my hope is back // hopemin

~Seven~

1 month later:

Jimin pov.

Hoseok se mi i přes moje neustálé zprávy neozval. Řekl jsem si, že má asi dost práce, ale i tak jsem na něj musel podvědomě stále myslet. Co když se mu vážně něco stalo? Vzpomněl jsem si na SMSku, kterou mi před měsícem poslal. Sice jsem nevěřil, že by někdo mohl Hobiho unést nebo něco na ten způsob, ale i tak jsem nějaký strach pociťoval. Přece jen byl stále nedílnou součástí mého srdce, ikdyž mě opustil.

Jimin: Hoseoku? Už měsíc jsi se mi neozval...děje se něco?

Jimin: Hobi? Jsi v pořádku?!

Jimin: Zlobíš se na mě za něco?

Jimin: Hoseokuuuu!!!! Pokud máš moc práce nebo jsi naštvaný, tak aspoň napiš že jsi ok!!!

Jimin: Prosíííím!!! Hobiiii!!!

Vzdal jsem veškeré spamování a rozhodl jsem se mu zavolat. Vyhledal jsem tedy v kontaktech jeho číslo a zmáčkl na tlačítko volat. Chvilku se z druhé strany nic neozývalo a potom promluvil ženský hlas.

"Omlouváme se, ale volané číslo je nedostupné. Po pípnutí můžete nahrát zprávu."

No super, hlasová schránka...
Pomyslel jsem si a čekal na to slavné pípnutí, abych mohl Hobimu nahrát vzkaz.
Po nějaké chvilce se konečně ozval ten nechutně otravný zvuk a já začal mluvit.

"Ahoj Hobi. Promiň jestli tě nějak otravuju nebo tak něco, jenom jsem se chtěl ujistit že jsi v pořádku... Takže mi kdyžtak napiš nebo zavolej." Dokončil jsem svůj krátký proslov a hovor ukončil. Potom jsem si povzdechl a hodil sebou na postel. Opravdu jsem doufal, že se Hobi ozve.

1,5 months later:

Hoseok se stále ne ozval a vždy když jsem se mu pokusil dovolat, jeho mobil byl nedostupný. Nevěděl jsem co dělat a v hlavě mi neustále kolovala myšlenka o Hoseokově případném únosu.
Už jsem ten stres nemohl vydržet a tak jsem se rozhodl zavolat mému kamarádovi Sehunovi za základky, aby mi poradil co dělat. Vzal jsem tedy svůj mobil a vytočil jeho číslo. Zvedl to témeř na první zazvonění.

"Ahoj Jimine!" Vykřikl Sehun do telefonu, až jsem myslel, že mi prasknul ušní bubínek.
"Co s tebou bylo, aspoň měsíc ses mi neozval?" Optal se.
"No..." Začal jsem nejistě. "Nejradši bych ti to řekl osobně, máš dneska čas?"
"Jasně Jimine, na tebe mám čas vždycky." Odpověděl Sehun a já si úplně živě představil ten jeho cute úsměv.
"Tak za jak dlouho bys mohl být u mě?"
"Klidně do pěti minut."
"Ok, tak do pěti minut tě budu očekávat." Usmál jsem se a hovor ukončil.

Po pěti minutách Sehun opravdu dorazil a společně jsme se usadili na skromné sedačce u mě v obýváku.
"Tak co tě trápí, Jimine?" Optal se po chvilce ticha Sehun.
"No víš...já...ehmm...ani nevím odkud začít..." Poraženecky jsem si povzdechl.
"Možná bude nejlepší když začneš úplně od začátku." Odvětil Sehun s úsměvem na tváři.
"Možná." Úsměv jsem mu oplatil a událost po události mu vypověděl celý svůj příběh o mě a Hobim. Sehun byl jeden z mála lidí, kteří věděli, že jsem na kluky, dokonce ani moje rodina to neví.

"Je mi to vážně líto, Jimine, ale neboj, určitě je v pořádku." Řekl po dokončení mého vyprávění Sehun a konejšivě mě objal kolem ramen.
"Ale Sehunie...co když se mu vážně něco stalo?"
"Neboj se o něj, určitě se o sebe umí postarat, nic mu není.." Usmál se Sehun a věnoval mi menší přátelskou pusu na čelo. Nebylo to u nás nic neobvyklého. Sehun se v poslední době stal mojí největší oporou a ikdyž jsme se spolu dříve moc nebavili, nyní jsme se stali nejlepšími přáteli. Ale i přesto, jak blízký vztah jsem k Sehunovi měl, jsem se stále cítil tak nějak prázdný. Moje srdce stále toužilo po Hoseokovi. Po jeho úsměvu, něžných dotycích i jemných vláskách a roztomilé dětské tvářičce....

***

Annyeong guys, dneska taková mírně nudnější kapitolka, ale i tak doufám, že se líbila xdd

Vypadá to, že Sehun je pro Jimina opravdu dobrý kamarád...anebo je to jen přetvářka..?

No takže co vy na to? Nudaaaa, co?? Xddd Ale doufám, že se i beztak nějakého pěkného komentu dočkám :dd

Vaše Kačii :**