BRADAVICE V ČECHÁCH 2.DÍL

Zimní ples

Dobrá. Než vám začnu vyprávět o posledním kole, tak se ještě párkrát zdržíme u pár větších událostí. A jednou z nich je náš zimní ples. Asi se ptáte, proč se zimní ples neslavil taky, když jsem tu byla v prváku. Jednoduché vysvětlení. Zimní ples se pořádal jedině v tom roce, ve kterém se pořádá také výzva.

A proto jsem si, jakožto účastnice výzvy z havraspárské koleje, musela přinést šaty s tématikou naší koleje. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, až mě napadl dokonalý nápad. Vylezla jsem do té nejtemnější části Zapovězeného lesa a vzhlédla ke korunám stromů. Až dolů se snášel ryk havranů. Usmála jsem se na vedle stojící Efédii, bez které bych v tomhle lese nechtěla udělat ani krok a ukázala hůlkou mezi stromy.

"Accio..." zasekla jsem se. Nemohla jsem říct havraní peří. To bych je oškubala. A za to by mi nikdo z nich nepoděkoval.

"Accio opadané havraní peří," 

To, co se stalo pak, mi naprosto vyrazilo dech. Byla to nádhera. Vypadalo to jako černý déšť, který se pomalu snášel k mé hůlce. Všechna opadaná peříčka od havranů mířila jen ke mně. Líně pluly a otáčely se ve vzduchu jako baletky.

Honem jsem sáhla po pytli, který jsem si nedávno koupila v Prasinkách a naplnila ho černým peřím. 

"Tak," usmála jsem se nad svou prací, "Teď už jenom zajdu za profesorem Hansou. On mi pomůže ty šaty vykouzlit,"

Profesor Hansa? podivila se Efédie.

"Jo, to je přece ten učitel kouzelných formulí,"

Ach ano, docvaklo to testrálce, už si vzpomínám. 

Věnovala jsem jí zářivý úsměv a vyhoupla se na její hřbet. 

"Takže ke hradu, prosím," pošeptala jsem jí. Efédie se rozeběhla neskutečnou rychlostí. Ladně kličkovala mezi kmeny stromů. Její kopyta lehce zapadávaly do čerstvě napadaného sněhu a vydávaly tak rytmický tichý zvuk.

Já jsem zavřela oči a nechala se laskat tím příjemně chladným vzduchem, který mě jemně bičoval do růžových tváří. Ano, byla jsem promrzlá, ale když jsem pomyslela na to, že za pár hodin budu tančit s klukem mých snů, pořád mě to nutilo do úsměvu.

...

Mé předešlé natěšení se proměnilo v 'lehkou' nervozitu. Jasně, vážně jsem se těšila na to, až si zatančím jediný tanec, který aspoň trochu ovládám, ale mělo to být před celou školou! 

"Začínáme za pět minut," houkla do naší postranní 'dívčí šatny' profesorka Janderová. 

Začala jsem rychle chodit do kolečka. Musela jsem se nadechnout. Od pusy mi unikl obláček páry. Kdyby nebylo našich kouzel, promrzla bych tu na kost. 

Zastavila jsem se před kulatým zrcadlem a ještě jednou se celá prohlédla, zda je všechno v pořádku. 

"V pohodě?" zeptala se mě potichu Laura. Viděla jsem ji v zrcadle přicházet už před tím, takže jsem se ani nelekla, jak je mým zvykem, když se někdo připlíží rovnou zezadu. 

"Asi jo," 

"To zvládnem," uklidňovala mě Laura. Docela mě překvapilo, jak tak stydlivá holka může zůstat v této situaci tak klidná. 

"Jak to, že nevyšiluješ?" rozhodila jsem rukama a zjistila, že jsem tu vlastně jediná, kdo z toho má nervy. Anika měla sebevědomí až dost a Venuše jakbysmet. 

A jak by ne, pomyslela jsem si kysele, jen se na ně podívej.

Anika byla oblečená do velmi těsných a krátkých zelených šatů bez ramínek. Navíc se jí leskly a byly nepatrně rozděleny na několik malých pětiúhelníčků, takže to vypadalo, jako že se navlékla do hadí kůže.