my hope is back // hopemin

~Ten~

Hobi pov.

Ležel jsem na posteli pouze v boxerkách a hlavu měl zabořenou do polštáře, který aspoň mírně tlumil mé vzlyky. Brečel jsem, protože jsem věděl, že odsud z tohoto pekla, mě nikdo nedostane a budu dělat tomuto tyranovi děvku, dokud ho neomrzím. Brečel jsem, protože jsem věděl, že už nikdy neuvidím Jimina...jeho úsměv a nádherné tělo.

Jelikož jsem kvůli nepřestávajícím vzlykům už neměl žádný vzduch, mírně jsem nadzvedl hlavu, abych se znovu nadechl. Díky tomu jsem zaslechl klapnutí dveří, jak někdo vstoupil do místnosti. Poraženecky jsem hlavu zabořil zpět do polštáře a poddal se přání osudu. Věděl jsem co bude následovat. Věděl jsem, že mě Minho ojede jen kvůli svému uspokojení a potom mě tady nechá zase vlastním myšlenkám. Neudržel jsem se a vodopád slz, který se mi na chvíli podařilo zastavit, se mi z očí spustil nanovo.

"Nebreč Seokie, všechno už bude dobré, uvidíš." Zaslechl jsem najednou z dálky hlas a něčí malá ručka mi začala pomalu přejíždět po odhalených zádech.
"Ššš..." Konejšil mě hlas a já si uvědomil, že je mi hrozně povědomý. Přestal jsem tedy vzlykat a pomalu se posadil na postel...a když jsem zvedl hlavu, nemohl jsem uvěřit vlastním očím.
"J-Jiminie?" Vyhrkl jsem a on mi palcem setřel slzu, která mi neposlušně stékala po tváři.
"Ano, jsem to já, Hobi. Už jsi v bezpečí." Řekl a pohladil mě po vlasech.

Až ve chvíli, kdy jsem se mírně zatřásl zimou kvůli velmi nízké teplotě v pokoji jsem si uvědomil, že jsem před Jiminem témeř nahý.
Vstal jsem tedy z postele a chtěl si zajít pro oblečení, které bylo od mého posledního "skvělého zážitku" pohozené v rohu místnosti. Jimin mě ovšem chytil za zápěstí a stáhl mě zpět na tvrdou matraci.
"Máš krásné tělo, Hobbie, nemusíš se za něj stydět." Řekl a bez dalších slov se vrhl na mé rty. Jeho polštářky se přitiskly na ty mé. Ach, jak mi tenhle pocit chyběl... Jimin se ovšem skoro ihned odtáhl.

"Omlouvám se, hyung...já...nechtěl jsem se na tebe takhle vrhnout." Řekl a sklopil pohled na špinavou peřinu pod ním.
"To je dobré, Mine...ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl." Odvětil jsem a do očí se mi opět začaly drát slzy.
"Já tě miluju, Park Jimine, jako ještě nikdy nikoho a...a je mi moc líto co se stalo než jsem se rozhodl odjet."
Dokončil jsem se slzami na krajíčku a nakonec jsem se opět rozbrečel. Jimin mě vzal k sobě do hřejivého objetí a já si hlavu zabořil do jeho krku. On mě jemně hladil po zádech a trpělivě čekal, až se uklidním.

Když se tak stalo, Jimin se ode mě mírně odtáhl a svoje čelo opřel o to mé.
"Hoseoku, já...já nevím co na to říct. Jsem hrozně rád že jsem zase s tebou a byl bych rád, kdybychom zapomněli na to co se stalo předtím, ale nevím, jestli tě po tom všem dokážu milovat." Řekl smutně a já najednou pocítil pocit, jako kdyby mi moje srdce někdo vyrval z hrudi a roztřískal na miliony kousků.
"Ji-mi-nie..." Vyšlo ze mě zkrz zadržované vzlyky.
"Omlouvám se ti...omlouvám se, že jsem se ti kdy zapletl do života a myslím, že bych z něj měl odejít...navždy..."

***

Ayo ladies & gentleman...jo, zabijte mě za to že jsem to ukončila tady, ale nedozvíte se jak to dopadlo...takže mě buď necháte žít a nebo zemřete v domění, že spolu nejsou xddd

Jinak do příští kapitoly dám asi flashback, abyste věděli jak se Jimin k Hobimu dostal a potom samozřejmě nějaké zakončení jejich vztahu a bude konec :dd

Jinak děkuji za votes a komenty tady i v předchozích kapitolách, fakt vás miluju lidi <3

Vaše Kačii :**