BRADAVICE V ČECHÁCH 2.DÍL

Třetí úkol I. část

Nějak jsme překonali jaro - a tím pádem i to hnusné období konce pololetí. Jasně, ještě pololetí neskončilo, ale dost lidem zlepšilo náladu, když se zrušil jeden den zkouškového období - a to jen kvůli tomu, že se musela připravit aréna pro poslední úkol naší výzvy.

Měl se konat až večer. Takže jsme měli spoustu času trávit v knihovně a předhánět se. Všichni potřebovali nějakou knihu. Proto se také stávalo, že když jim někdo tu knihu, kterou zrovna potřebovali, někdo vyfoukl před nosem, byli dost naštvaní.

A kdo by nebyl? Všichni měli nahnáno, protože třetí úkol obsahoval dračí výzvu. Soutěžící musí najít dračí jeskyni, kde se ukrývá výhra - školní pohár. Kdo se poháru dotkne první, toho je výhra.

To jsem se takhle už nakláněla pro jednu obrovskou knihu jménem Zahraniční draci, když v tom mi asi centimetr od ruky začala levitovat pomocí kouzla wingardium leviosa. Otočila jsem se tam, kam kniha odplula a rozhněvaně jsem si změřila Aniku, která vítězně knihu popadla do ruky.

"Jejda, promiň. Já nevěděla, že si ji chceš vzít,"

"Ale ano, věděla," obvinila jsem ji, "Už jsem se pro ni natahovala,"

"Ty ji ale nepotřebuješ," Anice z obličeje zmizel troufalý medový úsměv a proměnil se v nejistý úšklebek, "Máš bezovou hůlku, tak si poraď sama, Smrtko,"

"Cos to řekla?!" rozčilila jsem se na ni. Už už jsem měla chuť po ní jít s kouzlem insenio a spálit jí tu blonďatou kštici, ale naštěstí mě Simon zastavil.

"Kašli na to. Nestojí ti za to," objevil se tam jako kdyby pořád měl ten neviditelný plášť z prvního úkolu. Vůbec jsem ho neviděla přicházet.

"Máš pravdu," přitakala jsem a obrátila se k Anice zády, "Najdu si jinou knihu. A společně s Lukasem to vyhraju,"

"Hm. Zas tak moc jsem tě nabudit nechtěl," zasmál se Simon a přátelsky mě poplácal po rameni.

...

Odbila pátá hodina. Stála jsem v dívčích ložnicích a čekala na Stelu. Slíbila (si), že mi udělá do posledního kola cop. Já jsem na cop naprosto levá, takže jsem to s radostí přijala, protože kdybych si to měla uplést sama, tak to nedopadne dobře.

Postávala jsem před postelí a prohlížela si letní úbor do výzvy. Ačkoliv už bylo pozdní odpoledne, venku panovalo asi třicet stupňů, proto oblečení obsahovalo pouze tří čtvrťáky v černé barvě a tílko v tytéž barvě, ale s modrými a bronzovými pruhy po stranách.

Dveře se zaklaply a já myslela, že to je Stela. Ale nebyla.

"Lukasi," vylekala jsem se, "Neměl by ses připravovat?"

"Ještě mám chvíli. A rozhodně mi to nebude trvat tak dlouho jako tobě," sjel pohledem k mým hnědým rozpuštěným vlasům a odfrkl si.

"Ha, ha, ha. Ale pod rukou Stely to bude rychlý, věř mi,"

"Věřím," přikývl a sedl si na postel - vedle oblečení, aby ho nepomačkal.

"Tak co?" zeptal se mě a já znejistěla.

"Co by?"

"Myslíš, že vyhrajem?"

"No... Zmijozel a Nebelvír mají pět minut náskok, takže bych si nebyla tak jistá. Budem si muset pospíšit, to je jasný. Ale ty draci?"

"Co s nima?" pokrčila rameny Lukas.

"Jsou nebezpečný. Co když se t- nám něco stane?"

Lukas vstal a přišel blíž ke mně. Já (samozřejmě) sklopila pohled ke svým botám a modlila se, abych zas něco nepodělala. Lukas s tím takové cavyky nedělal, chytil mě za bradu a pozvedl ji. Tak jsem se na něj musela dívat, ať jsem chtěla nebo ne. No - ono by to šlo, mít sklopený oči, ale vypadalo by to dost divně - a na to jsem já expert.