BRADAVICE V ČECHÁCH 2.DÍL

Úkol číslo jedna I. část

Už jsem tam zase stála. Noc co noc jsem tam stála. Nemohla jsem to nijak ovlivnit. Prostě jsem tam vždycky byla. A ona taky. Ta v tom černém roztrhaném hábitu. Ta s těma děsivýma očima vyzařujícíma krvavě rudé světlo.

"Věděla jsem, že nejsem jediná," proneslo se jako vždy krajinou, "Já to věděla!"

"Kdo jsi? Řekni mi to," prosila jsem ji - jako vždy. Ovšem nedostalo se mi žádné odpovědi. Jako vždy.

Tuhle noc jsem sen ale nenechala náhodě. Měla jsem chuť konečně něco udělat - prostě zakročit. Ve snu jsem u sebe sice neměla svou bezovou hůlku, ale i tak jsem našla dostatek odvahy alespoň na to, abych k mozkomorce urychleně přikročila a pokusila se jí dotknout. Byl to přece jen sen, ne? Co by mi mohla udělat?

Bohužel jsem na to našla odpověď. Mozkomorka ode mě odstoupila a okamžitě se po mně ohnala svými drápy. Já jsem se instinktivně přikrčila a automaticky si obličej zakryla rukama. Ale naneštěstí do dlaně, na které mám jizvu relikvií smrti, se jeden z jejích ostrých drátů zaryl a zanechal za sebou červenou linku. Linku, která dokonale přeškrtla celý znak, který mi do dlaně vyryla matka.

Po tomhle náhlém zranění jsem se hned probrala. Dlaň mě pálila jako čert a mně bylo jasné, že na dlani budu mít novou jizvu. Tahle jizva ale není dobrá. Stejně jako celý můj sen.

...

"Tak jak?" vytrhla mě z dumání u snídaně Thea a energicky se natáhla po míchaných vajíčkách.

"Co?"

"No jak se těšíš na svůj první úkol?"

"Já už psala spoustu úkolů, Theo," 

Thea se plácla do čela a následně mi před očima párkrát zatleskala. Zřejmě si myslela, že mě tím probudí z mého podivného tranzu. To se spletla.

"No tak, holka, vstávej, už je den! Já myslela úkol z tý tvý výzvy,"

"Aha... no, jasně," pokusila jsem se o mírný úsměv, ale moc se mi nepovedl. Ani jsem se nemusela podívat do zrcadla a bylo mi jasný, že právě vypadám jako Stela když se projednou snažila být k Thee milá. Bylo to opravdu jen jednou a to asi tak v sedmé třídě. Pak to vzdala. Stela mi hold připadala jako by v mozku měla něco jako protiTheyninový kód či co.

"Bezva. Tak to řekni tvému výrazu. Vypadá, že si to neuvědomil,"

"Jo, no..." nechala jsem rýpání ve své snídani a podívala se Thee zpříma do jejích zelených očí, "Můj názor se na výzvu stejně nezměnil, jasný? I když se na mě ze všech stran valí, jak je tahleta výzva dokonalý rozhodnutí, pořád si myslím něco jinýho,"

"Hm..." mrkla na mě uznale Thea, "Stojíš si za svým. Takový lidi mám ráda. A upřímně, ani ti neradím měnit tvůj názor. Jen-" podívala se směrem k učitelskému stolu, "to radši neříkej už veřejně. Slyšela jsem, že sem má dojet redaktorka Denního věštce a taky - to se podrž - mudlové,"

"Mudlové?" zasmála jsem se, "To jsou dost odvážný. Já být mudla, tak do kouzelnický školy ani nepáchnu. Čím bych se asi bránila?"

"A kdo by tě prosím tě napadal?" 

Thea si nalila do hrnku kávu a celou ji na ex kopla do sebe. Ta holka má sakra dobré zažívání. V duchu jsem nad tím povzdychla a pokračovala dál.

"Řekněme, že si prváci nedávaj moc pozor na to, když procvičují na kouzelný formule,"

"Mluvíš o tom modrým obličeji?"

