my hope is back // hopemin

~Eleven~

*...
"Ji-mi-nie..." Vyšlo ze mě zkrz zadržované vzlyky.
"Omlouvám se ti...omlouvám se, že jsem se ti kdy zapletl do života a myslím, že bych z něj měl odejít...navždy..." *

Jimin mi ovšem uchopil bradu mezi palec a ukazováček a donutil mě se na něj podívat.
"Copak jsem ti řekl, že něco takového chci?" Optal se a já jen zavrtěl hlavou v záporném gestu.
"Hoseoku, zlatíčko, já neřekl, že tě nemiluju." Dodal a moje srdce udělalo přemet. Jak mě to právě oslovil?!
"Jimin-ah, já tě nijak nenutím do vztahu se mnou, chci abys byl šťastný...jenom jsem se chtěl omluvit..." Odvětil jsem po krátké chvilce ticha a měl jsem co dělat, abych opět nezačal brečet.
"Omluvit za co, Hoppie? Já jsem opravdu rád, že jsem tě poznal, znamenáš pro mě víc než si myslíš." Řekl Jimin a opět si mě přitáhl do objetí.
"Ty pro mě znamenáš život, Mine." Zavzlykal jsem.
"Ššš, neplakej Hoppie...ty jsi pro mě víc než to...ty jsi pro mě vším."
Konejšil mě Jimin a jemnými pohyby mi prstem kreslil ornamenty na záda.
"A co ke mě teda cítíš?" Odtáhl jsem se od Jimina a zadíval se mu do očí.
"Upřímně ani nevím, mám v tom zmatek...musím si to nechat chvíli projít hlavou..." Odpověděl mi tiše Jimin.
"To je dobré, Minnie...ale jak jsi mě vlastně našel...? Řekni mi všechno, prosím." Zaprosil jsem a pohlédl na něj psíma očima. Jimin se jen usmál.
"Dobře, Hoppie..."

Jimin pov.
Flashback, ráno po noci se Sehunem:

Probudilo mě ostré světlo, které mi zazářilo do očí. Pomalu jsem je od sebe rozlepil a rozhlédl jsem se okolo sebe. Ležel jsem úplně nahý na zemi, všude kolem mě byly poházené lahve od alkoholu a na gauči kousek ode mě ležel Sehun, taktéž bez oblečení. Upřímně řečeno, z předešlé noci jsem si absolutně nic nepamatoval.

Chtěl jsem se zvednout abych se oblékl, ale zastavila mě bolest, která projela celým mým tělem.
'Takže...to znamená, že jsem se opravdu vyspal se Sehunem?!' Pomyslel jsem si. Pomalu se mi začaly vracet vzpomínky z noci. Začal jsem si vybavovat sebe, jak zvoním u Sehunova domu, jak jsme si objednali pizzu, jak Sehun donesl několik lahví vodky. Nakonec se mi v paměti objevila vzpomínka, jak ležím na gauči a Sehun se sklání nade mnou.
'No to snad ne!' Zakřičel jsem v duchu a nehledě na bolest jsem vstal z tvrdé podlahy a dokulhal se do rohu místnosti, kde se válely moje věci. Rychle jsem je na sebe natáhl a odkulhal se pryč ze Sehunova domu.
'Po tomhle se Sehunovi ani nebudu moct podívat do očí...'

Flashback, týden na to:

Byla sobota a já seděl doma na gauči, schoulený do klubíčka a ponořený ve svých myšlenkách.
Jediné, co mi aspoň trochu zlepšovalo mojí náladu- která byla velmi blízko bodu mrazu- byl kufr stojící uprostřed předsíně.
Ano, další den mě čekal dlouhý let do Evropy...konečně zase uvidím člověka, kterého opravdu miluji. A zároveň někoho, kdo má rád mě a nikdy mě nezradí jako Sehun...

Flashback, další den:

Seděl jsem pohodlně usazený na sedadle v letadle. Byl jsem mírně nervózní, nikdy jsem ještě letadlem nebyl tak daleko a nikdy jsem nebyl ani mimo Asii. Ale všechny moje obavy zahnala jediná myšlenka na Hoseoka.

Za asi půl hodiny letadlo konečně vzlétlo. Chvíli jsem jen tak pozoroval noční oblohu, ale pak mi začala těžknout víčka a já usnul.

