možná když to trápení ze sebe dostanu ven, nebude to až tolik bolet.
"Víš..." Začal jsem neurčitě. "Kariéra nebyla to jediné, co mě sem dostalo." A vypověděl mu celý příběh o mě a Jiminovi až do konce. Po celou dobu mě poslouchal a ani jednou mě nepřerušil. Pouze pohledem skenoval mé rty.

"Víš co teď ze všeho nejvíc potřebuješ?" Zeptal se mě, když jsem své vyprávění ukončil a já zavrtěl hlavou. "Nevím." Řekl jsem nakonec.
"Novou lásku, Hoppie." Zašeptal a dravě se vrhl na mé rty.

***

Annyeong guys, jsem tady s novou kapitolkou a už si projistotu píšu závěť xdd

Jinak...co vy na to? Vypadá to, že se nám Jin zamiloval...a nebo ještě něco tají...?

Každopádně budu ráda za všechny komentáře a votes, sušenky ;))

Vaše Kačii :**