BRADAVICE V ČECHÁCH 2.DÍL

Výzva osmera kouzelníků

Ne, neptejte se mě. Sama nechápu, co je to napadlo. Po tom, co se stalo po posledním turnaji tří kouzelníků, by člověka napadlo, že už se s takovými věcmi skoncuje. A proto mě to dost zaskočilo, když nám tuhle novinu oznámil stařík Kalina. No jen poslouchejte:

"Tento školní rok bude něčím výjimečný. Žáci vyšších ročníků jsou jistě zvyklí na klasické bodování. V minulých letech vyhrávala ta kolej, která měla nejvíce bodů. Ač se mi tato stará tradice převelice líbí, mám takový pocit, že bychom čas od času - třeba jednou za dva roky, se mohli kapánek zmodernizovat. Změnit taktiku, jak se lidově říká," stařík Kalina se usmál na každou kolej zvlášť. Ve Velké síni se rozhostilo ticho, že byly slyšet cvrčci z ředitelova plnovousu.

"To bude zajímavý," naklonil se ke mně Lukas přes stůl. Souhlasně jsem přikývla a dál poslouchala staříka.

"A proto tímto dnem zahajuji... Výzvu osmera kouzelníků! Soutěž, do které se vyberou dva z každé koleje. Chlapec a dívka! Chceme tímto poněkud jiným způsobem navázat na tradici turnaje tří kouzelníků, která se kvůli nedopatření zrušila. Ale teď, když je náš svět očištěn od temnoty Lorda Voldemorta, nevidím důvod, proč ji opět neoprášit,"

"Úcta k Cedriku Diggorymu?" šeptla jsem k našemu stolu. Vůbec se mi tenhle nápad nelíbil. Takové hry by se neměly 'oprašovat'. Pár lidí na mou tichou poznámku přikývlo, ale to bylo tak všechno ohledně našich protestů.

"Ovšem," pozvedl stařík Kalina ukazováček, "Vybírat se nebude z ohnivého poháru, jak je zvykem. My si totiž zjistíme jména všech účastníku z... věštecké koule!" Velkou síní se rozhlehl hlasitý potlesk. Tak jsem se přidala a sledovala, jak babička Hralová přináší staříku Kalinovi podivnou křišťálovou kouli o průměru dvaceti centimetrů. Dodnes se divím, jak to dokázala unést.

"A nebudou to jen dobrovolníci. Koule sama zjistí, který z vás je pro letošní výzvu," otočil se ke kouli a zasněně sledoval její bledě modré světlo, které mu ozářilo celý obličej, "Ten pravý..." dodal potišeji a věšteckou kouli pohladil.

Na to dálku jsem moc dobře neviděla, co se tam dělo, ale každopádně jsem zahlédla podivuhodné zlaté světlo, které utvářelo nějaké klikyháky. Pochopila jsem, že to je něčí jméno.

"Začněme s Nebelvírem," usmál se jemně stařík Kalina a otočil se ke lvům. Celý stůl rudých zatajil dech a nehnutě pozoroval našeho ředitele, jakoby měl na tom svém zeleném sáčku nějaký flek od kečupu.

"Za děvčata je to..." Kalina se znovu podíval do koule, "Venuše Hájková ze čtvrtého ročníku! Gratuluji! Pojď sem ke mně!"

Jedna vysoká blondýnka se zvedla a za doprovodu bouřlivého tleskání rázně přikráčela vedle Kaliny. Naštvaně si změřila celou místnost a protočila oči. Evidentně nebylo moc nadšená, že byla vybrána.

"A za chlapce - Daniel Hájek z druhého ročníku! Vidím, že toto bude spíše rodinná výzva, že?" zavtipkoval a odvrátil se od modré koule.

Bratr Venuše si stoupl vedle své sestry a nervózně vyčkával, co se bude dít dál. Narozdíl od Venuše byl on černovlasý a trochu i nejistý. Až mi připomněl Lauru. V jeho temných očích se zračila podobná nevinnost.

"Pokračujeme k mrzimorské koleji!" zvolal nadšeně stařík Kalina. Mám ho ráda, ale teď, když obnovil takové soutěže, se mi trochu znechutil. Myslela jsem, že bude k Cedriku Diggorymu mít aspoň trochu úctu.

"Za děvčata se k nám přidá... Laura Tvarohová z prvního ročníku!"

"To je vtip?" otočila jsem se k havraspárskému stolu a rozhlédla se po mých spolužácích," Je tu teprve přes týden a už má experimentovat se svými začátečnickými schopnostmi?"

