Odpočet citu

30 % - Charlotta

,,Lot!“ slyšela volat Donalda. Asi posledního člověka, kterého by chtěla vidět.
,,No tak, Lottie!“ Neříkej mi tak.
,,Pro tebe Charlotta,“ odsekla mu, ani se neotočila. Nestál jí za to.
,,Co jsem udělal tak strašného?“
,,Nic. No, vlastně všechno.“

Doufala, že jí dá konečně pokoj, ale bohužel nevypadal, že by to měl v plánu. Naopak, o pár momentů později ucítila na rameni něčí ruku. Nebylo pro ni těžké odhadnout, komu patří.

,,Promiň. Nechtěl jsem ti to pokazit. Vím, jak ses snažila,“ začal Donald provinilým tónem.
,,Bohužel, stalo se,“ dala si záležet, aby zněla patřičně nepříjemně, ,,a já budu muset začít zase od začátku.“
,,Já ti s tím pomůžu, jestli chceš.“
,,Ne.“

,,Dobře. Kdybys cokoliv potřebovala, víš, kde mě najdeš,“ povzdychl si nakonec a raději se odebral k odchodu.
Charlotta tuto skutečnost uvítala se skoro až dětinským nadšením. Pořád ještě mu úplně neodpustila to, jak jí pokazil přednášku o novém systému, který dávala dohromady několik měsíců.

Konečně si u těch důležitě vypadajících kravaťáků získala alespoň nějaký respekt. Ano, přijali ji, ale to neznamenalo, že ji budou poslouchat. A to ona potřebovala. Aby ji poslechli a zavedli nový systém. Protože ačkoliv se její procenta relativně umoudřila, pořád tady byli lidé, kteří klesali stále níž. A ona jim chtěla pomoct.

Vracela se jí minulost. Čím dál víc. Den, kdy našla rodinu. A den, kdy ji zase ztratila. Den, kdy našla lásku a den, kdy jej zabila. Všechno to na ni doléhalo a ona věděla, že pokud si o tom s někým nepromluví, zblázní se.

Byl v tom jeden nezanedbatelný háček. Neměla nikoho, komu by mohla stoprocentně věřit. Besom? Ani náhodou. Donald? Tomu se už nedokázala ani podívat do očí. Potřebovala někoho, kdo ji nikdy nezklamal.

Alex. I když ji opustil, což mohla brát jako zradu, chápala, že neměl na výběr. A 30 % jejího já si bylo jisté, že on je ta správná volba. Teď jenom zůstávala otázka - jak ho kontaktovat?