BRADAVICE V ČECHÁCH 2.DÍL

Zpátky do ústavu

V noci jsem vůbec nemohla usnout. Nechápu, jak je to možné, ale trochu jsem se těšila. Asi to bude kvůli tomu, že když jsem byla na Lipně (a vlastně kdekoliv), tak si na mě lidé ukazovali prstem, ohromeně na mě civěli a nebo se mi obloukem vyhýbali. Někteří měli strach z dcery Smrti. Nechápou, že děti Smrti nemusí být automaticky zlé. Ani Smrt není zlá. Vlastně ani dobrá. Spíš spravedlivá.

Každopádně v tomhle mám kouzelníky radši. Ví, že nejsem nějaký psychopat jako třeba Voldemort.

Takže to je ten hlavní důvod. Další asi pochopíte sami. Lukas a přátelé, učitelé a stařík Kalina... A navíc, když mám teď svou pravou hůlku a je konec zkratu, tak jsem mnohem silnější. Nebudu propadat. Můžu se věnovat jiným zájmům. Jako je třeba H.A.V.R.A.S.P.Á.R., náš kolejní časopis, ve kterém jsem vedlejší redaktorka. Budu zas spolupracovat s Andreou, fotografkou a stážistkou a s dalšími redaktory - Apolena a Kryštof Trávníčkovi. Můžu se těšit na famfrpálové zápasy, kde můžu bez problémů pozorovat Lukase a nevypadat u toho jako cvok. Je totiž brankář havraspárského družstva.

Tak. To jsou důvody, proč se těším.

Prvního září mě mamka přivezla před vlakové nádraží. I se zavadly. Letos už mi je nikdo nepřinese, takže se s těmi pitomými kufry musím vláčet sama.

Vstoupila jsem do budovy budějovického nádraží a proplétala jsem se davem. Pořád jsem do někoho vrážela. Přece jenom - bylo prvního září. Všude byli studenti. Jak lidi, tak kouzelníci.

V davu jsem zahlédla pár známých tváří z Bradavic. Studenti mi mávali a usmívali se na mě. Je to rozdíl od minulého září. Tenkrát jsem nebyla moc obíbená. A velkou vinu na tom měla taky právě Anika, která roznesla zprávu o mé malé moci.

Tak jsem se na všechny usmívala a pozdrav jim oplatila. Ačkoliv jsem znala asi jen polovinu z nich.

U přepážky devět a deset jsem viděla Theu a Simona. Tak jsem se k nim na tajňačku přiblížila a překvapila je.

"Ty šaty ti sluší, Theo, kdes-"

"Ahoj!" objala jsem oba kolem ramen.

"Ester!" vykřikli oba vyděšeně.

"Co tu děláš?" mračil se Simon a vydýchával se.

"Jedu do školy? No tak, prober se, Simone!" luskla jsem mu před očima, abych ho probrala. Po ránu je vždycky zpomalený.

"Kdepak, Ester, přišla si tak akorát," ocenila mě má rusovlasá kamarádka a pozvedla svá zavazadla i s klecí se svou rozzuřenou kočkou - Nocí.

Já osobně jsem měla svou kočičku Elainu, která mi přes léto dost vyrostla, na vodítku. Já vím, jsem divná, že ji nedávám do klece. Ale narozdíl od They jsem si ji pořádně vychovala. Takže neprská na každého, kdo kolem ni projde. Jako Noc.

"Už to s ním nebylo k vydržení," následovali jsme Theu na nástupiště devět celých sedmdesát pět a vyhledávali mezi hloučky studentů naše přátele.

"Jak to myslíš?" přiblížil se k Thee Simon, "Vždyť jsem ti jen věnoval samý poklony,"

"No právě," utrousila Thea a zamávala někomu ze Zmijozelu. Byl to bledý, černovlasý a neskutečně tupý Felix. Thea se za ním vydala a chvilku si s ním povídala. Měla na to jen asi pět minut, protože v osm celému druhému, třetímu a čtvrtému ročníku odjíždí vlak do Bradavic.

První ročník odjíždí pak postupně vždycky po hodinách. Pan Červeňák musí oběhnout snad všechny školy s devátými třídami v Budějovic, což mu vůbec nezávidím. Pak s budoucími prváky taky  musí zajít do Příčné ulice, aby vybrali prachy a všechno do školy.

Takže jsem ráda, že už nejsem v prváku a nemusím zas prožívat ty hoňky, abychom neprošvihli vlak.