"Ester!" přispěchal k nám najednou Simon s Laurou. Strašně mě vylekali. No řekněte, co je to zaslušnost, vykřiknout lidem za zády? A k tomu ještě při snídani.

"Co je?" zahuhlala jsem a otočila se k nim s pusou plnou snídaně. Simon nade mnou jen protočil oči a donutil mě vstát.

"Co tu sakra ještě děláš? Ani ne do pěti minut máme být v učebně padesát šest!"

"Tahle učebna existuje?"

"Jo. A my si tam máme vyzvednout to oblečení," přidala se udýchaná Laura. Evidentně je ta učebna daleko, když tak hnali.

"A jak to asi mám vědět?" rozčílila jsem se a zamávala Thee na rozloučenou, neboť mě Simon okamžitě strkal k východu z Velké síně.

"Říkal nám to přece včera!" připomenul mi Simon a společně s Laurou mě vedli k pohybliým schodištím. Oba mě hnali tak moc, že jsem běhala snad ještě víc než při tělocviku na mé staré škole. Ještě týden po tomhle dlouhém běhu mě bolely svaly na nohou.

"Aha," docvaklo mi to, "Tak to možná bude ten problém,"

"Myslíš?"

Přihnali jsme se k učebně padesát šest a na chvíli se opřeli o zeď, abychom se vydýchali. Jenže jako naschvál se dveře otevřely a z nich vykoukl náš učitel na obranu proti černé magii - asi čtyřicetiletý, vtipný týpek s tmavými vlasy a hnědýma očima - pan profesor Novák.

"No tak, kde se touláte, děcka? Už jste tu dávno měli být," uhnul nám, abychom mohli do učebny projít a převzít své... no, jak bych to řekla... "uniformy" do výzvy. Proč tomu říkám uniformy? Byly totiž stejné. Mimo barvu kolejí, samozřejmě.

"My víme," omlouval se Simon, "Ale někteří z nás byli holt pomalejší," otočil ke mně zamračený pohled. Ale stejně mu to nevydrželo, neboť se hned usmál a mrkl na mě. Úsměv jsem mu olplatila. Ale ten mě přešel hned jako Simona mračení. Uslyšela jsem za sebou totiž staříka Kalinu.

"Á!" řekl hned vesele, "Tady jste. Výborně, přistupte ke mně. No jen pojďte,"

Všichni soutěžící, co v prázdné učebně stáli, se k němu váhavě přiblížili a dívali se na různě barevné mikiny a černé kalhoty, které ležely na stole.

"Konečně jsme se dočkali," usmál se na nás, "Den prvního úkolu. Doufám, že jste stejně natěšení jako já. A že jste se připravovali, samozřejmě,"

Vyměnila jsem si s Lukasem vykulený pohled. Jasně, že jsme se nepřipravovali. Ale stejně máme ještě jednu šanci. A tou je Efédie - testrálka, která žije v Zapovězeném lese.

"Tak," utnul můj vnitřní monolog stařík Kalina, "Tady jsou vaše uniformy. Za Nebelvír..." nebelvírským sourozencům podal černé kalhoty, černá trička s červenými pruhy na ramenou a červené mikiny se zlatým lvem v útočící póze. Mikina měla ještě kapuci, kdyby pršelo.

"Za Mrzimor, za Havraspár... A za Zmijozel," zbytku rozdal stejné oblečení, až na to, že každá kolej měla jiné barvy. Mrzimor měl klasicky černou a žlutou, my modrou a bronzovou a Zmijozel zlenou a stříbrnou.

"A teď," věnoval nám krátký dojatý pohled, "Máte půlhodinu na to, abyste se dostali k Zapovězenému lesu. Diváci přijdou nedlouho po vás, tak s tím počítejte,"

...

Jeho poslední věta se mi tak nějak zasekla v hlavě. Proč? Jednoduchá odpověď. Dostala jsem trému. Diváci. To znamená celá naše škola. Uvědomujete si, že jsou to vlastně všichni kouzelníci z České republiky? Plus šédredaktorka Denního věštce a pár mudlovských novinářů?Já teda jo. Zapotila jsem se kvůli tomu ještě dřív než všechno začalo. Všechno.