***

Trvalo to něco kolem patnácti hodin, než jsem z okénka spatřil jasná světla velkoměsta pod námi. Let byl opravdu velmi vyčerpávající a hlavně dlouhý, takže jsem v duchu jásal, když letadlo začalo klesat na přistávací dráhu pod ním. Již vysunutá kola dosedla na asfalt a chvíli na to letadlo definitivně zastavilo.

***

Za takovou třičtvrtě hodinku jsem se vymotal z letiště a do hodiny jsem stál před Hoseokovým domem.
Prst jsem měl těsně u zvonku a přemlouval se k zazvonění.
'Sakra Jimine, zmáčkni ten zvonek!' Nabádal jsem se v duchu, ale můj prst ne a ne tlačítko stisknout. Byl jsem děsně nervózní...přece jen jsme se několik let neviděli.

"Ehmm...pokud hledáš Hoseoka, tak tady zrovna není..." Ozval se za mnou najednou něčí hlas a já nadskočil leknutím. S trhnutím jsem se otočil a spatřil mladého hnědovkáska.
"Kdo jste?" Optal jsem se vyděšeně. "A odkud znáte Hoseoka?"
"Kim Seokjin, moc mě těší." Usmál se na mě.
"A pokud tě to tak zajímá, s Hobim jsem se poznal, když jsem se přistěhoval vedle do domu." Dodal a hlavou kývl směrem k domku naproti tomu Hobimu.
"Ach tak...ehmm..." Trochu jsem se zakoktal a na chvíli nevěděl co říct dál. Pak jsem si ovšem uvědomil, že já se mu ještě nepředstavil.
"Ej, pardon, ještě jsem se nepředstavil...Park Jimin, rád vás poznávám." Vypadlo ze mě.
Potřásli jsme si rukama a potom mezi námi na hodnou chvíli zavládlo ticho.

"Ehmm...nevíte kdy se Hoseok vrátí..? Já jsem jeho...no...kamarád a dlouho jsme se neviděli, takže bych se s ním chtěl setkat." Optal jsem se, když mi ticho začalo být nepříjemné.
"No, to upřímně nevím...." Smutně se usmál Jin.
"Jo a už mi nevykej prosímtě a pojď zatím ke mě dom, ať tady netvrdneš jen tak na ulici."
"Jejda díky moc." Přijal jsem s úsměvem jeho pozvání a společně jsme vešli do prostorné předsíně Jinova domu.
V předsíni jsem si vyzul boty a chtěl pokračovat dál do domu, když vtom jsem si všiml na věšáku bundy. Normálně by to nebylo nic neobyčejného, jenže přesně takovou jsem nechal Hoseokovi ušít k jeho narozeninám.

"Ehmm...vím že je neslušné se ptát, ale odkud máš tu bundu?" Zeptal jsem se.
Jin najednou znervózněl.
"No...ehmm...d-dostal jsem ji od kamaráda." Dostal ze sebe nakonec, ale bylo na něm jasně vidět, že lže.
Začal jsem se k němu pomalu přibližovat, dokud nebyl zády nalepený na zdi, stáhl jsem bundu z věšáku a vyhledal místo, kde bylo- jak jsem očekával- malým ozdobným písmem vyšito 'From Jimin <3'

"Myslíš si, že nepoznám bundu, kterou jsem dal Hoseokovi ušít k narozeninám?" Optal jsem se ho hrubě a před očima mu zamával bokem bundy, kde byl vyšitý onen nápis.
"No já..." Začal Jin, ale já ho přerušil.
"Co jsi mi kurva udělal s Hoseokiem?!" Vykřikl jsem a popadl kapesní nožík, kterého jsem si všiml, jak leží bez ladu a skladu na botníku vedle mě, a čepel mu přitiskl ke krku...

***

Cs lidi, je tady další kapitolka, tentokrát dost nudná, jelikož jsem se ten flashback rozhodla rozdělit do 2 kapitol a tahle jeho část je taková nudnější no...

Co k tomu dodat...je to divný no...zítra nebo pozítří asi vydám druhou část toho flashbacku a to bude možná i poslední kapitola :3

Hej já už fakt nvm co tady melu, jelikož jsem děsně unavená, ale každopádně nesmím vynechat, že mě moc potěší každý vote i koment ((;

Vaše Kačii :**