"Nezapomeň na svůj slib," pošeptal mi do ucha Simon.

"Ten o tom poháru?"

"Ne, ten, jaks mi slíbila, že mi pomůžeš s Theou. Zatím nezabrala, víš?"

"Jo tak!" plácla jsem se do čela a nevinně se usmála, "Jasně, že ti pomůžu,"

"Bezva. Jak?"

"Pro začátek by rozhodně neuškodilo, kdybys trochu ubral. Nech ji chvíli odpočinout. Mluv s ní jen minimálně. Zkus se pověsit na někoho jinýho,"

"A jak mi to pomůže? Akorát si uleví,"

"Neuleví. Ona na tu holku za čně žárlit. Vsaď se,"

"Myslíš?" pochyboval Simon a změřil si Theu, jak se vesele baví s Felixem.

"Vím. Thea to má u Felixe stejně marný. Ten je blázen do Aniky, takže buď v klidu,"

"Budu se snažit..."

...

Nastoupili jsme do vlaku a hledali Stelu. Nebo Emu. Nebo Lukase. Prostě nekoho z našeho kruhu přátel. Když jsme jen tři, není to taková sranda.

Postupovali jsme vlakem, až jsme konečně našli to pravé kupé, které jsme hledali. Uvnitř zrovna stála Stela a zvonivě se smála. Naproti ní seděl Lukas rudý až za ušima, jak se smál. Ema si četla z knihy, ale i tak jí na tváři pohrával úsměv aspoň z poloviny tak rozesmátý jako byl Lukasův.

"Co ja tady tak vtipnýho?" otevřela jsem dveře kupé.

"To bys tu musela být," mávla rukou Stela a šťastně mě objala.

"Letos sedím u okna já," upozornila jsem ji a vítězně si sedla naproti Lukasovi. Možná jsem na venek vypadala v pohodě, ale uvnitř jsem křepčila radostí.

"No jo, porád," protočila otráveně oči Stela a usedla mezi mě a Emu. Thea se rozhodla si sednout vedle dveří, naproti Emě a poslouchat písničky ze sluchátek.

"Myslíte, že nás slyší?" zauvažovala Stela.

"Nevím," pokrčila jsem rameny o podívala se z okna. Vlak se rozjel,  takže mi krajina přímo utíkala před očima. Zabloudila jsem k Lukasovu odrzau v okně a chvilku ho pozorovala. Jenže když se naše oči v odraze střetly, okamžitě jsem uhnula pohledem a začervenala se. Já se tý rudý snad nikdy nezbavím.

Tak jsem se chtěla odreagovat a podívala se na Stelu, která zrovna z plna hrdla mluvila na Theu.

"Slyšíš mě?" vyplazovala jazyk na neslyšící Theu, "Vypadáš, jako bys právě vylezla z čističky odpadních vod,"

Thea si naštvaně sundala sluchátka a věnovala Stele jeden vražedný pohled.

"Všímej si laskavě sebe,"

"Já jsem zlatý člověk. Myslím i na druhý, víš? A řeknu ti, že ty bys potřebovala mou pomoc. Letos se nosí černá s bílou. A ne takováhle vybledlá modrá. Vždyť máš rudý vlasy, panebože,"

"Stelo," okřikla jsem ji tiše.

"Jo. Thee to náhodou moc sluší," přitakal Simon a zářivě se na Theu usmál. Asi zapomněl na náš nedávný rozhovor.

"Taky bych chtěla mít takovýho poskoka," ukázala na Simona Stela.

"Stelo..." oslovila jsem ji a vyndala jsem ze zavazadla peněženku plnou galeonů, které jsem si před týdnem vyzvedla v Gringottově bance.

"Co si chceš koupit?"

"Lékořicovou hůlku,"

"Tady máš a padej,"

"To to trvalo," Stela mi vzala dva galeony a vypadla z kupé.

"To by jí mělo zaměstnat na pět minut. Kdo je další na řadě?" rozhlédla jsem se po kruhu svých přátel a široce se usmála. Oni se rozesmáli a zvedli ruce, jako že se vzdávají.

"Poslední byla Ema," usoudila jsem a věnovala jsem své chytré kamarádce posměvačný úsměv.

"Co?" zvedla oči od knihy a zmateně se po nás podívala.

Celé kupé se rozesmálo a vysvětlovalo Emě posledních pár minut, při kterých nedávala pozor.