BRADAVICE V ČECHÁCH 2.DÍL

Hra a pád

Na tento zážitek nevzpomínám ráda. Ještě dodnes se mi o tom zdá. Stačil kousek a mohla jsem přijít o jednu z nejdůležitějších věcí v mém životě.

Bylo šedivé odpoledne a já jsem zrovna po boku mých přátel spěchala na jeden z mnoha famfrpálových zápasů letošní sezóny. Už jsem v dálce uviděla famfrpálové hřiště. Zmijozelské družstvo se tam zrovna dostávalo do formy - házeli si tam camrálem, házeli několik branek - byli prostě dobří, což už u zmijozelské koleje bývá. Je to vlastnost, kterou mají s nebelvírskými společnou. Urputnost.

"Podívejte na Felixe. Už se zase předvádí," protočila panenky k nebi Thea a ukázala na tmavovlasého poskoka Aniky. Když už mluvím o Anice - seděla na Zmijozelské tribuně a se skelnýma očima pozorovala šedé mraky, které se na obloze stáčely přímo nad famfrpálovým hřištěm.

"Co je Anice?" vystřelila jsem na ni a úplně ji zmátla, neboť jsem dokonale ukázala, že jsem ji moc neposlouchala a Felix je mi u koního zadku.

"Co já vím," pokrčila po chvíli rameny, "S ní se nebavím. Ale lidi ve spolce říkali, že se nějak zapletla s východními kouzly,"

"Východními kouzly?"

"Čína, Japonsko a tak..."

Zamračila jsem se, až se mi na čele udělaly vrásky.

"Co mají ty její východní kouzla společnýho s tím, že poslední dobou vypadá jak naše němčinářka ze sekundy?"

"To fakt nevim. A myslím, že by to zrovna tobě mohlo být jedno. Nejseš její máti,"

Víc už jsme se o Anice nebavili. A vlastně Thea měla pravdu. Anika mi i přes tu pitomou donucenou spolupráci v hodinách jasnovidectví pořád říkala Smrtko a -

"Sakra!" přikryla jsem si ruce k puse.

Kamarádi se na mě ohlédli a nechápavě nade mnou zavrtěli hlavou.

"Co je zase?" zalomila rukama Stela.

"Já jsem to úplně zazdila!"

"Cos zazdila? S tebou se musí fakt po lopatě," přidala se Thea.

"Já - babička Hralová mi dala takovou tlustou bichli - jasnovidectví pro potomky Smrti a... já..."

"Ani jsi jí neotevřela?" doplnila mě s úšklebkem Ema. To víte, Ema je děsná puntíčkářka a všechno musí mít pořádně naplánované, jinak je vesmír naruby a ona je pak nervózní. Je prostě radši, když má všechno hotové hned. Nic neodkládá a já jí to někdy závidím. I když je pravda, že jsem se tím svým lajdáckým způsobem žití obrnila proti stresu. Což se nedá říct v této vyhrocené situaci - vážně jsem se cítila blbě, že jsem na tu učebnici zapomněla.

"Ježíš, teď to neřeš," mávla nad tím Stela a levou rukou se oběsila okolo mého krku. Trochu mi to vadilo - měla jsem pocit že každou chvílí tou tíhou spadnu a namočím si svůj obličej v, jak má máti s oblibou říká, rozblemcaném sněhu, který se tady v Šumavských horách držel jako zlatokopky fotbalistů.

"Jo, tak si pár kapitol přečteš po zápase. Ale teď to začíná a ty přece nechceš, abychom zmeškali Lukasovu výhru," zazubila se Ema a spiklenecky na mě mrkla. Úplně jsem zapomněla, že to o mém pobláznění do toho kluka ví.

"To je pravda," oplatila jsem jí široký úsměv a přidala do kroku. Přes rameno jsem se ohlédla na své přátele, kteří sotva stačili zareagovat.

"Teď se tím zatěžovat nebudu,"

"To je ta Ester, kterou známe," zasmál se Simon a vyměnil si pobavený pohled s Laurou. Tak jo - teď jsem si toho sakra všimla. Ti dva - měli jakési propojení. Nechápu, jak jsem k tomu přišla, ale bylo to tak. Laura se lehce začervenala a mě se zastavilo srdce. Snad se do Simona...