BRADAVICE V ČECHÁCH 2.DÍL

Spolupráce

Uběhl týden od toho nádherného famfrpálového zápasu a já už seděla v jednom ze strašně měkkých křesel potažených černou a žlutou látkou. Byla jsem v malé kruhové místnosti s nízkým stropem a velkými okny, přes které bylo vidět na trávu a pampelišky tančící pod náporem větru. Celá mrzimorská společenská místnost na mě působila dost pozitivně, protože byla prosluněná a všude bylo dost žluté barvy.

Po stěnách mrzimorští neměly knihovny jako v naší věži, ale nádherné neznámé květiny, které mohly třeba i tančit nebo mluvit.

Bylo to tu hezké, ale věž je věž.

A proč jsem vlastně byla v mrzimorské společenské místnosti? No jo, byla jsem tu jen párkrát. Většinou chodím do své a do nebelvírské koleje. A do Zmijozelské už vůbec. Vlastně jsem tam nebyla nikdy. Neměla jsem náladu tam potkat Aniku nebo Felixe, za to mi to nestálo.

Ne, já jsem tam čekala na Lauru, abychom si mohly vyměnit názory ohledně našich kolejí.

"Ahoj!" přiběhla ke mně Laura od jednich kulatých dveří a sedla si hned vedle mě. Držela v ruce zápisník a ořezanou tužku.

"Ahoj," zasmála jsem se a nadzvedla úplně stejný zápisník, jako měla Laura. Laura se jemně zachichotala a zastrčila si růžové vlasy za uši.

"Takže..." začala si vybírat ze svých otázek a otočila na první stránku.

"Co tu děláš?" podivil se někdo za mnou. Podle hlasu jsem ho hned poznala.

"Simone,"

"Ester," opáčil s kyselým výrazem.

"Ehm... jsem tu, protože spolupracuju s mrzimorským časopisem,"

"Aha. Nenechte se rušit," Simon už se chtěl vrátit do chlapeckých ložnic, ale tentokrát jsem ho nenechala odejít. Přece nemůžu dovolit, abychom se zrovna my, takoví dávní přátelé rozhádali kvůli takové hlouposti, jako je řvaní... na... ředitele... Dobře, uznávám, je to trochu větší věc.

"Počkej, Simone," předhonila jsem ho, "Nechci, abychom byli takhle hloupě rozhádaný,"

Simon se zastavil a poslouchal mě, ale nic mi neřekl. Tak jsem polkla a pokračovala:

"Vím, jak ti to vadí, že jsem na staříka Kalinu vyjela. Vím, že ho máš rád. A... Já vím, že jsem udělala chybu. Ale nejsem dokonalá. Simone. Přísahám, že ještě dneska zajdu do ředitelny a omluvím se mu,"

"Vážně?" promluvil konečně.

"Ano. Přiznávám svou chybu. Neměla jsem s ním takhle mluvit,"

Simon se mírně usmál.

"A navíc," zašeptala jsem tak, aby nás Laura neslyšela, "Musím přece splnit svůj slib, ne?" očima jsem párkrát švihla k Lauře, která si pročítala otázky ve svém poznámkovém bloku a nechala nám tím tak soukromí.

Simon se ještě víc rozzářil a se smíchem mě objal.

"Díky," šeptl a odtáhl se, "Tahle Theu rozzuří do běla," ocenil můj výběr a poplácal mě po rameni.

"Takže... Jsme v pohodě?" zeptala jsem se ještě pro kontrolu.

"Jasně že jo," plácl si se mnou a rozloučil se, abych mohla pracovat.

Tak jsem si celá šťastná sedla vedle Laury a poslouchala, na co se mě chce zeptat.

"Vy jste byli rozhádaný?" zeptala se mě opatrně Laura a podrthla si jednu otázku, aby ji neztratila.