"Její mamka je přece čarodějka," upozornila mě Ema," mohla ji něco naučit už před tím,"

"Možná... Ale na tu holku ze řtvrťáku určitě mít nebude," strachovala jsem se dál a obrátila pohled zpět k staříku Kalinovi, který mě probodával usměvavým pohledem. Určitě čekal, až zkončím svůj krátký monolog, aby mohl pokračovat v tom svým experimentu. Sepnula jsem rty do úzké linky a zavrtěla nad tím hlavou. Ale ředitel pokračoval dál.

"A za chlapce k nám přijde... Simon Smetana!"

Od stolu žlutých se postavil můj blízký kamarád, pokrčil rameny a usmál se. Vždycky bral věci z té lepší stránky. Takový rozený optimismus by se mi taky čas od čas šikl.

Moment! Laura a Simon budou hrát za stejný tým! Budou spoluhráči a budou muset spolu mluvit! To je skvělé! To jsem ani nemusela plánovat tu spolupráci z mrzimorskými novinami. Ale co. Aspoň tím zapatlám judno vydání.

Každopádně výsledek bude stejný. Thee se Laura už tak nelíbí. Takže když se Simon bude věnovat hlavně té roztomilé, růžovovlasé prvandě s malinkým nosíkem a hustými řasami, určitě začne žárlit. A mě budou přezdívat dohazovačkou.

"Pokračujeme přes Havraspár!" usmál se před svůj plnovous stařík Kalina a podíval se na zlaté písmo, ze kterého se utvářelo jméno budoucí účastnice výzvy. Upřímně jsem doufala, že to nebudu já. Zaprvé, tuhle soutěž neuznávám. Zadruhé, už tak mám dost pozornosti a nerada bych byla ještě víc viděna. Určitě by pak o mně psali ve všech kouzelnických i mudlovských novinách.

Navíc si myslím, že Ema by se na takovouhle šprťáckou soutěž hodila víc.

"Za dívky je to..."

"Já ne, já ne, já ne, já ne, já ne..." šeptala jsem tak nahlas, že mě museli slyšet minimálně tři lidi okolo mě.

"Ester Hanusová!"

"Do hajzlu," šeptla jsem a Lukas se rozesmál. Tak jsem nabrala jeho lžící kus bramborové kaše a nanesla mu to na nos. Bylo mi jedno, že na mě (a na něj) kouká celá škola. Ale aspoň mi to spravilo náladu.

Pak jsem nasadila falešný úsměv a vyrazila vstříc ředitelovi a účastníkům soutěže, kteří se na mě napůl nechápavě a napůl rozesmátě culili.

"Ehm... A za chlapce je to Lukas Matula,"

Dobrá, možná jsem si to s tou kaší mohla rosmyslet. Lukas vyběhl za mnou a setřel si z nosu svou večeři. Ředitel mezitím skončil u zmijozelských. Zatímco koule vybírala dívčí polovičku zmijozelských hráčů, se ke mně Lukas naklonil a začal rychle něco šeptat:

"To si odskáčeš," řekl mi pobaveným tónem. Já se na to jen tiše zasmála a sledovala staříka Kalinu. Lukas mi pak ještě něco šeptal, ale já už ho neposlouchala, neboť jsem zaslechla to prokleté jméno.

"Anika Jiráková!" volal k hadům ředitel a nadšeně pozoroval, jak se k nám blíží má úhlavní nepřítelkyně. Od začátku školního roku se mnou nepromluvila ani slovo. A byla jsem za to ráda. Tak nějak jsem doufala, že z toho svého chování už vyrostla. Ale to jsem se pěkně spletla. Když totiž okolo mě procházela, podívala se mi zpříma (pokud to teda šlo, když je tak zatraceně malá) do očí a jedovatě sykla:

"Těš se, Smrtko,"

"Ty taky," oplatila jsem jí pobouřený pohled a ještě víc se ponořila do své pesimistické nálady. Rozhodně jsem se spletla.

"Au," zavtipkoval Lukas. Tak jsem ho loktem bouchla do žeber, aby dal pokoj. Ale on stejně nedal.

"Teď už máš dvoje nevyřízený účty. Být tebou, nevycházím po večerce z Havraspárský věže. Moment - to ti u mě bude prd platný,"

"Možná. A možná ne. Jakožto kluk nesmíš do dívčích ložnic," upozornila jsem ho a po očku sledovala, jak byl vybrán Aničin služebný - Felix. Proč služebný? No protože okolo ní skáče jako pejsek.

"To pro mě nebude problém," zachichotal se Lukas a na ředitelův povel se společně se mnou a dalšími soutěžícími uklonil.

"Pro mě těda jo," řekla jsem si pro sebe. Ale mám takový pocit, že na téma Lukasova pomsta už se to nevztahovalo.